Vůbec mne nepřekvapilo, když se ve čtvrtek během odpoledních hodin zástupci odborových svazů v dopravě prohlásili za vítěze stávky. Je to osvědčená taktika podle hesla „když mě nikdo nepochválí, udělám to sám“. Přesto ani tento - v podstatě zoufalý - řečnický výkon nemohl v očích většiny Čechů zakrýt skutečnost, že stávka skončila fiaskem. Bylo to typicky české divadélko, plné absurdních postaviček a ještě absurdnějších gagů.

Jistě, odboráři zastavili vlaky po celé zemi a ochromili MHD v několika městech. V Praze nejezdilo celý den metro, ale po celý den byly v provozu desítky tramvají a autobusů a lidé se do práce i z práce dostali. Ostatní pracovali z domova nebo si vytáhli kola. V mnoha dalších regionech byly komplikace minimální, na východě Čech nejezdily jen vlaky. Když to porovnáme s dopředu proklamovanými cíli odborových předáků, jsou čtvrteční výsledky tristní. Kde byla ta velká podpora, kterou prezentovaly některé průzkumy a oháněla se jimi i opozice? Nyní je zřejmé, že lidé stávku prostě ignorovali, odboráři si mohli právem připadat jako sirotci.

Podtrženo, sečteno: výsledky čtvrtečních protestů ukázaly, jak citelně klesá síla odborů. Už to nejsou ta „zlatá“ 90. léta. Tehdy byli jejich předáci alespoň více sofistikovaní, současná vedoucí garnitura si vše vynahrazuje radikalismem.

Z projevů odborových předáků, ale i vyjádření řadových demonstrantů jsem nabyl dojmu, že mnozí vůbec nevědí, proti čemu protestují. Motali páté přes deváté, zabrousili dokonce i na přímou volbu prezidenta… Je to zajímavý posun v tom, že odbory takto prezentují své politické ambice, které jim z titulu jejich společenské pozice vůbec nepřísluší. Odbory též chtějí, aby vláda okamžitě stáhla některé zákony ze sněmovny. Kabinet k tomu však nemá nejmenší důvod a čtvrteční odborové fiasko ho spíš ještě utvrdí v jeho pozici. Čtvrtek byl pro české odbory skutečně černým dnem