Výtvarník Daniel Pešta  zahájil 19. července v jízdárně litomyšlského zámeckého návrší výstavu s názvem I was born in your bed. Ta bude k vidění do 5. září. Jedním s ústředních motivů instalace v prostoru je velkoplošný videoart, který postihuje současnou problematiku sžívání s menšinami v Česku, zejména pak s Romy. Projekt byl představen také na prestižním Benátském bienále 2013. Výstava nabízí divákům netradiční pohled vpravdě současného umělce,  jehož dílo ponouká k vnitřní rozpravě se sebou samým. Daniel Pešta žije a pracuje v Praze.

Jak obtížné je v dnešní době uživit se uměním?
Vždy je to těžké, jelikož umění je přidaná hodnota. Obzvláště ve věku, kdy umělec začíná a vypořádává se například s povinností živit rodinu  – v té době se tím uživí málokdo, skoro to není možné. Možná je to i lepší, protože pokud se z umělce stane hvězda, renomovaný výtvarník či uznávaný člověk v příliš mladém věku, tak to hrozí určitou situací, která mu může přerůst přes hlavu. Tím ztrácí zpětnou vazbu a přirozeně i vývoj. Dobré je, když u lidí v mládí funguje pokora. Samozřejmě je dobré, když ten vývoj má nějakou svoji křivku. Jenom pár šťastných ustojí tlak, který na ně zvenčí působí. Myslím si, že jen malé procento lidí vydrží tvořit, pokud se zaobírají jinou činností, která je má uživit, aby měli prostředky na volné umění.

Měl jste někdy obavu, že neuživíte svoji rodinu, když jste začínal s tvorbou?
U mě je to všechno dané vývojem. Nacházel jsem se v situaci, kdy jsem měl malé dítě a byla zde totalita. Za totality byla naprosto odlišná situace, nesrovnatelná s dneškem. Dělal jsem všechno možné, různé dělnické profese, a vedle toho jsem pořád tvořil, což byla z mé strany schválnost, abych si uchoval vnitřní svobodu, protože jsem odmítal dělat jakoukoli kariéru podloženou účastí na režimu. Zůstal jsem stranou. Dá se říci, že v tvůrčí i osobní izolaci. Později, když situace povolila, začal jsem dělat užitou grafiku a věnoval jsem se především plakátům. Ty jsem vytvářel pro různé nezávislé kapely. Plakát u mě přerostl v to, že jsem se mu věnoval naplno. Šlo o moji hlavní činnost v dané době. Tenkrát nebyly počítače, vše se dělalo v ruce a plakáty se malovaly. Z tvorby plakátů jsem plynule přecházel do volné tvorby. Po revoluci jsem se postupem času ocitl mezi těmi pár šťastnými, o které byl zájem.

Žil jste určitý čas v Německu. Co vás k tomu vedlo?
Ono je to velmi zdravé, když člověk udělá jinou zkušenost a může odjet na nějakou dobu ven.  Není to pouze kvůli jazykům, protože u umělce obzvlášť jde o to, aby dostal určitý odstup od českého prostředí. Prostředí, které je velmi zapouzdřené  – když to řeknu kulantně. Čas strávený v Berlíně nebo na nějaké nezávislé scéně celou českou situaci velmi relativizuje a osvobozuje autora, obzvláště mladého, aby si nepřipadal, že je součástí jakéhosi malého kolotoče. Ti lidé se pak dokáží nadechnout, což byl důvod, proč jsem vyhledával zahraničí, ještě před tím než jsem žil v Německu. Pobýval jsem 
i delší dobu v New Yorku. Byly to osvobozující situace. Viděl jsem kolem sebe lidi, kteří měli podobný vývoj jako já. Jsou tam tisíce, desetitisíce umělců, kteří se různě živí. Jezdí třeba taxíkem a dělají, co mohou, aby vedle toho mohli tvořit. Někomu se to podaří, jinému nikoli, ale je to standard. Tady u nás mi ten přístup přijde povrchnější.

Můžete charakterizovat uměleckou scénu v hlavním městě?
Za první republiky existovaly různé spolky a okruhy, mezi nimiž byla rivalita. Meziválečná generace měla velmi silnou vazbu na Paříž, a to bylo velmi zásadní. V Paříži vznikaly nové umělecké směry a Čechy byly pod jejím vlivem, což v podstatě trvalo dlouhou dobu, až do 70. a 80. let. Vítr z Paříže byl velmi důležitý, protože místní výtvarníci mohli svobodně cestovat. Bohužel, potom přišla válka 
a komunisti, svoboda pohybu, zmizeli. České umění se začalo vyvíjet samovolně. Samozřejmě, že nejenom v umění, ale i společensky začalo docházet k zapouzdřování lidí 
a vznikalo nezdravé prostředí. Přetrvává to dodnes, takže mám pocit, že tu jsou mnohdy postkomunistická a postsocialistická traumata. Lidé mé generace, kteří v tom vyrostli, předávají své zkušenosti dál. Vývoj a očištění společnosti jde pomaleji, než mnozí předpokládali. Obecně české 
a konkrétně pražské prostředí je tím znatelně poznamenané.

