Setkali jsme se v opočenském Kodymově národní domě, kde vystupovala s doktorem Radimem Uzlem v pořadu „Doktorských historek". Ještě předtím si ale udělala čas na malý rozhovor. Po celou dobu na mne působila velice přirozeně a sympaticky.

Můj pocit tak byl na hony vzdálen představě, kterou o ní má řada televizních diváků. Pro mnoho lidí se doktorka Kateřina Cajthamlová stala oblíbenou televizní moderátorkou, pro jiné je postrachem jejich ledniček nebo alespoň černým svědomím.

Cesta na televizní obrazovku ale nebyla přímá a vedla přes studium medicíny a dlouholetou praxi. Od roku 2006 moderovala pro televizi Prima pořad „Jste to, co jíte" a v roce 2007 se dokonce umístila na třetím místě v kategorii Osobnost roku ankety Týtý. Východočeský region je jí důvěrně známý a blízký, protože zde trávila část dětství.

Na televizní obrazovce působíte dost přísně. Jste taková i v soukromí?
Sama jsem si myslela, že nikoliv. Ale jen do chvíle, než mne upozornili, že moderátor je vybírán podle toho, jak působí. Takže to, co jsem já považovala za přímost a jasnost sdělení, je většinovou populací považováno za drsnost. Pravda je, že diplomacii mne nikdo neučil.

Považujete sama sebe v současnosti spíše za lékařku, nebo za moderátorku?
Já jsem zcela jistě pořád lékař, protože diplomu by mne musel někdo zbavit. A co se týče moderování pořadu, tak tam jsem byla vybrána právě proto, že jsem doktor.

Porušíte někdy sama své zásady zdravého stravování? Nenecháte se třeba strhnout okolnostmi?
Zásadou zdravého stravování, které rozhodně nemám důvod porušit, je přizpůsobení své stravy fyzickému i psychickému stavu, věku a případně vykonávané aktivitě. V tomto směru jsem rozhodně důsledná a dělám to intuitivně. Mám totiž tu výhodu, že jsem vyrůstala na stravě racionální. To nebyl žádný záměr, ale naše rodina nikdy nežila konzumním stylem života. Při setkání u jídla nebylo primární jídlo, ale samotné setkání. Na rozdíl od většinové populace tak nemám jídlo spojené s pocitem domova. Já mám pocit domova spojený s úplně jinými věcmi. K jídlu mám spíše technický vztah. Samozřejmě rozlišuji, co mi chutná a nechutná, ale to, co obézní považují za pochoutky, mi opravdu nechutná. Ve škole jsem byla dokonce kárána za to, že jsem odmítala jíst knedlíky. Stejně tak jsem nikdy nejedla ani tlusté maso nebo klobásy. Vyrůstala jsem na rybách a na zvěřině, protože otec rybařil a strýc byl nimrod. Nechápu, proč někteří lidé jedí to, co jedí, protože já jejich stravu považuji za stravu velmi málo chutnou a velice nekvalitní. Co se týče dortů, tak v době mého dětství se pekly věci jako jahelník nebo borůvkový koláč. Sachrův dort a podobné výrobky mi připadají hrozně tučné. To mi opravdu nechutná. Nechápu také, jak mohou být někteří lidé závislí na čokoládě. V rodině máme závislosti jiného typu. U nás všichni kouřili, takže i já jsem kuřák. Rozumím tomu, že s čím se člověk odmala setkává, se mu stává problémem. V dětství jsem chtěla být důchodce, protože u dědy s babičkou se jedl knackebrot. Byl v té době nejlevnější,  ale já jsem se na to těšila. Nikdo mi to věřit nemusí, ale tak to prostě je.

Jak hodnotíte stravovací návyky českého národa?
Češi jednoznačně nejsou gurmeti. Pokud nebereme v úvahu Rettigovou nebo Sandtnerovou, což bylo vaření dlouhodobé a kvalitní, kterému se ženy skutečně věnovaly, tak považuji českou kuchyni za určitý slepenec mezinárodních kuchyní. Lidé většinou příliš vařit neumí a navíc se nadměrně solí i sladí. Kvalita vstupních surovin musí být přehlušena dalšími ingrediencemi. Tak je tomu už od časů socialismu, kdy lidé jedli luncheon meat a točeňák. Česká kuchyně se mi nelíbí, ale chci zdůraznit, že se bavíme o socialistické kuchyni, protože ta tradiční kuchyně je přesně to, na čem jsem vyrůstala. Mám na mysli kroupy, jáhly, čočku, hrách, ryby, zvěřinu, králíka nebo holoubata. Nechci zapomínat ani na houby. Tradiční česká kuchyně je velmi chutná, ale tu už dnes zná málokdo.

Jak odhadujete budoucí trend v souvislosti s neustálým zdražováním a čím dál větším využíváním různých náhražek?
Chci upozornit, že zdravá strava je levnější než strava průmyslová. Té musíte vzhledem k nedostatku živin sníst mnohem větší množství. Kdo by se chtěl zasytit nízkomasou uzeninou, musí jí sníst dvojnásobek až dvou a půl násobek. Pokud jdete po výrobcích, které mají co nejblíže ke vstupním surovinám, tak ty jsou výživově bohaté a k zasycení jich stačí menší množství. To je jednou z věcí, které se snažím lidem vysvětlit. Strava plná hotovek je mnohem dražší než strava blízká výchozí surovině. Při nákupu je ideální vybírat zrakem výrobky, u kterých poznáte, z čeho byly připraveny. Lepší než kupovat krájenou šunku  je zajít k řezníkovi a nechat si ji ukrojit.

