Domlouvání tohoto rozhovoru začalo trochu nešťastně: Elišku Finkovou jsem vzbudila telefonem jen chvíli poté, co doma, v Hradci Králové, usnula po dlouhém letu z New Yorku. Společně s dvanáctičlenným týmem Divadla Drak tam v lednu devět dní pobývala na světovém veletrhu umění, kde na přání newyorského Českého centra tato loutková scéna uvedla velmi úspěšnou inscenaci Zlatovláska podle M. D. Rettigové. Fakt, že si Eliška Finková ani v tuto chvíli nevypnula mobilní telefon (jak by to nejspíš udělala většina z nás), je pro ni typický: její kolegové, přátelé i blízcí o ní totiž tvrdí, že zodpovědnost je  jejím poznávacím znamením.

Nakonec jsme se sešly, 
z kufrů, které ještě několik dní bloudily někde mezi Amerikou a Evropou, vylovily čerstvé fotografie a mluvily nejen o cestě za velkou louži.

Vrátili jste se z New Yorku sice unavení, ale nadmíru spokojení: představení Zlatovlásky mělo 
u dětského i dospělého publika 
v Českém centru v New Yorku velký úspěch. Proč jste zvolili právě Zlatovlásku?
Vybralo si ji samo České centrum. Divadlo Drak má v repertoáru pro zahraniční hostování především dvě inscenace: Všechno lítá co peří má a Černošskou pohádku. To jsou neverbální představení, a tudíž u nich není problém zahrát je kdekoliv po světě, třeba hned. České centrum ovšem chtělo klasické divadelní představení s velkou scénou a výpravou – ve Zlatovlásce hrají loutky i živí herci, má krásný příběh 
a skvělou muziku. Byli jsme nabídkou samozřejmě velmi nadšeni, ale příprav trvala několik týdnů, byla nesmírně náročná a v mnoha ohledech pro nás premiérová.

Zřejmě nejtvrdší oříšek byla přeprava kulis, jak jste mi říkala hned po návratu.
Jednoznačně. Celou scénu nemůžete naložit do letadla, takže kulisy cestovaly lodí. Znamenalo to některé konstrukce kvůli rozměrům i rozřezat, všechno pečlivě zabalit, pojistit, dopravit do Hamburku a pak se už jenom modlit, aby naše Zlatovláska neskončila někde v oceánu. Na tuto práci jsme si najali spediční firmu, protože sami bych to nejspíš nezvládli. V New Yorku, v Českém centru, jsme měli přesně vymezený čas pro přípravu
i představení, protože jsme nebyli jediným divadlem na programu. Všechno nakonec klaplo, diváci byli nadšení 
a Zlatovláska v tuto chvíli už zase pluje přes oceán domů.

Vaše americké publikum bylo různé: děti z českých a smíšených rodin, čeští rodáci i cizinci. Jak tahle různorodá společnost na Zlatovlásku reagovala?
Jako všude jinde. Divadlo má jazyk, který není třeba překládat – i když před odjezdem jsme samozřejmě Zlatovlásku nazkoušeli v angličtině. Představení mělo nezapomenutelnou atmosféru. A stejně dojemné byly i chvíle po představení. Mezi diváky byl například výtvarník Petr Sís, který v Americe pobývá, herečka Zuzana Stivínová nebo český generální konzul v New Yorku Martin Dvořák. A spolu s nimi spousta lidí, kteří tam třeba už dlouho žijí. Bylo zřejmé, že setkání
s krajany je pro ně velmi důležité. Krev není voda, to člověk při podobných setkáních intenzivně cítí.

