Je velmi elegantní, vzdělaný a slušný. Uklidňující první dojem umocńuje i nezvykle  příjemná barva jeho hlasu. Vystudoval dvě vysoké školy, mluví perfektně anglicky a německy. Po osmnáctileté pedagogické práci nahlédl krátce do světa médií a potom už působil v nejbližším okruhu prvního porevolučního prezidenta jako jeho tiskový mluvčí. Zkušenosti z hradního období se mu hodily, když se po odchodu z Pražského hradu rozhodl věnovat otázkám etikety. Ladislav Špaček říká, že to, co dělá nyní, ho naplňuje obrovským pocitem spokojenosti. Etiketu a společenské chování nejen zná, ale vyučuje a propaguje v knihách i pořadech.

Jste pedagog, novinář, moderátor, specialista na společenskou etiketu, byl jste mluvčím prezidenta a píšete knihy. Která 
z těchto aktivit vás těšila nebo těší nejvíc?
Vším jsem byl rád, jak by řekl Jan Neruda. Ale nepochybně to období, které jsem strávil po boku Václava Havla, bylo  společensky asi nejvýznamnější, nejdůležitější. Také mě nejvíc naplňovalo, protože mi dalo obrovskou zkušenost, a hlavně měl jsem tu vzácnou příležitost každý den se stýkat s tak výraznou, zajímavou a významnou osobností. Bylo to také nejdramatičtější období mého života. Vytvářely se nové, demokratické instituce, nové, svobodné mezilidské vztahy, museli jsme představit novou republiku celému světu.  Jsem rád, že jsem tuhle mimořádnou dobu mohl prožít právě ve společenství Václava Havla.

Jak dalece vám bylo vzdělání  užitečné?
Nesmírně. Jestliže bych považoval v životě některou hodnotu za rozhodující, tak to je určitě vzdělání. Lidé se mne často ptají, jak se mají vyznat 
v tom salátu na internetu, kde jsou miliony věcí a vy se tím musíte prokousávat.  Jak se vyznat v tom složitě strukturovaném světě? Já říkám, že jedině vzděláním. Tím, že budete znát, zvýšíte si obzor, který obhlédnete a budete mu rozumět, budete znát historické a třeba politické a sociální souvislosti, budete si to umět přebrat. Vzdělání nám dává větší jistotu, že svět pochopíme,  že se 
v něm budeme umět pohybovat, tudíž také, že v něm budeme úspěšní.

Vy jste zřejmě velmi dobře věděl,  čemu Václav Havel začal říkat blbá nálada.
Češi k tomu mají sklon. Podívejte se na lidi po ránu, jak vycházejí z metra. Všichni mají nasupený výraz, jako kdyby se jim něco katastrofálního stalo. Být stále nespokojený, to je základní výraz tváře českého člověka. Když projíždíte třeba Indií, Thajskem,  Filipínami, všichni se na vás usmívají, ačkoliv třeba žijí z půl dolaru denně. Řekl bych, že je to i věc osobní vyladěnosti.  Spousta lidí má svoje byty, auto, ví, že  dneska bude večeřet. Blbá nálada se nás zmocňuje, kdykoliv není všechno lepší, než teď máme. Přes šedesát let nebyla na tomto kontinentu válka, nemáme existenční problémy jako naši rodiče a prarodiče. Přesto jsme pořád nespokojení – to je mi opravdu líto.

Co jste na osobnosti Václava Havla nejvíc oceňoval? A do jaké míry dal na názory druhých?
Prezident je nejvyšší suverén moci, je to nejvyšší ústavní činitel. On nese kůži na trh, on je zodpovědný za své činy. Poradci mu můžou říkat, co chtějí. My jsme mu s nejlepším vědomím a svědomím doporučovali nějaký postup, nějaké řešení. On to zvážil a vždycky se rozhodl sám podle sebe. V tom je ta zodpovědnost osobnosti, on nesmí podléhat svým poradcům, může jen čerpat inspiraci, zdroje. Říkal mi jeden z amerických poradců: Prezidentovi poradci? To je to palivo, na které letí  prezident vzhůru. Jednotlivé stupně odpadávají, ale on stoupá. Václav Havel měl svoji hlavu a často si prosadil svou i proti společné vůli nás všech. Pozoruhodné bylo, že se nakonec ukázalo, že pravdu měl on.

Co bylo pro vás motivací, když jste se rozhodl věnovat společenskému chování a etiketě?
Když jsem skončil na hradě 
a dál jsem chodil na společenské akce, všiml jsem si, že lidé jsou často bezradní ve společenském životě. Že si třeba neumějí překládacím příborem přenést plátek šunky na svůj dezertní talířek. Že neumějí správně držet příbor,  pánové si neumějí správně uvázat uzel na kravatě a dámám kouká lýtko nad horním lemem silonové ponožky. Řekl jsem si, vždyť tohle všechno já umím, to jsem prožil, proč bych o tom něco nenapsal, nebo nenatočil, abych lidem posloužil. Tak vznikl televizní seriál o etiketě, potom jsem začal psát knížky, už jich je přes deset, a je to rozjetý vlak, který nezastavím.

