Motorkáři. To je skupina lidí zvláštní již sama o sobě. Podle mého názoru je lze rozdělit na dvě skupiny.
Jednak jsou to ti nejmladší motorkáři a pak ti starší, kteří se obvykle sdružují po vzoru svých západních kolegů a mají to již jako „způsob života“ s jistou filozofií. Je to pro ně jakýsi životní styl, jemuž podlehli a kterým se chtějí řídit.
U první zmiňované skupiny však jde přece jen o něco trochu jiného.
Nejmladší trpí typickou „nemocí mládí,“ nesmrtelností. V postmoderní době, která je typická široce rozvinutým šlendriánem, nekompetencí a vším, co je vydáváno a má být chápáno jako dokonalost a nenapodobitelná originalita – mimochodem vše paradoxně vede naopak k uniformnosti – se tito mladí příliš neodlišují, respektive naplňují výše uvedené.
Mají obtíže s jízdou na kole a opatří si nezvládnutelné monstrum, které je má reprezentovat navenek. Já jsem ten „cool“ chlap, který ví co je „in“, tak proč bych si nepořídil pořádný stroj, který už něco dokáže…
Potřeba se předvést, „frajeřit“ je stará jako mládí samo a v této době má bohužel i podobu riskantní jízdy. Mladí lidé poté úplně zbytečně hazardují s tím nejcennějším, co mají, se svým životem. A pokud dojde ke kolizi, často o něj přijdou.
Jinými slovy: Kdo je hloupý na všechno, aniž to obvykle tuší, jezdí hloupě i na motorce.
Autor je psycholog
ČTĚTE TAKÉ:
