Legendární skupina Olympic, která se na tuzemské hudební scéně pohybuje více než půl století, zamířila během své Permanentní tour 2015 také do areálu choltického zámku.

Nejen o tomto vystoupení jsme hovořili s frontmanem slavné formace, zpěvákem a kytaristou Petrem Jandou.

Stručná vizitka
Petra Jandy

Petr Janda se narodil 2. května roku 1942 v Praze. Je českým rockovým zpěvákem, skladatelem, kytaristou, majitelem nahrávacího studia a vydavatelství. Jedna z největších legend v historii české populární hudby je dlouholetým frontmanem skupiny Olympic, pro kterou složil mnoho hitů.

V areálu choltického zámku jste vystupovali už po druhé. Jak se vám zamlouval?
Hráli jsme tady především kvůli člověku, který tu působí a je naším dlouholetým spolupracovníkem.

Vnímáte zámecké prostory jako výjimečné místo pro koncert?
Hráli jsme na spoustě míst, ale přiznám se, že nad tím vůbec nepřemýšlím. Zajímá mě hlavně to, jak vypadá jeviště, šatna a jestli přijdou lidé. Ostatní věci člověk moc vnímat nestihne.

Jste na permanentním turné. Co člověka pořád žene dopředu?
Prostě si to užíváme. Muzika je náš život. Proto také máme se skupinou Olympic permanentní turné. Při představě, že bychom intenzivně hráli měsíc a dalších jedenáct nic nedělali, tak bych se asi zbláznil. Upřímně říkám, že bych to nevydržel. Zábava v hraní je u nás mnohem silnější než snaha vydělat co nejvíc peněz. I proto mám ještě jednu kapelu, s kterou vystupujeme hlavně v létě. Účinkujeme v hospodě na vesnici společně s Georgem Kozlem, zakladatelem Blue Effectu, Láďou Malinou, což je bubeník z Golemu a Zdeňkem Vlčem, klávesistou v doprovodné kapele zpěváka Aleše Brichty. Všichni to jsou výteční profesionální muzikanti, kteří klidně zahrají i zadarmo, protože je to baví.

Zpátky ke skupině Olympic. Vaše kapela existuje více než půl století. Jak spolu po tak dlouhé době vycházíte?
Člověk se v té společnosti naučí žít. Od každého je samozřejmě nutná velká míra tolerance. Pochopitelně si občas lezeme na nervy, ale nedáme to na sobě znát a nikdy nejdeme přes určitou mez. Přemýšlím, jestli si za poslední roky vybavím nějakou velkou hádku. Opravdu si na žádnou nepamatuji. (úsměv)

Dá se říct, jestli se za půl století nějak zásadně proměnila hudební scéna?
Změnila se naprosto zásadně. Dnes už kapely nejsou tak slavné, jak bývaly. Málokteré z nich se podaří dostat na absolutní špičku. Je vidět, že muzika je celosvětově vyčerpaná. Možná i proto se na scéně objevuje spousta revivalů. Už jen to, že jsou posluchači ochotni chodit na jejich koncerty, svědčí o tom, že je něco špatně. Jak to, že jdou raději na revival než na originální skupinu? Je to tím, že jim pravá kapela toho moc pořádného nepředvede? Hudba se ocitla v takovém zvláštním období. Různé žánry se nějak spletly dohromady. Je to podivná směs, která neprodukuje nic zásadního a většinou ani stylově zajímavého. Všichni jako kdyby se nějak motali v kruhu. Kapela, které se podaří prosadit, většinou udělá jeden nebo dva hity a pak končí, protože na víc prostě nemá. Není to jednoduchá doba. My na tom do určité míry vyděláváme, protože jsme se částečně stali sami sobě revivalem. (smích)

Čím myslíte, že to je?
Muzika je v koncích, neví si sama se sebou rady.

A co s tím?
Myslím, že se ještě chvilku bude přešlapovat na místě. Z mého pohledu to trvá tak od časů skupiny Nirvana. To byla asi poslední kapela, která měla nějakou tvář. Východisko zatím není, ale věřím, že se to jednou prolomí.

