Ta snílky ubíjí razítky, formuláři a soutěžemi, kde ani vítěz nemá zaručeno, že opravdu vyhrál. Své by o tom mohla vyprávět hradecká škola Střezina či fotbalový stadion. A vlastně i Rozárka – dlouho nebroušený diamant čnící nad věnným městem českých královen. O její prokouknutí se za dlouhých třicet let mělo postarat již několik projektů a vizí. A bez úspěchu.

Do parády si ji nyní chce vzít „brusič“ ze soukromého sektoru. Ten si na pomoc vzal i vyhlášeného architekta Davida Vávru, který i v Hradci zanechal stoupu v podobě městské knihovny. Ale… I když všichni vědí, že Rozárka pomoc potřebuje jako sůl a dokonce někteří z nich i vítají soukromníkův plán, zaštiťují se opět tím slovem Soutěž. A je vůbec po tolika letech potřeba? Každý, kdo ve východočeské metropoli žije přeci ví, že mnoho zdejších soutěží je asi tak platných jako parlamentní vyšetřovací komise.

Vykašleme se na soutěž a pojďme dát soukromníkovi, ale hlavně Rozárce, šanci a neprošustrujme další čas. Pokud se totiž budeme dál místo věcných debat věnovat vypisování další soutěží, Rozárka bude dál „vesele“ chátrat. V takovém případě by se pak slušelo vypsat výběrové řízení na jejích správce. Ideální by byl hrobník Prokouk, který by na tomto hřbitovu vizí a snů provázel návštěvníky s větou - „já to tady udržuji v tom chátrání“. Ale snad Rozárka prokoukne i bez Prokouka. Věřme tomu.