Na svém blogu jste loni napsal, že našim vztahům by měly kralovat ohleduplnost, takt a empatie. 
V tomto směru není pro lidi příkladem chování části politické reprezentace, nemyslíte?
Politici, to nejsou andělé, které nám seslala nebesa. Zvolili jsme si je a jsou to lidé jako my, jsou věrným odrazem svého voličstva. Vždyť my jsme stále vulgárnější, přečtěte si noviny, poslouchejte komerční rádia. Slyšíte tam výrazy, nad kterými by se moje maminka červenala. Co pak chceme od politiků, jestliže vulgarita tak zevšedněla?  Nestěžujme si na politiky, ale na sebe. Až budeme lepší my, budou i oni.

Vaše spisovatelská aktivita je značná. Říkáte, že místo sledování televize raději píšete. Chystáte se i na další témata?
Já jsem vlastně monotématický. Napsal jsem velké učebnice etikety, napsal jsem komiksovou etiketu, knížku pro puberťáky, hru pro děti, loni jsem vydal knížku pro malé děti. Vybočením z toho byla kniha Deset let s Václavem Havlem. To jsem si řekl, že by toho člověka měli poznat plastičtěji  Teď se opět vracím ke svému tématu a píši knihu pro manažery. Pak chci napsat knížku pro mladé slečny a pány.

Co považujete jako odborník na etiketu za největší  bolest současné společnosti?
Kdybychom rozebírali jednotlivá pravidla etikety, dobereme se celé řady prohřešků. Důležitější je něco, co stojí nad tím. Ohleduplnost, takt, empatie, schopnost vcítit se do pocitu druhého a vyvarovat se všeho, co by mu činilo příkoří. A naopak dělat to, co mu bude milé. Guth Jarkovský říkával: Slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit. Slušnost je to, co máme v sobě od dětství. Zdvořilost, to už je vyšší stupeň. Nejhorší složkou etikety české společnosti je podle mého názoru stolování.

Jako někdejší pedagog se jistě díváte pozorně na mladé lidi. Když s nimi mluvíte, co doporučíte?
Dnešní mládež je nevychovaná, mlaská při jídle, nevstane, když vstoupí dospělý, a celkově jsou její mravy čím dál horší – napsal Aristoteles někdy kolem roku 323 před naším letopočtem. Nemysleme si, že dnešní generace je horší, než byla ta před ní. Dnes jsou mladí lidé mnohem ležérnější, mají svobodnější a volnější život. Mají pocit, že dnešní svět patří jen jim.  Já jim říkám, aby nepodceňovali vzdělání, aby jen nebrali dary od rodičů, ale spolehli se víc na sebe. Aby víc četli, to rozvíjí osobnost. Snažím se jim vštěpovat ty pravé hodnoty – všímat si lidí kolem sebe, být ohleduplný.

Stolování souvisí s gastronomií. Jste v tomto směru aktivní? 
A jste dobrý kuchař?
Ne, já jenom vytvářím zdání. Ano, jsem gurmet,dokážu ohodnotit dobré jídlo, chodím do dobrých restaurací a umím o tom hovořit. Ale já jsem nikdy nic v životě neuvařil.

Prozraďte váš recept na perfektně vyleštěné boty.
Dobře vyčištěné boty nesmí plnit pouze zdání dobře ošetřených bot jako u většiny Čechů. Především je musíme kompletně celé umýt, ale zdůrazňuji, včetně podrážky,  ta  ukazuje, jak umíme čistit boty.  Když bota vyschne, pečlivě ji nakrémujeme, nejlépe kartáčkem, aby se krém dostal do všech záhybů. Necháme zaschnout, po deseti minutách začínáme leštit, nejprve lehkým kartáčem, pak hadříkem.

Máte spoustu přátel,  na proslavené Třešňobraní k vám jezdil 
i Vladimír Komárek. Kdy vás nejvíc rozesmál?
Pokaždé, byl člověk neutuchajícího optimismu. Neztrácel nikdy glanc, veselí, byl zárukou dobré pohody ve společnosti. Zažili jsme u něho i u nás  spoustu krásných chvil. Jednou jsme seděli venku u chalupy a najednou strašná rána, Komárek ležel na zemi. Vladimír se asi trochu houpal na plastové židli a ona pod ním praskla. Naštěstí se mu nic nestalo. Všichni jsme se zasmáli 
a za týden, když jsme přijeli na chalupu, stála na zápraží židle nová, s lístečkem od Vladimíra Komárka.

Máte spolehlivý recept na odreagování?
Asi to není moc výchovné, ale já se odreagovávám v dobré restauraci, u dobrého jídla a vína s dobrými přáteli. Potom se vracím domů nabitý energií.

