Kolik spisovatelů středisko sdružuje?
Asi stovku. Teď se to bude možná trochu měnit, protože máme na stole několik nových žádostí o vstup.

Podle čeho se žádost posuzuje? Koho středisko za spisovatele uzná a koho už ne?
Je to samozřejmě těžké (usmívá se). U někoho je talent nesporný a u někoho vyčkáte. Pokud se výbor shodne, že je předpoklad tvůrčí činnosti, ale není to jednoznačné, tak žadatel zatím zůstane členem klubu střediska.

Jakou roli v tom hraje věk?
Je jedno, jestli přijde patnáctiletý student, nebo člověk, který se v šedesáti, sedmdesáti rozhodne, že své texty vyndá ze šuplíku. Tady věk roli nehraje.

Když byste porovnala ostatní regiony, jak jsou na tom s počtem spisovatelů východní Čechy?
Je to srovnatelné. Jediný region, který nás zdaleka přesahuje, je středočeský. Nejméně početnou oblastí ve východních Čechách je Hradecko, kde je základna stále poměrně malá. Snažíme se ale napravit naši reputaci a oživit to tady.

Co přesně si pod oživením můžeme představit?
Letošní rok je těžký v tom, že jsem nastoupila do rozjetého roku a už byla celá řada dotačních titulů vyčerpána. Stali jsme se ale například spolupořadateli Knihovníka roku, 18. listopadu pořádáme první ročník Východočeského literárního salonu. Od roku 2015 chceme také pravidelně využívat literární kavárnu knihovny. Jednou za dva měsíce by tu mohla probíhat setkání a autorská čtení. Máme ale spousty dalších plánů, jak středisko oživit.

Co kromě pořádání akcí vedení střediska obnáší?
Největší problémy jsou administrativního charakteru. Za každou akcí je obrovská spousta papírování. Vedle toho je tu i další složka – shánění finančních prostředků.

To vás teď zaměstnává ze všeho nejvíc?
Nejvíc mě zaměstnává náš podzimní maratón, jde o několik kulturních akcí v rámci střediska. Nejde jen o literaturu, ale i o besedy, dětské soutěže, výstavy nebo třeba koncerty. Cílem je dát o sobě vědět a seznámit veřejnost s tím, co vlastně děláme.

Eva Černošová
• Bydlí v Nechanicích, pochází z Popovic
• Je vdaná, je jí 32 let
• Učí češtinu, dějepis a tvůrčí psaní na hradeckém Gymnáziu Boženy Němcové
• Od dubna vede Středisko východočeských spisovatelů
• Je spisovatelkou – vydala dvě novely, na pulty knihkupectví se brzy dostane i její sbírka básní
• Pracuje také jako knihovnice v Popovicích
• Za své zájmy označuje psaní, čtení, svou práci a také zpěv. Vystupuje s nechanickým souborem Cantus Feminae, kromě toho zpívá také sólově
• Její manžel – Jan Černoš – je uznávaný grafik

Jak to všechno zvládáte?
Hlavně díky velkému pochopení ze strany manžela, vstříc mi vycházejí i na gymnáziu. Upřímně se ale těším, až bude po maratónu, protože to trochu připomíná i maratón pro mě (usmívá se).

Na gymnáziu vyučujete mimo jiné tvůrčí psaní. Čtou studenti, zajímá je vůbec literatura?
Mám obrovské štěstí, protože moji studenti čtou, píšou a dokonce mám pocit, že je to baví. Na škole se občas objeví talent, ze kterému mám obrovskou radost. Už se i stalo, že předmět nebyl otevřený z důvodů financí, takže jsme fungovali jako underground, kdy jsme se scházeli jen kvůli tomu, že nás to baví.

Dá se psaní naučit nebo to člověk musí mít zkrátka v genech?
V tomhle jsem staromilec. Samozřejmě jsem si také pořídila příručky tvůrčího psaní, ale nevěřím na to, že se dá naučit. Je možné vylepšit autorský styl, ale stejně tak jako nevěřím, že bych se mohla stát malířem, tak nevěřím, že každý může být spisovatel. Ve skupině zhruba patnácti dětí je každý rok zhruba jeden silný talent. Záleží na něm, jak se bude  rozvíjet. Já mu v tom mohu pomoci, ale pak už je to na každém z nás.

Přitom s příručkami se poslední dobou doslova roztrhl pytel…
To není jen záležitost literatury, je to ve všech oblastech. Hrne se na nás obrovské množství titulů. Mohou psát spisovatelé, ale i grafomani. Je pak těžké vybrat si podstatné informace a neztratit se v moři vší té nabídky.

