V pátek 1. června, na Den dětí, vysílal Český rozhlas Hradec Králové pořad PéHá živě, z finále soutěže Miss panenka v Kongresovém centru Aldis v Hradci Králové. Charitativní akci ve prospěch dětí z rozvojových zemí pořádal hradecký rozhlas spolu s Českým výborem UNICEF již posedmé. Jedním z členů poroty, kteří měli za úkol vybrat nejkrásnější panenku z více než tisícovky přihlášených, byl i Michal Viewegh. Redaktora  Zdeňka Nováka zajímalo, co známého spisovatele přesvědčilo k účasti v porotě této užitečné akce i jeho zážitky z Afriky.

Byl jste jmenován českým vyslancem dobré vůle Dětského fondu OSN UNICEF. Kdy jste navštívil Afriku?
V Africe jsem byl na podzim s paní ředitelkou Pavlou Gomba. Byl jsem v Sierra Leone, což je jedna z nejchudších zemí na světě. Vždy jsem říkal, že je něco jiného znát teoreticky statistiku, podle které se každé čtvrté nebo páté dítě nedožije pátých narozenin, nebo třeba na jeden obrovský region připadají všeho všudy dva lékaři, a něco jiného je to vidět na vlastní oči. Nebylo to úplně jednoduché, ale dnes jsem rád, že jsem tam byl a dokonce bych si troufl tvrdit, že bez podobných zážitků je lidská zkušenost jistým způsobem nekompletní.

Jaký byl prvotní impuls k tomu, že jste se stal vyslancem fondu UNICEF? Jak jste s ním přišel do kontaktu a vycházel ten kontakt od vás?
Stejně jako jiné známé osobnosti mě oslovila ředitelka paní Pavla Gomba už před mnoha lety, jestli bych neušil nebo nepomohl ušít nějakou tu panenku. Pak jsem je také chodil sám dražit. Teď je chodíme dražit s dcerami, abych je vedl k charitě. Tímto způsobem, tedy postupně, jsme si s UNICEF k sobě našli cestu. Nu a nakonec mě oslovili, abych se stal jejich vyslancem.

Vím, že doma také šijete panenky. V jednom rozhovoru jste se v této souvislosti označil spíše za zdobiče než švadlenku.
Já osobně panenky opravdu nešiju. První rok jsem panenku pouze nakreslil a slovně ozdobil. V současné době mám pouze takové „připomínkové řízení" nad panenkou, jinak je šije moje žena a naše kamarádka Ivanka, po které jsme jednu z panenek pojmenovali.

Když se ještě vrátíme k vaší cestě do Afriky – co tomu říkali doma? Neprotestovali? Podporovali vás?
Člověk nemůže být vyslancem dobré vůle z kanceláře. To, že pojedu do terénu, bylo jasné a nikdo neprotestoval. Spíše naopak.

Jak popsat Sierru Leone? Už jste řekl, že patří k nejchudším zemím na světě. Má tam člověk pocit, že doma žije v přepychu a má z toho výčitky? Určitě si potom váží toho, co má doma.
Většina lidí v Sierra Leone žije asi za  dolar denně. Ulice jsou plné dětí, které nechodí do školy, protože musí nosit obrovské barely s vodou, aby jejich rodina měla vodu. Slyšíte příběhy o ženské obřízce, o tom, jak jsou dívky unášeny do buše, kde musí podstoupit tento šílený obřad. Navštívili jsme také centrum pro děti s HIV a AIDS.

Co si myslíte, že je vlastně nejdůležitější a co je nutné udělat pro Afriku, aby to tam začalo fungovat? Čím začít?
Myslím si, že každý pro to může něco udělat – třeba ušít panenku nebo si ji za šest set korun koupit. Za šest stovek, což pro většinu z nás není zase tolik,  zachráníte jedno africké dítě, protože je to kompletní dávka očkování, které tam potřebují. V Africe umírají děti na žlutou zimnici nebo malárii. Na stránkách fondu UNICEF je možné koupit tekutou výživu, moskytiéry a mnoho dalších potřebných věcí. Takže pomáhat se dá – chce to jen dobrou vůli.

Páteční host

Moderátoři rozhlasového pořadu PéHá Lada Klokočníková a Miroslav Vaňura si na dnešní dopoledne pozvali do studia herce Antonína Hardta. Jejich rozhovor byl současně pozvánkou na letošní ročník festivalu televizního a filmového humoru Novoměstský hrnec smíchu.