Mají na tuto krizi vliv i nějaké další faktory?
Je to asi i tím, že se přestaly prodávat desky. Některá hudební studia na tom nejsou moc dobře. Ostatně, celá muzikantská branže včetně těch přídavných trhů kolem ní je dost nejistá. Přitom muzikantů se rodí čím dál tím víc. Vždyť jen v Praze máme pět konzervatoří a nikdo neví proč… Hrají sice skvěle, ale nemají nápady a asi je ani nemají kde brát nebo netuší, co chtějí. Zřejmě i proto dělají různé fúze, někdy z mého pohledu hodně divné. Mám nahrávací studio, tak vím, co se točí. Většinou to jsou stokrát ohraná témata, melodie, dost často bohužel zoufalé texty. Tato krize může trvat klidně dalších dvacet let. Proto opět přebírá nadvládu pop a disco a rock trochu umírá. Ale to jsou sinusoidy, které přicházejí a odcházejí…

A co tuzemská scéna? Jak na vás působí?
Existuje na ní pár kapel, které se chytily, jako třeba skupiny Chinaski, Kryštof nebo Tomáš Klus či Xindl X. Ale ve všech případech jde spíše o texty než o hudbu. Olympic má to štěstí, že si za padesát let vybudoval silný repertoár. Proto jsme schopni nabídnout lidem hity, které znají a jelikož hrajeme prakticky pořád, tak na nás zaplaťpánbůh stále chodí.

Je to třeba i tím, že vaše písničky hrají stále také rádia?
Jenže rádia ani nám nové písničky zrovna moc nehrají. To mě mrzí, a to i za ty nové kapely. V rádiu zní buď cizí šlágry nebo staré provařené hity, jako je v našem případě třeba Želva.

Je to normální?
Takhle se to dělá i ve světě. Teď se Slováci vzbouřili, protože na Slovensku se hraje v rádiích ještě mnohem méně jejich domácí muziky než té slovenské v Česku. To je katastrofa! Tam je vlastně slyšet jen samá zahraniční hudba. Proto se nyní snaží tlačit alespoň na veřejnoprávní média, aby pouštěla i něco jiného než zahraniční hudbu.

Myslíte si, že je to ta správná cesta?
Jak se mohou stát dnes kapely populárními? Právě přes rádia. A tam se dnes hrají čtyři stálice – Kryštof, Chinaski, Klus a Xindl X – prakticky od nevidím do nevidím…

Neříká si pak člověk, jestli má vůbec smysl vymýšlet nové věci, když ho rádia skoro ani nehrají?
Touha tvořit  je u každého muzikanta hluboko v srdci a o tomhle vůbec nepřemýšlí. Začne mu to docházet až ve chvíli, kdy chce natočit desku. Pak zjistí, že to něco stojí a že pokud ji skutečně chce vydat, musí si ji zaplatit sám. V tu chvíli už je v mínusu. Přestože může být kvalitní a posluchačsky zajímavá, tak se stejně neprodá, protože písničky z ní si lidé stahují z internetu nebo si je najdou na Youtube…

Jak se díváte na nelegální stahování hudby? Odsuzujete ho či se přikláníte k názoru, který tvrdí, že je to alespoň nějaký prostor, kde se muzika šíří…
To je hodně farizejský přístup. Přijde mi to, jako kdyby někdo vyráběl rohlíky, z druhé strany mu je lidé kradli a výrobce utěšovali, ať je rád, že má odběr. Nelegální stahování hudby se mi moc nelíbí. Na druhou stranu je pravdou, že díky některým internetovým portálům, na nichž se muzika za pár peněz prodává, se hudební byznys poprvé po letech vrátil do růstu. Líbí se mi i současné znovuzrození vinylů. U celosvětového prodeje hudby znamenaly nárůst přes sedm procent. Ještě před třemi lety to byla nula. To je bomba!

Dostaly vinyly i vás?
Musím se přiznat, že ano. I já jsem si znovu koupil gramofon a je to opravdu o něčem jiném než u CD. Hraje to krásně, jsem nadšený! Proto i my vydáváme vinyl. Už jen ten velký obal na desku je super… (zasní se)

Jak bude vypadat vaše letošní léto? Bude spíše odpočinkové či pracovní?
Pracovní. Chceme pracovat na další desce. Musím složit nové písničky a čekat, jestli mi je parta schválí. (směje se)

Je pro vás dnes  jednodušší tvořit, nebo má člověk větší pocit zodpovědnosti?
Sám se tomu divím, ale tak složité to není. Klidně složím dvacet písniček za měsíc, pak kapela vybere nějakých čtrnáct, které se natočí na desku. Dneska už se naštěstí nehraje na to, aby nové album mělo 60 minut, může mít klidně 40, což zhruba představuje délku vinylu. Myslím, že je to tak akorát a alespoň zmizí vata, kterou se deska uměle prodlužovala. Nějakých třináct či čtrnáct songů na albu podle mého názoru úplně stačí.   (td, kd)