Kromě představení Zlatovlásky jste měli v New Yorku ještě jeden důležitý úkol: na slavném  veletrhu, kterého se účastní umělecké agentury z celého světa, jste získávali kontakty a možnosti pozvání divadla do zahraničí. O Divadle Drak se někdy říká, že ho 
v cizině lidé znají snad více než doma. Kam byste ještě rádi vyrazili, když máte svět za ty desítky let téměř procestovaný?
Svět ne. Jsme častými hosty po celé Evropě, na jiných kontinentech jsme spíše občasnými návštěvníky, a to bychom rádi změnili. Láká nás především Severní Amerika a také Austrálie.

V čem jsou pro vás taková zahraniční pozvání důležitá?
V mnohém. Každý kontakt vám ukáže nové možnosti, nová pojetí a přístup k divadlu. Hostování v cizině nabízí také možnost recipročního pozvání zahraničního souboru do Hradce Králové například na festival Divadlo evropských regionů. A pokud se v zahraničí podaří nasmlouvat třeba šňůru představení během jednoho – dvou týdnů a je úspěšná, pak nám po odečtení nákladů mohou zbýt peníze, které nám umožní zvát si do divadla zajímavé externí spolupracovníky, režiséry a podobně. Na ohlasy 
z veletrhu je v tuto chvíli ještě brzy, ale pevně doufáme, že přijdou.

Na rozdíl od klasického činoherního divadla máte nesmírně různorodé publikum – od sotva chodících dětí až po důchodce. Jak vlastně tvoříte repertoár pro takovou cílovou skupinu?
Máte pravdu, hrajeme pro lidi od tří do sta let, jak říkáme. Dělíme je především na předškoláky kolem čtyř pěti let, školáky a pak starší děti, pro které máme v repertoáru i inscenace s historickými tématy. A pokud jde o důchodce, o kterých jste mluvila: jsme vždycky nesmírně rádi, když sem lidé zavítají víceméně jako doprovod svých vnoučat a zjistí, že vlastně nejdou jenom na pohádku pro děti, ale že v některé z inscenací najdou tolik podnětů a zajímavých prvků, že se občas vrátí i sami. V blízké době se chystáme rozšířit nabídku ještě pro další kategorii, a to téměř pro nemluvňata. Tento trend v cizině není úplnou novinkou, divadla už myslí na takhle malé děti. Musím říct, že je to nesmírně zajímavé 
a kolikrát překvapivé. Viděla jsem takové představení jednoho londýnského souboru, byly tam malinké děti a reagovaly úžasně. Představení trvají krátce, zhruba dvacet minut, 
a využívají samozřejmě jiných prostředků a postupů než hry pro starší diváky. Ale funguje to a hlavně to považuji za cestu dobrým směrem: podobné zážitky dětem ve věku, kdy intenzivně vnímají a zpracovávají každý podnět, mohou dát mnoho dobrého.

Ředitelkou Divadla Drak jste tři roky, předtím jste patnáct let působila v Klicperově divadle. Přitom jste profesí pragmatická žena čísel, vystudovala jste Vysokou školu ekonomickou. Čím si vás divadlo tolik let tak pevně drží u těla?
Divadlo mě zajímalo už od mládí, ale svoji profesi jsem si prostě vybrala jinde. Přesto – mám za sebou jednu roli, hrála jsem v druhé polovině sedmdesátých let v Klicperově divadle takovou malinkou úlohu
v představení Mam'zelle Nitouche… Ale to je spíš úsměvná epizoda v mojí herecké kariéře. Po Vysoké škole ekonomické jsme pracovala ve své profesi na několika místech v různých firmách, ale strašně, opravdu strašně se mi po  divadelním prostředí stýskalo. Tak se stalo, že jsem nastoupila jako ekonomická náměstkyně v Klicperově divadle a pak jsem šla za štěstím sem, do Divadla Drak. Mám prostě divadelníky a atmosféru, která mezi nimi nějak nepopsatelně funguje, moc ráda. Baví mě to a ani to nevnímám vysloveně jako profesi. V Divadle Drak je všeho všudy třiatřicet lidí, s nadsázkou řečeno všichni dělají všechno, technici a řidiči občas hrajou, herci občas dělají řidiče nebo stavějí kulisy, a všechno je tady velmi intenzivní: práce, kontakty, lásky i třenice… Nevím, jestli to umím přesně popsat, ale naprosto přesně to cítím.

