Kolikrát jsem musela vidět: Jde parkem matka s kočárkem a pěšinkou k ní cválá cizí bestie. Podobá se třetímu psu z pohádky Křesadlo. Postaví se na zadní, tlapy na vozítko, mordu proti dětské tvářičce. Robě se zalyká, než se rozeřve hrůzou. „On si chce jenom hrát,“ volá zdálky majitelka, která původně vlála na vodítku za psem.
Kolikrát jsem musela vidět: Jde parkem matka s dítětem, u lavičky způsobně sedí pes. „To je hezký pejsek, běž, pohlaď si ho,“ a mateř sama vede malou ručku a přikládá ji na hlavu neznámého zvířete.
Stalo se módou stavět psa naroveň člověku. Tak se k nim jako k lidem také chovejme. Chodí si panička do parku hrát s cizími dětmi? Ne. Tak proč by to měl dělat její pes? Dovolí matka děcku hladit cizího pána? Ne. Tak by to mělo platit i o psech. Každému, co jeho jest.
Vzájemný respekt na prvním místě.
