Nesešli jsme se v primátorské kanceláři, ale v nemocnici. Od loňského léta už podruhé. „Nějak mi v posledních letech odcházejí nosné klouby, a tak je třeba je opravovat. Naštěstí to na zdejší ortopedické klinice výborně zvládají," vysvětluje Zdeněk Fink, primátor Hradce Králové.

Jaký jste pacient?
Trpělivý a disciplinovaný.

Zůstaňme  na úvod chvilku v medicínském prostoru.  I při primátorování – či podle vaší pojmologie starostování – si nacházíte čas a ordinujete. Dochází při vašich otorinolaryngolických vyšetřeních i na nějaké občanské bolístky lidí na křesle před vámi?
Samozřejmě hodně pacientů se ptá, jak mi mají říkat, a mnozí přidají nějakou stížnost, podnět,  třeba i pochvalu za mou práci na magistrátu, jiní mi vyčítají, že nejsem v ordinaci více. Někteří, zejména mimohradečtí, ani nevědí, že dělám starostu…

Nebojíte se, že vám v medicínském oboru za dobu vašeho primátorování něco uteklo?
Ne. Po odchodu z kliniky v roce 1994 jsem ambulantním lékařem, a tam jde víc o zkušenosti, rozvahu, komunikaci, navázání kontaktu zejména s dětským pacientem, samozřejmě ve spojení s výbornou přístrojovou výbavou, než o tu skutečně špičkovou klinickou medicínu.

Když jsem listoval vaším politickým životopisem, připomínáte mi neotřesitelná daviscupová dvojčata Berdych – Štěpánek…
… ale já nejsem tenista, hrával jsem basketbal, pokud to trochu jde, rád jezdím na kole.

… která drží výtečnou sérii neporazitelnosti. Na preferenční hlasy jste totiž vyhrál všechny volby do zastupitelstva – v roce 1998 s 2486 hlasy před Jiřím Sovou (2462), v roce 2002 se 4481 hlasy před Arnoštem Urbanem (2841), v roce 2006 se 4684 hlasy opět před Arnoštem Urbanem (3184) a naposledy v roce 2010 se 7275 hlasy před Ladislavem Škorpilem (5534). Co pro vás tahle čísla znamenají?
Při posledních volbách to bylo vůbec nejvíc hlasů ze všech kandidujících. Je to příjemný pocit stoupat nahoru, ale zároveň velmi zavazující. Navíc lékaři mívají vždy něco navíc. Pro mne je to i známka práce a chování celého klubu HDK nejen v zastupitelstvu, ale i v komisích a výborech. Jsem celoživotní Hradečák, takže to hřeje i u srdce.

V hradeckém zastupitelstvu jste od roku 1998. Změnila se od té doby atmosféra při jeho jednáních? Čím jste k tomu přispěl vy?
V mém prvním období ještě dozníval letitý problém Hradce Králové, který se jmenoval Dvořák kontra Vlasák, alias ODA kontra ODS, ale ty diskuze byly svým způsobem na úrovni. Byla to škoda pro město. Později byla hodně široká koalice a v podstatě nebylo o čem na zastupitelstvu diskutovat. Další dvě období výrazně ovládla ODS, a tím trochu ztratila sebereflexi. Proto asi ten obrovský sešup v roce 2010. Já se snažím chovat slušně a nerozčilovat se.

Opravdu se nikdy nerozčílíte?
Myslím, že je to tak lepší, ale přiznávám, někdy to je velká dřina. Složení zastupitelstva je vždy výsledkem voleb a podle toho vypadá. Myslím, že logickým důsledkem všech politických průšvihů od obcí přes kraje, sněmovnu, vládu a prezidentské kanceláře je úbytek kvality politiků. Strašně rád bych se ale mýlil.

Často jste se zmiňoval o kostlivcích ve skříních. Už na hradeckém magistrátu žádní nejsou? Vymetl jste opravdu všechny?
Možná jsem ten výraz někdy použil, ale spíš je mi připisován. Největší problém je pro mne spor s firmou ABD Invest, a ten ještě neskončil.  Dávno jsme také mohli mít nový nebo opravený fotbalový stadion. To je další kostlivec, a také není ukončen. Zůstaly nám zanedbané základní školy, málo míst ve školkách, mizerná komunikace s občany, ale tam se udělal velký kus práce. Je ještě co vymetat, ale už je vidět na podlahu. Na druhou stranu se s příchodem evropských peněz se i v minulém období udělal velký kus dobré práce.

A propos komunikace. Zavedl jste primátorské středy, kdy jste otevřel dveře všem občanům, kteří mají něco na srdci. Dejte jeden příklad, kdy to k něčemu bylo a nešlo jen o nějaké popovídání u vonící kávy.
Myslím, že je to dobrá věc. Mnohdy se dá problém vyřešit velmi rychle. Někdy ale vůbec. Dobrým příkladem byla návštěva pana Šimůnka s žádostí o rekonstrukci parkoviště v ulici Formánkova, což se následně podařilo uskutečnit. Stejně tak prodej bytů v čp. 144 na Velkém náměstí, o jejichž koupi projevili zájem tamní obyvatelé. I tento případ se podařilo vyřešit.

Obdobná novinářská zvědavost míří i na pondělní dveře otevřené šéfům opozičních klubů vždy před jednáním zastupitelstva. Co to přináší?
Nic. Nechodí na ně a pak si na zastupitelstvu stěžují na malou informovanost.

Komunikace by však měla fungovat nejen horizontálně, ale i vertikálně. Stalo se vám, že se u vás osobně zajímal o potřeby krajského města premiér?
Živý a současný nikdy.

Vrcholné politiky jste však v Hradci Králové vítal, ne?
Ale jistě, byli tu pracovně bývalí premiéři. Prezident Václav Klaus, který se zajímal spíše zdvořilostně, Miloš Zeman, když mne lákal do SPOZu, tak ho město moc nezajímalo, ale pokouřil si a popil.

A co poslanci?
Ze setkání s minulými poslanci zvolenými za náš kraj jsem neměl dobrý pocit. Zato ti současní mě zájmem o region i o město příjemně překvapili. Nejvíc Ivan Pilný z hnutí ANO. Jako jediný se ohlásil, přišel na čas a jistě dvě hodiny se mnou probíral naše problémy.

Poprvé od roku 2006, po Topolánkovi a Nečasovi z pravicové ODS, třímá vládní žezlo opět sociální demokrat. Co si od toho slibujete, čeho se obáváte?
Nejde mi ani o premiéra, neznám ho osobně, nepůsobí na mě jako osobnost, ale mám radost z našeho regionálního zastoupení ve sněmovně a vládě. Nikdy to nebylo lepší.

Povídejte!
Pavel  Bělobrádek je místopředsedou vlády a hodně jsme mu v Hradci pomohli. Ivan Pilný předsedou hospodářského výboru. Ivan Adamec a  Jan Birke  jsou pracovitými starosty v Trutnově a Náchodě s výbornými výsledky v komunálním působení. Přidávám osobnosti rodilého Hradečáka Leoše Hegera a starostky Holovous Jany Berdychové.  To je hodně dobrá sestava, musíme toho využít. Scházíme se, začíná to fungovat. Víte, vládla ODS, v Hradci byli primátoři z ODS, bývalý primátor Vlasák je místopředsedou Evropského parlamentu: a máte pocit, že jsme si nějak pomohli?

Tak pojďme do blízké reality. Hradec Králové by se mohl přiřadit k málu krajských měst, která mají nejvyšší soutěže v obou nejpopulárnějších sportech – zatím to jsou samozřejmě Praha, ale pak už jenom Plzeň, Liberec, Brno a Ostrava. To je lichotivá představa a pro město velice významný faktor. Co pro to může udělat magistrát a osobně vy?
Hradec Králové má již od dob primátora Dvořáka velmi dobře, ale i finančně náročně, nastavený systém financování kultury a sportu. Není do budoucna možné, aby financování vrcholového sportu v takové míře udržel. Malým zázrakem byl příchod pana Drbohlava s Mountfieldem do hokeje, něco podobného bychom potřebovali i ve fotbale. Já si myslím, že to časem dopadne. Pokud bude kvalitní fotbalový stadion s tím zázemím, které je nyní na Bavlně a Slavii, tak vznikne komplex, který je u nás málokde, a do Hradce by mohl přijít zásadní sponzor, jakým je nyní v hokeji Mountfield.

Dobře, co z toho vyvozujete pro sebe?
Pro mne to znamená pokračovat v nastaveném trendu, snažit se sehnat zásadního sponzora nebo spolumajitele FC Hradec Králové a pracovat na stadionu. A to všechno s tím, že jsem funkcionářem ženského basketbalu, našeho historicky velmi úspěšného sportu s výbornou základnou.

Vaším krédem jsou slova Aloise Rašína, mimochodem nechanického rodáka a našeho prvního ministra financí ve vládě Karla Kramáře v roce 1918 – do politiky se nechodí pro peníze. Pro co tedy?
Politika v komunální podobě je veřejná činnost, přeloženo pro mne – služba veřejnosti.

Kdybyste měl jmenovat jednu věc, kterou vám pozice primátora dává, a naopak jednu věc, kterou vám bere?
Vzala mi část soukromí a dala mi možnost potkat a třeba se i přátelit s lidmi, se kterými bych se nikdy neseznámil.

Pojďme se vrátit na začátek roku. Byla nějaká předsevzetí?
Ne, předsevzetí si nedávám. Chodím na procházku.

Kudy jste šel? O čem jste přemýšlel? Co vás napadalo?
Pěkně a pomalu z Ulrichova náměstí přes školy, kam jsem chodil jako dítě a gymnazista do Jiráskových sadů, pak na lávku, zpátky na staré město. Na Hradě byla malá „plznička", po ní zastávka v kanceláři na magistrátu, potom zrekonstruované Šimkovy sady a kolem Masaryka domů na oběd. O přemýšlení to moc nebylo, občas mě napadlo, když jsem šel kolem škol, jak mi tehdy lidé mého nynějšího věku připadali strašně staří.

V závěru našeho povídání pojďme ještě dál do historie. Letos oslavíme 25 let sametu. Co si vybavíte při vyslovení slov listopad 1989 a Hradec Králové?
Mrazivé počasí, pocit obrovského nadšení a sepětí lidí na Velkém náměstí. Trikolóru, opakované promítání záběrů z Národní třídy v posluchárně chirurgické kliniky. K tomu schůzky občanského fóra většinou u pana primáře Víta s Karlem Urbanem, Leošem Hegerem, kdy jsme hledali možného nového ředitele nemocnice. Výlety na Letnou, návštěvu ředitele základní školy, který chtěl naši dceru trestat za organizování demonstrací, pocit svobody.
Bylo to podobné jako v období do srpna v osmašedesátém  roce, ale tentokrát s vědomím, že už je to definitivní konec.

Vizitka
Datum narození: 16. 1. 1955
Rodinný stav: Ženatý.
Rodina: Žiju s druhou ženou, děti z obou našich předchozích manželství jsou již dospělé a celkem nám zatím pořídili pět vnoučat.
Vzdělání: ZŠ a Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové, pak Lékařská fakulta UK tamtéž.
Koníčky: Vaření, cyklistika, cestování a mnohé další.
Oblíbená kniha: Názvem jediného titulu se dá těžko odpovědět, ale když už to má být: Steinbeckova trilogie Pláň Tortilla, Na plechárně a Sladký čtvrtek.
Oblíbený film: Vyhraněný filmový divák nejsem, takže vzpomenu filmy tři: Stará puška, Přelet 
nad kukaččím hnízdem a Tanec 
s vlky.
Oblíbený televizní pořad: Branky, body, vteřiny a Česká soda.
Oblíbená muzika: Asi všechno vyjma Michala Davida a dechovky.
Životní krédo: Odpovědnost a slušnost.
Nejoblíbenější historická osobnost: Nemohu jednoznačně určit jednoho člověka, provinil bych se proti desítkám ostatních.
Osobnost, kterou pohrdám: Člověk by neměl pohrdat druhým, ale pro mě to jsou všichni fundamentální extrémisté –  ať již političtí nebo náboženští.
Nejoblíbenější jídlo a pití: Jídlo připravované s láskou a péčí je vždy nejlepší a z nápojů dávám přednost suchému mladému bílému vínu… no a pivo je pivo, že!
Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostal: Kdysi mně řekl můj táta: Když někdo příliš zdůrazňuje svoje přednosti, dávej si na něj velký pozor. Dodal: Vždy počítej s tou horší variantou.
Čím vždy potěším svoje blízké: Chtělo by se mně říci, že svou přítomností, ale nejsem si jist…
Nejkrásnější místo, které jsem v životě navštívil: Viděl jsem kus světa a mnoho krásných míst zejména na Novém Zélandu, ale jedničkou jsou pro mě některá místa v Orlických horách.
Co jsem se dodneška pořádně nenaučil: Být ve své práci víc systematický.
A konečně: Šetříte si na důchod? Ano, sám a bez pilířů.

Očima blízkých

Rudolf Dus, spolužák a zastupitel (opoziční):
„Skoro se mně nechce ani počítat, kolik to je vlastně let, co jsme se začali potkávat. Ale nakonec, proč ne. Takže naše retrospektiva: první třída (mimochodem psalo se září 1961) … celá Základní škola V Lipkách … ježdění na koloběžkách v tehdy klidném okolí Gottwaldova (dnes Ulrichova) náměstí … hry na kovboje a indiány … první bicykly … první cigareta … jeho basketbal, moje první lásky a naopak … naše G ymnázium J. K. Tyla a krásná poslední  léta relativní bezstarostnosti. Pak už rozdílné životní cesty, ale též četná setkávání v našem krásném Hradci Králové. A to nám vlastně zůstává společné i nadále. Vážím si Zdeňka nejen jako svého někdejšího spolužáka, dobrého a letitého kamaráda, s nímž mě pojí shodné, vzácně i rozdílné vidění světa, ale taky jako vyhledávaného hradeckého lékaře a v neposlední řadě i jako primátora. Ač lékařským zaměřením trochu jiným, hradeckým patriotem a primátorem je každopádně „ SRDCAŘ".  „Ranařů" jsme oba  v životě potkali již spousty …"

Leoš Heger, poslanec Parlamentu ČR:
„Znám ho asi odjakživa. Jeho bratra, který je můj vrstevník, jsem letmo potkal, když jsem byl kluk. Vlastně ani nevím, jestli byl Zdeněk tenkrát už na světě. Je ovšem jisté, že  nebyl vidět tolik jako dnes a i na své basketbalové výšce musel ještě pracovat. Už reálněji jsem s ním byl ve styku v sedmdesátých letech, když studoval medicínu a dělal zřízence na hradecké neurochirurgii. Tam ho měli všichni rádi. Pak jsem ho znal jako mladého doktora na ušním, v době listopadové revoluce jsme se společně angažovali v nemocničním Občanském fóru a v prvních dnech dokonce vydávali tajně množené tiskoviny. Odvaha mu určitě nechyběla. Později se naši synové potkali a kamarádili ve škole, a přes ně jsme si chvíli tak trochu viděli i do rodinných osudů. Přestože nás profesní cesty oddělily, sešli jsme se zas, na hradecké radnici jako zastupitelé. Já, starší, jsem se v roli politického juniora od něj učil jako od radního, organizátora novoročních setkání na Velkém náměstí a později i morálního podporovatele našeho veslařského klubu na Labi. Nakonec mě jako primátor před pár měsíci oddával. Noblesně zvládl vážný formální akt, aniž by zapřel humor starého známého. Co mám dodat? Stoprocentně je  královéhradeckou  osobností. "

Josef Hynek, rektor Univerzity HK:
„Hradec Králové měl a má štěstí na primátory, kteří mají jak odpovídající rozhled, nadhled a jasnou vizi, tak i dostatek pokory, s níž přistupují k nádhernému městu, které jim bylo svěřeno k opatrování. Po posledních komunálních volbách nás zastupitelé napínali trochu déle, ale nakonec vybrali moc dobře. Zdeněk Fink je osobností, která v sobě snoubí zdravý patriotismus hradeckého rodáka s nadšením a nasazením sportovce, uvážlivost a pečlivost lékaře s ochotou naslouchat a porozumět, což nepochybně úzce souvisí s jeho lékařskou specializací."