Setkal jste se už s výsledky své práce: Byl jste hrdý na svého žáka  v konkrétní situaci?
Velmi často. V mém současném působení mám radost z toho, jak špičkoví manažéři zvládají to, co jim říkám a s potěšením pozoruji jejich počínání. Největšího úspěchu jsem však dosáhl za svého pedagogického  působení. Šli jsme s kamarádem do pizzerie a obsluhovala nás žena, která si mne pořád prohlížela. Pak se zastavila a zeptala se, zda si na ni vzpomínám ze školy. Musela mi pomoci, a když řekla jména a že jsem ji učil češtinu a dějepis, vložil se do toho kamarád.  Naučil vás něco pan Špaček? Odpověděla, že dějepis milovala ze všeho nejvíc. Tak kamarád dostal nápad, abych jí dal nějakou hodně těžkou otázku z historie. Zamyslel jsem se a vypálil otázku velmi náročnou. Bitva u mysu Aktia? Pár vteřin váhala, pak odpověděla –  rok 31 před naším letopočtem. A my jsme oba „sedli na zadek."

Vizitka

Jméno: Ladislav

Příjmení: Špaček

Bydliště: Praha, uprostřed mezi Václavákem a Staromákem

Datum a místo narození: 17. srpna 1949 v Ostravě

Rodinný stav: ženatý, stále poprvé

Rodina: manželka Eva, syn Radim a dcera Daria, „dětem" už táhne na čtyřicítku, obě jsou u filmu

Nejvyšší dosažené vzdělání: pedagogická fakulta a filozofická fakulta

Povolání: Je těžké to pojmenovat, snad konzultant v oboru etikety 
a komunikace.

Koníčky: dobré restaurace, dobrá vína, dobří přátelé

Oblíbená kniha: Khaled Hosseini, Tisíce planoucích sluncí, má 420 stran, přečetl jsem ji na dovolené za noc.

Oblíbený film: Pretty Woman (nesmějte se!)

Oblíbený televizní pořad: žádné neznám, nedívám se na televizi, místo toho píšu knihy

Životní krédo: De omnibus dubitandum est (O všem je nutno pochybovat), René Descartes

Nejoblíbenější historická osobnost: Václav Havel

Osobnost, kterou pohrdám: Tak silný výraz bych nepoužil v souvislosti s žádným jménem.

Nejoblíbenější jídlo a pití: ryba a víno

Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostal: Byla od tatínka: Boty se čistí každý den!

Očima blízkých

Iva Hüttnerová, herečka, kamarádka:
„Ladislav Špaček možná působí, že se narodil s ramínkem na šaty a krupicovou kaši jedl příborem. Není ovšem jen pan Dokonalý. Je i vtipný vypravěč, výborně zpívá, hraje na kytaru a umí si dělat legraci i sám ze sebe. Je radost cestovat s ním u nás i po světě, protože díky své znalosti historie je schopen nám kdekoliv poskytnout výklad jako fundovaný průvodce. Známe se dlouhá léta, je to šarmantní muž, slušný člověk a spolehlivý kamarád, kterého mám ráda. Nechtěla jsem psát jen superlativy, ale v jeho případě to prostě jinak nejde. Všichni čekáme na chvíli, kdy se zapomene a udělá něco alespoň trochu společensky nepřijatelného. Přihodí se to jen velmi vzácně, ale o to raději na to vzpomínáme. Jako každý z nás má i on jednu chybu. Nenávidí psy, napadá je a někdy je i pokouše.  Je na černé listině  Spolku pro ochranu zvířat."

Radim Špaček, filmový režisér, syn:
„Tátu si pamatuju z úplně nejdávnějšího dětství jako mladého kluka, který pro nás děti neustále vymýšlel nějakou zábavu a výlety, uměl skvěle vyprávět nejrůznější pověsti a historické příběhy, jezdili jsme pod stan a na vodu a věnoval se nám, jak jen to šlo. V osmdesátých letech si nechal narůst vousy, protože začal učit na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tak prý aby měl autoritu, nebo spíš aby si ho nepletli se studenty. Mé bouřlivé dospívání se perfektně strefilo do změny režimu, tam jsme se na pár let sobě trochu vzdálili, ale oba jsme se vrhli do svým způsobem bláznivých a dobrodružných činností. Já natáčel film ve válečném Sarajevu, on válčil zde po boku Václava Havla. Ač jsme se moc nestýkali, věděli jsme o sobě a respektovali se. Několikrát mi svým frajerským gestem vyrazil dech, jako například, když šel místo mě převzít Plyšového lva za nejhorší film v roce 1999. Dnes jsme bezvadnými kamarády, kteří si mají vždycky co říct a těší se na sebe."

Víťa Čapek, sbormistr, kamarád:
„Láďu Špačka znám více než pětadvacet let a v krátkosti o něm mohu říci, že je prototyp ideálního muže. Idolem žen a  vzorem  většině mužů. Vzdělaný, sečtělý,  scestovalý, úspěšný,  oblíbený, vážený, galantní. Má báječnou ženu, úspěšné děti, krásnou vnučku, mnoho dobrých přátel.  Řekl bych, že takhle nějak si  představuji toho, o němž se říká, že je  šťastný muž. Jsem přesvědčen, že  pokud by se ho podařilo přemluvit, aby v dalším období kandidoval na prezidenta, neměl  by  proti němu nikdo šanci. Otázkou ale zůstává, jestli by vstupem do politiky neztratil výše uvedené hodnocení – šťastný muž."

Vladimír Burjánek