Na místo ředitelky Divadla Drak jste nastoupila před třemi lety, takříkajíc do rozjetého vlaku: vznikaly nové inscenace, divadlo mělo nasmlouvaná představení 
v zahraničí, peněz spíš málo než dost… Co jste se tady musela naučit za pochodu jako první, nejdůležitější věc?
V Klicperově divadle jsem patnáct let měla na starosti jenom ekonomickou stránku divadla. Tady najednou všechno. Zřejmě nejtěžší bylo a je právě zprodukovat chod divadla, kde, jak jsem říkala, každý dělá všechno: zařídit, aby ten, kdo má být v jeden den pět set kilometrů daleko na zájezdu, nebyl v rozpisu tady v divadle, aby 
v plánu představení byly jenom kusy, pro které máme v danou chvíli všechny k dispozici… 
A pak samozřejmě peníze. Učila jsem se, jak jste říkala, za pochodu, a když se mě občas někdo ptal, jestli chodím po večerech do divadla, tak jsem říkala:  Ano, ale jenom do toho našeho, a  bohužel  do svojí kanceláře. Ale v divadle jsem téměř každý večer.

Váš manžel je primátorem Hradce Králové, vy řídíte Divadlo Drak. Předpokládám, že si nosíte práci domů. Oba.
Jasně že ano. Ale často ji necháme v předsíni v aktovkách.

Vaše předchůdkyně ve funkci, bývalá ředitelka Divadla Drak Jana Dražďáková mi o vás říkala, že vás nesmírně obdivuje za to, jak rychle jste propadla divadlu pro děti. Pletete se do řemesla svým dramaturgům a režisérům?
To ne. Já jim i jejich profesionalitě důvěřuji, není moje práce mluvit každému do všeho. Snažím se spíš všem vytvořit podmínky pro to, aby svoji práci mohli dělat co nejlépe. 
I na zkoušky chodím jen občas 
a velmi potichu, aby moje přítomnost herce a režiséra nerozptylovala.

Zatím jsme mluvily jen a jen 
o práci, přitom na mě vůbec nepůsobíte jako workholik. Předpokládám, že si umíte najít čas i pro sebe a svoji rodinu.
Samozřejmě. Rodina jednoznačně potřebuje kus času. 
A není to povinnost, ale radost. A vypnout umím skvěle, za to jsem ráda. Na dovolené mi stačí prvních pár hodin, přepnu mozek a ničím se netrápím. Moje velká vášeň je cestování. S manželem jsme procestovali spoustu míst. A pak mám jednu životní kamarádku – přátelíme se už více než padesát let – se kterou buď samy nebo jako součást dámské jízdy vyrážíme třeba do Řecka na kolo a podobně. Obecně mám ráda pohyb, který mi vždycky pomáhá jak pro relaxaci, tak třeba v těžkých chvílích, kdy na mě padne blbá nálada.

Vizitka

Jméno: Eliška Finková
Datum a místo narození: 
28. května 1957 v Olomouci
Rodinný stav: vdaná
Rodina: „K mé radosti velká."
Vzdělání: vysokoškolské

Koníčky: „Hlavně pohyb."

Oblíbená kniha: „Nemám jednu jedinou. V poslední době mě zaujala tvorba Kateřiny Tučkové 
a severské detektivky. Vždycky se ráda vracím ke knize Marcela Pagnola Jak voní tymián."

Oblíbený film: „Mockrát jsem viděla Vzpomínky na Afriku."

Oblíbený televizní pořad: „Nevím. Bakaláři na ČT1 to nejsou."

Životní krédo: „Slušnost."

Nejoblíbenější historická osobnost: „Anežka Česká."

