Jak se člověk může stát členem Horské služby?
JB: Jednoduché to není. Zájemce především musí bydlet v příslušných horách. To proto, aby byl rychle dosažitelný a samozřejmě ty hory dobře znal.  Dalším požadavkem je věk  do pětatřiceti let, starší už nebereme, protože musí absolvovat mnoho přípravných kursů, než se stanou dobrovolnými členy. Další nutností  je dobrá fyzická zdatnost, velmi dobré lyžování, základy horolezectví. Určitě také základy zdravovědy, byť to jsou věci, které se člověk doučí. A nejpodstatnější věc:  dotyčný  člověk musí zapadnout do kolektivu. Než se zájemce stane čekatelem, tak si musí ve stávajícím  kolektivu najít dva lidi,  kteří mu budou pomáhat v prvopočátku.   Ti kluci pak ručí za to, že ten konkrétní čekatel má potřebné  morálně volní vlastnosti. Parta musí držet pohromadě. Pokud je pak záchranná akce, kdy jeden jistí druhého na laně, tak se na něho musí stoprocentně spolehnout. U nás se nenosí žádná řevnivost, konkurence.  Samozřejmě –  najdou se problémy,  ale musí to být parta, kluci si musí vzájemně důvěřovat.

Je hodně kluků nebo mužů, kteří projevují  zájem stát se členem Horské služby?
AK: Záleží na tom, v které horské oblasti. Šumava je trošku problém z pohledu dojezdových vzdáleností nebo trvalé působnosti přímo v horách. Ale dá se říct, že v celém zbytku republiky je převis poptávky, kdy nám chodí zájmové dopisy, že by se chtěli stát členy Horské služby a my je, bohužel, musíme odmítat. Nicméně neodmítáme je striktně, cesta je vždycky otevřená, pokud splní  dané podmínky, o kterých už tady byla řeč.

Co všechno obnáší práce člena Horské služby?

JB: Problém je, že naši kluci mají své civilní zaměstnání, pokud tedy mluvíme o dobrovolných členech Horské služby. Tam, kde si musí vydělávat na své živobytí, a více méně jen o sobotách a o nedělích, o svátcích a při mimořádných příležitostech a událostech nám chodí pomáhat do služeb. A těch patnáct –  dvacet dnů za rok ve službě pak Horské službě opravdu věnují. Nepobírají od nás žádný plat,  nemají žádné výhody. Nejčastěji jsou naši lidé vidět asi kolem sjezdovek, kde pomáhají zraněným a také záchranářům při přepravě nebo samotném zásahu. Naše hlavní práce je ovšem ve volném terénu. Jestliže někdo vyrazí ať už v zimě nebo v létě po označených cestách nebo mimo ně a dostane se do problému, tam začíná naše práce. V zimě se věnujeme také lavinové prevenci. Děláme různá měření a na základě jejich výsledků se pak stanovuje stav stability sněhové pokrývky a případné  lavinové nebezpečí.

Dáváte na sjezdovkách lyžařům takzvaně dýchat do balonku?
JB: Nedáváme dýchat, to v žádném případě. Na to ani nemáme dost lidí, ale tato práce ani není naším zájmem. Myslím si, že  za bezpečnost na sjezdových tratích  odpovídá jejich  provozovatel. Naším úkolem je tady pomoct v případě zranění. Jestli nás požádá provozovatel nebo zraněný nebo  dispečink zdravotnické záchranné služby, tak vyjedeme.  Pokud jde ještě o ten alkohol – ujišťuji vás, že lidé se dokážou chovat velmi nevhodně, i když jsou naprosto střízliví.

Když srovnáte práci Horské služby v jejích počátcích před sto lety a dnes – jak se vlastně změnila?
JB: Historii známe spíše z vyprávění našich starších kolegů a  otců. Kdysi byly hory jiné,  lidé tady žili, bydleli a věděli, že jsou odkázáni sami na sebe a taky na pomoc z vedlejší chalupy. Na pomoc takzvaně zvenčí čekali mnohem déle, než dnes.  Na vrcholových boudách bylo vždycky nějaké závětří, které bylo čtyřiadvacet hodin otevřené pro to, aby se tam kdokoliv mohl schovat v nesnázích. Dnes jsou provozovatelé a majitelé horských bud docela zvláštní, uzavření.  Ale ti staří  boudaři vědí, že vzájemná pomoc je důležitá. A vědí, že když se u nich objevíme, tak nejdeme otravovat, ale pomáhat.