Fenomenální žokej. Jen málokomu se při vyslovení těchto slov nevybaví osminásobný vítěz Velké pardubické Josef Váňa.

V sobotu se loňský král tohoto nejprestižnějšího evropského dostihu kvalifikoval na letošní ročník.

V necelých šedesáti letech by se tak mohl stát nejstarším vítězem tohoto dostihu.

V minulých dnech vstoupil do kin dokumentární film o tomto žokeji nazvaný prostě – Váňa. Diváci tak nyní mohou sledovat rok jeho života a nahlédnout do zákulisí dostihového sportu.

Jak vnímáte to, že o vás vznikl tento dokument, a čím pro vás byl zajímavý?
Už rok předtím, než jsem dostal tuto nabídku, jsem jeden dokument dělal. A časem jsem si na to zvykl. Když jsem se blíže seznámil s tímto mladým štábem, začal jsem ho vnímat jako své kamarády. Na druhou stranu za film  já nemůžu. Dopředu se omlouvám za svůj slovní repertoár, ten mě hrozně mrzí, ale takový je život. Jsem prostě takový prudký, vznětlivý blázen, který se naštve, ale za tři minuty je úplně v pohodě. Jsem takový, jaký jsem, nic jsem nehrál. Filmaři natočili dvaapadesát hodin materiálu a museli to vecpat do osmdesáti minut. Dělali, co mohli. Já jsem v tom nevinně.

Byla někdy chvíle, kdy jste si říkal: „Kluci, už toho nechte…"?
Měl jsme takovou chvíli v Baden – Badenu, kdy jsem tam přijel poprvé za svou trenérskou kariéru. Předtím jsem tam jako jezdec vyhrál spoustu překážkových dostihů. Zamířil jsem tam s rovinovým koněm, který vyhrál České derby a Velkou cenu Prahy. Říkal jsem si „Tak já vám, Němci, ukážu", věřili jsme si, ale skončili jsme úplně poslední. Byl jsem z toho tak špatný, že jsem klukům říkal: „Dejte mi, sakra, pokoj!" S nikým jsem se nechtěl bavit, měl jsem toho dost. Jinak jsem jim ale nic nezakazoval.

Byl jste někdy překvapený ze svých reakcí? Nebo jste třeba ani nevěděl, že vás natáčejí?
Možná ano, ale spíš mě překvapilo, že tam spousta věcí chyběla. Například jsem se skoro hodinu a půl procházel po stájích s Karlem Gottem a o tom ve filmu není ani zlomek vteřiny. Byli jsme také třeba na horách, v prostředí Horské služby, kde jsem působil, což v dokumentu také vůbec není. To mě třeba trochu zarazilo, že se tam nic nevyužilo. Ale do toho jsem nijak nezasahoval,  není to moje práce. Pan režisér mi říkal, že spoustu materiálu použijí, až udělají televizní verzi. Pan režisér si zkrátka prosadil tu svou, a to je také jeho právo. Jestli se někomu bude tento dokument líbit nebo ne, to není můj problém. Já jsem si žil svůj život bez toho, abych se nějak přetvařoval nebo si na něco před filmovým štábem hrál.

Jak jste se poprvé tvářil na nabídku natáčení dokumentu? Berete to jako součást práce, nebo vás to překvapilo?
S tím nápadem přišel můj kamarád Jaroslav Bouček. Znám ho, protože má koně a v dostihovém prostředí se pohybuje, takže jsem řekl, že to udělám.  Dozvěděl jsem se až pár dny, že ten nápad se zrodil v hlavě Kryštofa Safera, který dělal producenta. A to kdybych věděl, tak bych možná nebyl až tak vstřícný. Protože přece jen je to zásah do života. Je zvláštní, když se vám někdo dostane do vašeho soukromí. Jestliže jdou filmaři s člověkem až na záchod, tak je to takové podivné, ale já jsem si na ně v krátké době zvykl, takže když jsme si po práci sedli třeba na pivo a povídali si, tak jsem kolikrát ani nevnímal, že se vlastně točí.