Jaký máte vztah k východočeskému regionu?
Velmi bohatý a těsný, protože v roce 1970 můj otec koupil chalupu v Orlických horách. Cestu přes Kostelec, Vamberk, Žamberk a další místa miluji. Tento region je velmi bohatý z hlediska kulturních památek i turistických stezek. Je to tu krásné a je zde krásná příroda. Právě v Orlických horách jsme pravidelně mívali borůvky, ostružiny a jiné dary přírody. Východní Čechy považuji za velice příjemný region, který možná patří v rámci republiky k těm chudším, ale zato méně devastovaným. Jsou zde zastoupeny všechny možné krásy. V oblasti kolem Suchého vrchu se daly najít i bledule, což jinak není skoro možné.

Kde přesně jste chalupu měli?
Bylo to v Orličkách, asi pět kilometrů od Čenkovic. V podstatě jsem tam vyrůstala a mám to tam prochozené. Hodně jsem jezdila i na kole. V době, kdy jsem kupovala byt, jsem musela chalupu prodat. Je pravda, že od Prahy je to hodně vzdálené. Při současných cenách benzinu se jezdit na víkend na takovou dálku prakticky nedá.

Vyhledáváte při cestách po Česku nějaké regionální speciality? Co vám nejvíce zachutnalo?
Miluji Mikulovskou oblast kvůli vínu a ovoci. Jinak je mi blízké Třeboňsko a Českokrumlovsko, kde jsou známé rybí restaurace. Chutnalo mi také na Valašsku, kde je strava prostší. Mimo republiku mi chutnají třeba brynzové halušky a jiné slovenské speciality. Regionální speciality mne zkrátka baví.

Jak vznikla vaše show s doktorem Radimem Uzlem, s níž jste do Opočna dorazili?
Byli jsme osloveni agenturou, která připravovala  projekt „Doktorské historky", a už při prvním setkání jsme zjistili, že se navzájem výborně doplňujeme a jsme moderátorem neukočírovatelní. Oba nás to baví.

Jak nejraději trávíte volný čas?
Pokud je venku hezky, tak většinou procházkami.  O prázdninách ráda vyrážím na túry po vlastech českých nebo třeba na vodu. Jinak mne baví čtení a poslech dramatizované četby.

Co je vaším nejoblíbenějším jídlem nebo jídly?
Lososový a tuňákový tatarák a zvěřina všeho druhu. Mám-li si ale vybrat, pak daňčí kýta na brusinkách s rýží.

Jaký máte vy osobně vztah k vaření a jak byste se ohodnotila jako kuchařka?
Vařit mne učili táta a babička. Vařím rychlá jídla, peču vánoční cukroví nebo třeba  bábovku. Všemu jsem ale naučila své děti, takže ty mne v tomto směru již plně nahradily. Baví mne vařit jen tak jednou do týdne. Sama sebe jako kuchařku hodnotit nehodlám, ale mohu říct, že partnerům mé výtvory vesměs chutnaly. Dětem také.

Očima blízkých

Radim Uzel, kolega:
„Paní doktorka Cajthamlová je moudrá lékařka, vzácná žena a výborná televizní komentátorka. Rád si s ní povídám, jako ostatně s každou chytrou ženou. Naše obory jsou podobné, protože jídlo a sex zajímá každého. Pro naše besedy je výhodná takzvaná genderová komplementarita.  To znamená, že muž a žena se vzájemně doplňují. Je to pro diváky zajímavější, než když si povídají dva muži nebo dvě ženy."

Jana Mizerová, kamarádka:
„Má šestý smysl, jímž dokáže přesně odhadnout člověka. Vnímá i to, čeho si jiní nevšimnou ani na podesáté. Má neuvěřitelně velké a přátelské srdce. Je odvážná a rozhodná v každé situaci. Nikdy neztrácí hlavu. Je neuvěřitelně vtipná a dokáže si dělat legraci sama ze sebe, což málokdo umí. Je to velmi uvolňující a odzbrojující. Má dar naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Dovede výborně analyzovat vzniklé situace. Nemluví do větru, je velmi uvážlivá a neumí ublížit. Rodiče ji vychovali k víře a pokoře, a v této pokoře vychovala i ona svoje dvě báječné, dnes již dospělé  děti."

Jan Bulvas, bratranec:
„Máte široký záběr aktivit? Pak to dobře znáte. Někdy máte chuť vyrazit na vandr  nebo sjet divokou řeku, jindy navštívit hodnotné kulturní představení, příště zase rozmlouvat o nepřeberném množství témat s člověkem, který vás vyslechne a vysloví svůj názor. Pokud znáte Kateřinu, máte vyhráno. Takže mockrát díky, sestřenko!"

Příští pondělí si na stranách Deníku můžete přečíst rozhovor s herečkou Janou Plodkovou.