Osobnost, kterou pohrdám: „Nepohrdám nikým, ale jsou lidé, 
kterých si nemohu vážit. K mé lítosti jich není málo."

Nejoblíbenější jídlo a pití: „Mám ráda lehkou italskou kuchyni 
a taky těžkou českou. A víno, pivo, vodu.

Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostala: „S přijímáním rad mám, asi jako každý, trochu problém. Možná mi někdo poradil, ať jdu vlastní cestou. Tak jdu, 
i když je občas trnitá."

Čím vždy potěším svoje blízké: „Knedlíčkovou polévkou. Věřím, že někdy i svou přítomností. A někdy určitě svojí nepřítomností."

Nejkrásnější místo, které jsem 
v životě navštívila: „Navštívila jsem mnoho krásných míst u nás 
i v zahraničí. Pro mě je nejkrásnějším místem ze všech srdce Českého ráje – Turnov."

Očima blízkých

Jana Dražďáková, bývalá ředitelka Divadla Drak v Hradci Králové:
„Elišku Finkovou znám již od jejího nástupu do Klicperova divadla, tedy takových patnáct let. Seznámily jsme se, když ona přišla za mnou na radu, jak se finančně vyrovnávat se zahraničními umělci. Ale to byla také první a poslední rada, kterou jsem poskytovala já jí. Nadále jsem se pak naopak já jí velmi často dotazovala, jak se s tím nebo oním problémem  vyrovnáme. A vždycky jsem našla porozumění.  Časem jsme se poznaly více i v soukromém životě. Velmi si jí vážím za to,  jak úžasně vychovala své dvě děti a jak přijala i další tři děti svého partnera.  Byla jsem proto velmi potěšena, když se přihlásila do konkurzu na místo ředitelky Divadla Drak. Je člověkem na svém místě, zná problematiku vedení kulturní instituce dokonale a zamilovala si i divadlo pro děti. A proto jí držím pěsti."

Zdeňka Vitáková, majitelka fitness studia 
v Jablonci nad Nisou, kamarádka:
„To je tak těžké, vyjádřit se pár větami o více než padesátiletém přátelství. Vztah – nejlepší, nejužší, nejsrdečnější. Vzpomínky – stejné. A jaká je?  Eliška je moje nejlepší kamarádka. Oproti mně měla těžké dětství i dospívání, ani začátky dospělého života nic moc. Přesto se dokázala sama vypracovat do ekonomických i lidských oblastí tak, že v nich  patřila a patří k těm nejlepším. Je obdivuhodné, že dokázala v podstatě sama budovat kariéru a zároveň skvěle připravit do života své dvě děti. V současnosti i při svém velkém pracovním vytížení dokáže navíc podporovat svého muže. Při tom všem se věnuje vnoučatům, sportu, zábavě . .. A také své nejlepší kamarádce. Eli, díky. (A ten poplivanej šusťák jsem Ti dávno prominula…)"

Zdeněk Fink, primátor Hradce Králové, manžel:
„Elišku vidím především jako svoji  výbornou manželku, to v našem věku znamená ženu, se kterou se dá dobře vyjít a příjemně žít. Můj pohled je ale velmi subjektivní, jak už to u partnerů bývá. Mám na ní rád především to, že i při velkém pracovním vytížení zůstává normální ženskou se vším všudy.  A co mne dokáže  rozčílit? Já nevím, jestli rozčílit není příliš silné slovo – řekněme spíš třeba nadzvednout. Většinou jsou to úplné maličkosti jako v každém  jiném manželství. Ale ze všeho nejvíc mě nadzvedne, když se mě snaží napravovat nebo vychovávat. Moje manželka Eliška je také neuvěřitelně pracovitá žena, což je její základní vlastnost, za kterou hned následuje ochota a odpovědnost."

Příští pondělí si můžete přečíst rozhovor se sochařem Petrem Novákem.