„Jsem prostě hroznej hračička, hrál bych si pořád, navíc mě baví modelařina, takže si toho spoustu vyrobíme a pak si s tím hrajeme," říká o sobě Václav Kuřík, učitel z prvního stupně základní školy v hradecké Úprkově ulici. O jeho vášni vypovídá i interiér jeho čtvrté třídy. Je plná modýlků a výrobků, které dělal on sám nebo jeho žáci. „Je to vlastně moje třída, já se nestěhuju, stěhují se děti, pan ředitel byl tak laskavý, že na to přistoupil," usmívá se učitel, který je další z osobností našeho cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Nezanedbáváte tak trochu kvůli hraní učení?
No, to víte, že by se mi to líbilo, ale nejde to, nicméně teď jsme si k probírané látce třeba vyrobili malé rotundy. Bude stoleté výročí první světové války, tak pořádáme bitvy právě z ní. Vždycky se to snažím spojit.

Sám rád vyrábíte, co děti, baví je to? Nechtějí raději ťukat něco do klávesnice?
Občas to na mě zkoušejí, že jim to nejde a jak to mají udělat a byly by nejraději, abych to za ně dokončil. Ale já jsem přísný učitel (směje se), takže nemají šanci. A musím říct, že to potřebují jako sůl, kluci ani neumějí vzít do ruky kladívko.

Pořádáte bitvy, různé závody s modely, není holkám líto, že je zanedbáváte?
Tak trochu si stěžovaly, tak jsme uspořádali módní přehlídku s bárbínama, na které si tvořily modely samy. A já koneckonců také umím vzít jehlu a nit do ruky. Snažím se vymýšlet něco pro všechny.

Kolik máte ve třídě kluků?
Jejich dvanáct, o dva víc než holek.

Jaké předměty učíte?
Jsem učitel na prvním stupni, nyní ve čtvrté třídě, takže kromě hudebky všechno i pracovní výchovu.

Učitelů na našich základkách mnoho není. Kolik vás je na Úprkovce?
Když jsem nastoupil, byli jsme jen tři, já, pan ředitel a jeho zástupce. Teď už tady mám jednoho kolegu.

Netrpíte trochu v ženském kolektivu?
Tak ani ne (směje se). Ale jsem docela rád, že mám takový malý kabinet, občas ta komunikace ve sborovně s tolika ženskýma byla náročná (směje se).

Proč neučí více mužů? Dětem by to určitě prospělo, měly by zastoupeny oba prvky… Je to kvůli penězům?
Těžko říct, myslím, že je to možná i proto, že ženy mají mateřský cit a s dětmi prostě umějí lépe jednat. My ho nemáme, muže to tolik s dětmi asi nebaví.

Zlobí dneska děti víc než dřív?
Já mám právě strach, že zlobí míň. Moc si nehrajou, o přestávkách nelítají, ale koukají do mobilů a tabletů. Ani na školu v přírodě si s sebou moc nevozí hračky, plyšáky…

Jak je to se slovní zásobou, nemá na to vliv komunikace přes smsky a facebook?
To je hodně znát. Děti málokdy dají dohromady souvislou větu, dělá jim problém se vyjádřit.

Václav Kuřík
• 42 a půl let
• Narodil se v Hradci, pak bydlel v Liberci a do Hradce se opět vrátil až po škole a, jak sám říká, parodii na vojnu.
• Vystudoval vysokou pedagogickou školu v Ústí nad Labem.
• Pak rovnou nastoupil na základní školu v Úprkově ulici.
• ženatý, dvě děti 6 a 8 let
• Kromě učitelování ho baví rekreačně sportovat, i když přiznává, že na plavání mu moc času teď nezbývá.
• Sbírá všechno možné.

Co povinná četba?
Snažím se je motivovat, jak umím. Máme tady stránkomat, každý měsíc musejí přečíst 75 stránek a co přečtou navíc, se jim počítá a ti úspěšní si pak mohou vybrat nějakou cenu, třeba modýlek.

Pomáhá to?
Trochu asi jo, ale žádná velká sláva.

Co dnes děti čtou? Honzíkovu cestu?
Je to na nás. Honzíkova cesta by je asi nebavila, dneska se všude jezdí autem, ne vlakem a ani by nevěděli, co je JZD. Čtou třeba Deník malého poseroutky, což není úplně nejhorší, alespoň se tam řeší aktuální problémy, třeba šikana.

Setkal jste se s ní ve svých třídách?
Možná jen s náznaky, které se snažíme hned řešit. Máme tady schránku důvěry, kam může přes týden každý hodit vzkaz, samozřejmě anonymně.

Co tam děti píší?
Mám tady čerstvou připomínku, která se týká dvou žákyň, jež si údajně pouští na mobilu sex (směje se).

Jak jste to řešil?
Nabídnul jsem jim, že všechno klidně přede všemi vysvětlím, když něco nebudou vědět a ono je to přešlo.

Nemáte obavy z toho, že by vás třeba někdy nějaká žákyně nařkla, že jste ji obtěžoval? Třeba jako pomstu za špatnou známku?
Jsem si vědom toho, že se to může stát, ale učím přece jen malé děti, které takhle ještě nepřemýšlejí. Nicméně vždy se všemi příslušnicemi něžnějšího pohlaví, a to i s maminkami, kolegyněmi i žákyněmi jednám ve třídě s otevřenými dveřmi. Jinak já jsem docela přísný učitel, děti musíte udržovat v takovém příjemném napětí, aby dávaly pozor.

Chtěl jste vždycky učit?
Odjakživa, jak jsem vystudoval a absolvoval parodii na vojnu. Kvůli babičce jsem se vrátil do Hradce a začal učit tady na škole.

Parodii na vojnu?
No ano, byl jsem tam půl roku a dělal jsem strážného na sportovišti Dukly v Liberci, takže pohoda.

Máte svoje děti, není to těžké jít na druhou směnu domů?
Musím přiznat, že občas jsem i podrážděný. Ale manželka je hrozně ráda, že učím, protože tím pádem nemusíme řešit prázdniny a ředitelská volna (směje se).

Jaké máte plány do budoucna?
Chci učit, nic jiného. Nechtěl bych být ani žádný ředitel, ta administrativa by mě zabila, prostě jen chci učit a doufám, že se to podaří.

Bitvy, turnaje, závody malých skatů nebo přehlídka bárbín
Netradiční módní show panenek Barbie.Profese učitele je jeho vysněná, baví ho to. Kromě toho si ale Václav Kuřík hrozně rád hraje a svoji vášeň aplikuje i na své žáky. Samozřejmě v jejich prospěch. Pro kluky pořádá bitvy s vyrobenými modely nebo třeba Fingerboard cup, což je disciplína, kde se pomocí prstů jezdí na miniaturních skateboardech. „Kluci s tím umí neuvěřitelné kousky, jezdí po rampách, dělají otočky," líčí učitel. Přestože se víc vyřádí s klukama, na holky si také vzpomene. Uspořádal pro ně například módní přehlídku bárbín. „Holky jsou pečlivější a možná i o trochu zručnější, tak spolu i vybarvujeme mrňavé fantasy figurky třeba z hvězdných válek," dodává. Závody a hry se neobejdou bez cen. Vítěz hry Wings of war dostal například dort s letadlem.