Vlastně o zániku tohohle obchůdku ani nikdo nerozhodl. Prostě jen do soukolí administrativní parní mlátičky spadlo zrnko příležitosti, která ozubená kola úředního stroje otočila proti osudu nebohého knihkupeckého provozu.

Konec konců: vždyť současný kapitalismus věří, že neviditelná ruka trhu je nejspravedlivější. A správce kolejí a budovy nádraží má přece rozhodnout, co v ní bude lidem sloužit. A třeba se tam i ty knížky budou prodávat dál. A může být jedno, kdo to bude dělat.

Nějaká ta růžová literatura se dá stejně koupit i vedle v trafice. A jestli se prodeji knih nedaří, může jít kupec prodávat golfové míčky, pokud jdou víc na odbyt.

A ono to přece není jedno. Pokud ekonomické poučky něčemu věří, neznamená to, že by v ně museli věřit i – všichni - lidé. A pokud máme dnes kapitalismus, banánovou republiku nebo postmodernu, přece záleží hlavně na lidech, jaký život doopravdy bude.

Příběh takového zrušeného krámku bude současně plný emocí, knihkupecké vůně a třeba i falešného mudrování nebo hrdinství. Při rozhodování o budoucnosti místní tradice můžou skutečné argumenty vždycky trochu chybět. Když máte tyhle jemnější okolnosti života rádi, ani je nepotřebujete. Víte totiž, že třeba knihkupectví by na hradeckém nádraží mělo zůstat tam kde je a vůbec není jedno, kdo a jaké zboží tam bude prodávat.