Asi málokdo si umí představit, jaký vnitřní boj musel vybojovat, než se odvážil tohoto činu. Jaký musel mít strach do poslední chvíle, než se polil hořlavinou a škrtl sirkou. Mnozí, hlavně zastánci minulého režimu, jeho oběť zpochybňovali a zpochybňují stále. I když v době jeho zoufalého činu demokracie v naší zemi, okupované cizí mocností a přisluhovači totalitního režimu, nezvítězila, myslím, že jeho oběť zbytečná nebyla, a že po 20 letech dodal jeho čin sílu studentům a národu vzepřít se totalitě.

To, co zde píšu je věnováno jemu. Janu Palachovi, statečnému vlastenci, pro kterého slovo vlast a svoboda nebyly jen prázdné pojmy!

Hukot aut kolem muzea přerušil výkřik. Auta se hnala dál jako roj bzučících čmeláků. Svatý Václav na koni shlížel netečně na porobený národ ohýbající hřbety, před posluhovači režimu z východu. Národ, který zvedl na chvíli hlavu a potom „rozdrcen" pásy tanků opět poslušně tleskal na schůzích v závodech, na pracovištích a v prvomájových průvodech. Ten výkřik jakoby probudil oběti teroru padesátých let. Teroru rudého režimu. Výkřik, který chtěl národu připomenout léta útlaku, popravy nevinných lidí, Heliodora Píky, Dr. Milady Horákové a mnohých dalších navždy umlčených. Výkřik, který chtěl probudit paměť národa, aby pozvedl své oči z dlažby a narovnal hřbet.

Na chvíli se čas zastavil jakoby ohromen bolestí a utrpením lidské oběti. Hořící pochodeň jako Boží prst vzplála pod sochou koně jednoho zimního šedivého dne. Byla to vzpoura proti lhostejnosti národa. Na chvíli lidé pozvedli hlavy a uvědomili si, proč! Proč mladý člověk obětoval svůj život. Co jim chtěl říct svým zoufalým činem. I vládcům v naleštěných černých vozech pod rudými prapory se na chvíli zatajil dech. S obavami sledovali pohřební průvod, který jako němý protest procházel městem.

Netrvalo to ale dlouho. Výkřik byl zadupán do země okovanými botami pořádkových sil a národ znovu ohnul hřbet. Ale oběť nebyla zapomenuta. Hořící tělo člověka, to je hrozný pohled. Propaluje se do vědomí a svědomí. I když se režim snažil, aby se zapomnělo. To zlo, kterým ovládali národ, je nakonec dostihlo a hněv národa je srazil z jejich křesel. Přisluhovači cizího režimu odešli, ale nevzdali to zcela. Někteří se jen přebarvili a stále tu jsou.

Ta vzpoura, ten výkřik, ta oběť by měla být varováním, jak lehce se zapomíná. Proto skloňme s úctou hlavy před sílou a významem tohoto statečného činu.

Miroslav Koláčný