Kde jste se dozvěděli o projektu Odznak Všestrannosti Olympijských Vítězů (dále OVOV)? Čím vás zaujal?
Z propagačního letáčku, který obdrželi ředitelé škol a následně z pořadu ČT – rozhovor  s Robertem Změlíkem. Hlavně mne oslovila jeho slova o slabé fyzické zdatnosti mladé generace a nutnosti s tím dělat něco víc. I u dětí, které začínají mít problémy s civilizačními chorobami.

Jak dlouho spolupracujete s projektem OVOV a jak dosavadní spolupráci hodnotíte? V čem vaší škole OVOV nejvíce pomáhá?
V plné míře OVOV provádíme od loňského roku, dva roky jsme tento projekt brali jako jakoukoliv sportovní soutěž. Od loňského školního roku jsme dali OVOV přímo do našeho ŠVP (školní vzdělávací program), a to již od první třídy, a tak jsou do OVOV zapojeni všichni žáci naší školy.

S jakým ohlasem se projekt setkal u vašich žáků? Co děti na projektu nejvíce oceňují?
Protože naši žáci se loňského roku zúčastnili republikového finále, které je velmi oslovilo, tak se ostatní snaží o co nejlepší výkony, chtějí se rovněž probojovat na finále. Nemyslím, že by si žáci uvědomovali v plné míře, co jim OVOV přináší, ale soutěživost v nich určitě rozvíjí. Každý se najde alespoň v nějaké disciplíně.

Kolik dětí z vaší školy se do projektu zapojilo?
Jak jsem řekla, naše škola je zapojena bez výjimky, tedy přibližně 450 žáků a žákyň od 1. po 9. třídu.

Co říkají na OVOV rodiče?
Loni jsme zorganizovali soutěž mezi třídami v OVOV a rodiče mohli přijít svým dětem pomoci v získání bodů pro třídu. Proto ti, kteří si přišli zasoutěžit, byli nadšeni, a žádají i další ročníky. Docela nás zaskočilo, kolik rodičů přišlo.

A dosavadní úspěchy vaší školy v projektu OVOV?
Loni jsme byli na finále OVOV v Praze a letos jsme se opět nominovali do Prahy jak v družstvu, tak deset jednotlivců.

S čím budete odjíždět na Republikové finále OVOV?
Tak jistě s dobrou náladou a prima pohodou, a samozřejmě se budeme snažit co nejlépe uspět

Vnímáte problematiku nedostatečného pohybu u českých dětí? Co je podle vás jeho příčinou a jak je možné sjednat nápravu?
Já osobně to vnímám poměrně značně, protože jsem tělocvikářka a učím ve sportovních třídách, původně atletických, které jsme museli přebudovat z nedostatku zájmu ze stran dětí a rodičů na všesportovní. Dalším specifikem současných dětí je velká úrazovost při jednoduchých pohybových aktivitách. Nemyslím si, že je to kvůli počítačům a televizi, ale že rodiče se moc nezajímají o to, co děti ve volných chvílích dělají a také díky tomu, že současná společnost do sportu nedává příliš financí, a tím pádem mnozí trenéři práci s dětmi vzdali. Navíc bych ještě rozdělila sporty na populární a nepopulární. Bylo by potřeba do sportu mládeže, toho organizovaného, přidat více financí, pak bych ve školách tělocvik asi neznámkovala a přidala bych alespoň jednu hodinu. Zkvalitnila bych výuku na pedagogických fakultách (na mnohých se nedělají praktické přijímací zkoušky) a celkově bych zvýšila osvětu o nutnosti sportu byť rekreačního. Ale na druhou stranu – kdo chce sportovat, ten si cestu vždy najde.   (kzr)