Jakým směrem se ubírá vaše spisovatelská tvorba?
Píšu poezii i prózu. Zatímco poezii se chystám přinést na trh teprve teď, protože jsem k ní nesmírně kritická, tak v próze mi vyšly dva tituly. Ten první v době, když jsem ještě studovala. Je to novela Nezdálo se mi nic. Někde jsem četla, že jsem ji napsala pod pseudonymem Eva Kulhánková, ale to bylo mé dívčí jméno (směje se). Druhá a zatím poslední kniha je opět novela, jmenuje se Věci, které se snadno zapomenou.

Jak přijímá vaši tvorbu rodina, obvykle nejkritičtější publikum?
Rodina je opravdu to nejtěžší publikum a to z toho důvodu, že aby člověk dokázal psát upřímně, a já to jinak nedokážu, tak jde z větší či menší míry o autobiografii. Pro naše blízké je to pak nesmírně těžké.  Do jisté míry mám štěstí na velice pestrý život plný různých i dramatických událostí, takže mám dostatečný zdroj inspirace. Moc si vážím toho, že to mé blízké okolí vždy vzalo dobře.

Kdy přišel ten impuls a řekla jste si „začnu psát"?
Šlo to od mala. Naučila jsem se číst a psát v pěti letech, to už jsem psala první básničky. První texty byly pohádky o zvířátkách. Už na základní škole se mých textů všímaly paní učitelky a posílaly je do soutěží. Možná i kvůli tomu mám teď potřebu to nějaký způsobem vracet a vedu k psaní děti.

Chtěla jste být tedy od mala spisovatelkou?
Že bych chtěla být spisovatelkou jsem uvědomila někdy v deváté třídě. Do té doby jsem váhala mezi učitelkou a nebo veterinářkou. Zkrátka děti nebo zvířátka (směje se). Na gymnáziu jsem do posledních chvíle nebyla rozhodnutá. Bavila mě biologie i čeština, teprve na poslední chvíli jsem si řekla, že půjdu humanitní cestou. A jsem spokojená.

Jak píšete? Máte téma v sobě a potřebujete ho dostat na papír, nebo jste spíš autor co píše, pak hodně škrtá a předělává, dokud není úplně spokojen?
Jsem hlavně nedisciplinovaný autor (směje se). Ideální by bylo, kdybych si našla každý den na tvorbu, ale většinou to vypadá tak, že impulzy si zapamatuji nebo zapíšu do notesu. Má to své výhody ale někdy i rizika. Snažím se psát co nejstručněji, vyjadřuji se úsporně. Pak ještě odmazávám, škrtám a vypouštím. Prvotina vzniká jednolitě, zasahuji do ní až později. Ne vždy, když mě navštíví múza, ale mám čas psát.

Dá se psaním uživit?
Ne. Rozhodně ne v České republice a pokud nechcete psát jen komerční literaturu. Chtěla jsem, aby mé knihy vyšly pro kvalitu textu. Povedlo se, nicméně když jsem se podívala na autorskou smlouvu, tak provize autorů se pohybují od pouhých pěti do deseti procent. Z toho si opravdu nevyděláte.

Co chystáte do budoucna, co se týká psaní?
Začala jsme psát novou prózu, zatím si nejsem jistá, jestli to bude novela nebo povídkový soubor. Zároveň je v nakladatelství moje sbírka básní. Uvidím, jaké na ni budou ohlasy a možná poté vyberu nějaké další básně.

Středisko východočeských spisovatelů funguje už 14 let
Středisko východočeských spisovatelů vzniklo v roce 2000, založila ho spisovatelka Marcella Marboe, která byla také jeho dlouholetou předsedkyní. Důvod jeho vzniku byl velmi prostý. A sice podporovat autory, především ty začínající, zprostředkovávat jim kontakt se čtenáři, organizovat besedy, autorská čtení, vydávat čtvrtletník Kruh, který se hlásí k odkazu docenta Jana Dvořáka, který stejnojmenné hradecké nakladatelství vedl. Nyní středisko organizuje desátý ročník podzimního východočeského maratonu. „Spolupracujeme i se školami, podporujeme tím čtení dětí a mládeže," doplňuje výčet činností Eva Černošová, která středisko vede od letošního dubna. Do jeho čela byla zvolena na čtyři roky. Středisko se osamostatnilo v roce 2011 v důsledku velké ekonomické krize v rámci Obce spisovatelů, do níž do té doby patřilo.