Proč? Čím si lidi získal na svoji stranu? Jaroslav Kubera byl především lidský. Dokázal se spoluobčany otevřeně diskutovat o problémech a hlavně, umožnil jim ve městě svobodu. „Nevydávat nesmyslné vyhlášky, neplést se lidem do života a zbytečně je nezatěžovat poplatky,“ měl svůj jasný recept na úspěch.

Sám o sobě říkával, že je lakomý. Dokázal však své okolí vždy přesvědčit argumenty. „Chcete hřiště, novou sportovní halu, nový chodník? Tak vám ho uděláme. Ale nejprve na něj našetříme. Město mít dluhy rozhodně nebude,“ zdůrazňoval tenhle teplický fenomén.

Když bylo potřeba získat opět přízeň, zrušil poplatky za vyvážení popelnic. A jeho Tepličané ho hned měli zas rádi. To vše mu hrálo do karet. Profesně stoupal výš a výš. Město si Kuberu samo vychovalo. Po řadu let nenašel svého soka ani při volbě do senátu. Opět podle stejného receptu, zůstat lidský a otevřeně o všem diskutovat. Díky tomu mu Teplice ležely u nohou. „Pane Kubero, vy jste náš, nikam jinam nechoďte,“ slýchával často.

Přesto odešel. Když slavil šedesátku, netajil se tím, že začíná být unavený. Držel však tempo dál. A když už jeho manželka začínala při oslavě jeho sedmdesátky být přesvědčená, že tentokrát to opravdu vyjde a on zůstane doma s rodinou, měla opět smůlu. Jejího Kuberu si na plný úvazek získala pro sebe Praha. Stal se tam předsedou senátu, mužem s druhou nejvyšší ústavní funkcí v republice. A domů jezdil prakticky jen přespávat. Na Teplice, které mu v jeho kariérním postupu hodně pomohly, ale ani v této době nezapomněl, natož aby na ně zanevřel.

Teď se město, které miloval a ono milovalo jeho, halí do smutku. Už nikdy to nebude takové, jaké to bývalo s Jaroslavem Kuberou.