Jak to vnímali ostatní žokejové? Dělali si z vás legraci?
Legraci si ze mě nedělali. Možná je divné, že z prostředí pardubického závodiště nebo šatny ve filmu nic není, jsou tam pouze  záběry ze zahraničí, ale z dokumentu jsou zase velmi citlivě vystříhány reakce lidí kolem dostihů. Třeba naštvaných žokejů.

Jaký je to pro vás pocit uvádět tento film v Pardubicích?
Pardubice pro mě jsou speciálním městem nejen proto, že se tu koná Velká pardubická. Člověk toho tady za ta léta zažil opravdu hodně. Dnes je taková doba, že nás neustále nutí hnát se někam dopředu. Už to zkrátka není tak, že bychom do Pardubic přijeli například čtrnáct dní před závody. V současné době je obvyklé, že se ráno přijede na závodiště, odjedou se dostihy a pak se zas peláší dál. Už se zkrátka nezažije tolik srandy jako dříve. Účastnil jsem se všech možných besed v televizi, jezdil jsem na Národní třídě na oslovi, takže mi je úplně jedno, kde zrovna uvádím dokument Váňa. S každým se bavím, s tím problém nemám. Dokud žiju, chtěl bych pro dostihový sport udělat co nejvíc, aby bylo jasné, že to není sport pro vyvolené snoby, ale pro normální lidi.

Josef Váňa

Josef Váňa starší se narodil 20. října 1952. Osmkrát zvítězil v nejtěžším evropském dostihovém podniku – Velké pardubické. Kromě toho je také trenérem úspěšných koní. Je největší postavou českého dostihového sportu, 28. října 2009 mu dokonce byla udělena Medaile Za zásluhy. Začínal jako chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově, poté byl pomocným dělníkem na stavbě televizního vysílače na Pradědu, strojníkem lyžařského vleku a později vedoucím lyžařského střediska tamtéž. K ježdění na koních se vrátil v osmadvaceti letech. V roce 1994 se stal trenérem dostihových koní. Prvního vítězství ve Velké pardubické se dočkal v roce 1987 v sedle legendárního Železníka. Je pověstný svým životním optimismem, se kterým čelí i mnohým zraněním. Jak sám říká, není snad v jeho těle jediná kost, kterou by neměl někdy zlomenou.

Očima blízkých

Dušan Korel – bývalý PR manažer pardubického Dostihového spolku:
Klobouk dolů před Josefem Váňou. Kvůli jeho úspěchům i zdravotním peripetiím, které ho provázejí. Je to skutečně velký profík, naprosto oddaný koním a v současnosti také jeden z nejlepších trenérů v Čechách. I když je v poslední době považovaný za sportovní celebritu, zůstává skromný a naprosto svůj. Zároveň si myslím, že si zaslouží svou sochu na pardubickém závodišti, která tu stojí už za jeho života.

Miroslav Petráň – bývalý člen představenstva Dostihového spolku, poslanec:
Josefa Váňu znám už možná více než 20 let. Je to výjimečná osobnost nejen ve sportu, ale i v naší společnosti. Jako osobnost je neuvěřitelně zajímavý, energický a svérázný a vždycky naprosto otevřený. Asi málokdo ví, že i v zahraničí ho považují za velkého profesionála. Osobně jsem se setkal s tím, že ho cizinci mají za našeho národního hrdinu.

Jakub Wagner – režisér dokumentu Váňa:
S Josefem Váňou jsem natáčel celý rok a zaujalo mě, že byl neustále o krok napřed. Má neuvěřitelné charisma a vůbec jsme nečekali, že bude tak fantasticky fungovat na kameru. Josef je otevřený, v neustálém pohybu a na plátně působí jako civilní hvězda. Cením si jeho živelného přístupu, který by se dal aplikovat i do jiných disciplín.

Příští pondělí si můžete přečíst rozhovor s letošní mistryní světa jednotlivců i družstev v lovu ryb na udici, rybářkou Janou Grešovou.