Domníváte se, že charakter Čechů byl pošpiněn minulým režimem a že náprava chvíli potrvá nebo jsou některé vlastnosti charakteristické pro českého člověka?
Určitá malost a bázeň vystoupit z českého známého prostředí je tady typická. Jde také o to, že když se tady někdo stane trochu slavným, tak jakmile vyjede sto kilometrů za Plzeň, slavným být přestává. Je to vlastně strach z toho, že jsem někdo neznámý, kdo neobstojí v otevřené konkurenci. Obava, která vyvěrá 
z toho, že mě kdesi dál nebudou brát podle toho, jaké jméno jsem si vybudoval ve svém prostředí. Strach z neznáma je pro Čechy typický. Ledy se prolamují pomalu.

Považujete se spíš za solitér nebo je vám blízké přísloví anglického básníka Williama Blakea: „Nikdo se nevznese příliš vysoko pouze na svých vlastních křídlech"?
Nejdůležitější motor 
v umění je pochybovat nad sebou samým. Když mám sílu nad sebou pochybovat a cítit se nejistý v tom, co vytvářím, mohu se posouvat dál. Pokud bych se ocitl na jakýchkoli křídlech, mohu pouze spadnout dolů a můj vývoj se začne ubírat špatným směrem. Jedině když člověk sedí v ateliéru, přichází hodina pravdy 
v možnostech a limitech  – na co mám, na co nemám. Vyleze-li někdo z ateliéru a hlásá slova o vlastní velikosti a genialitě, je to sice fajn, jenže skromnost má být prvotní. Na ní se musí stavět. Bez ní to nejde, pokud jí člověk nemá, nedopadne dobře. Z hlediska lidí, které mám kolem sebe při realizaci výstav, vše do sebe musí zapadnout. Nikdo nesmí hrát dominantní roli. Každý má svůj úkol, spoléháme na sebe. Jsme blízcí přátelé. Není možné, aby nám do projektu zasahovaly rušivé elementy nebo osobní nevraživosti. Druhá věc je, že jak se známe, tak si poskytujeme zpětnou vazbu, protože autor se může zaseknout do nějaké osobní situace, která je beznadějná a vůči výstavě je kontraproduktivní. Důležité je, aby autor byl otevřený a dokázal 
s lidmi komunikovat, stejně jako jim naslouchat. Lidé, kteří jsou s vámi při instalaci, vlastně tvoří první diváky, takže pečlivé naslouchání se opravdu vyplatí. Při výběru lidí dám na intuici. Imponují mi skromní lidé, kteří jsou zapálení pro věc. Ve svém věku už poznám, koho to baví, kdo to myslí vážně. Nezajímá mě, když jde o pózu nebo žebřík do vyšších pater společnosti.

Jaké setkání pro vás bylo, 
z hlediska lidského nebo i tvorby, stěžejní?
Pokud jde o tvorbu, tak fatálním setkáním jsem prošel
v New Yorku při setkání 
s dílem Francise Bacona. 
V něm jsem poznal základy nové světové figurace. Bacon mě úplně ohromil svoji spontaneitou, brutalitou, pravdivostí a nekompromisností. Znal jsem ho před tím, ale vidět jeho obrazy naživo byla obrovská síla. Druhý autor, který na mě zapůsobil, byl Jean Michel Basquiat. Byl dítě ulice s nezávislou, pravdivou a svobodnou tvorbou. Mám 
v oblibě i německé výtvarníky. Z německých výtvarníků to byl Kiefer nebo  Bois se svými existenciálními věcmi a konceptuálními pracemi, které pro mě mají až magický ráz. Osobnostně mě nejvíce ovlivnila setkání s generací výtvarníků Adrieny Šimotové, Bedřicha Dlouhého, Jitky Válové a Zdeňka Sýkory.  Řada z nich už bohužel nežije. Byla to pro mě setkání s celoživotním dosahem. U nich jsem právě viděl velkou pokoru a pravdivost.

Které materiály jsou vám při tvorbě blízké?
Vždy hledám médium, které nejvíce vyhovuje danému tématu. Souběžně přemýšlím o několika materiálech a souběžně s několika materiály pracuji. V celku nemám žádnou preferenci a pracuji s tím, co mi v dané chvíli přijde nejvýhodnější.

Stalo se, že jste někdy přišel na převratný umělecký záměr, ale když jste si promýšlel realizaci, jakési přetavení do reality 
a materiálu, myšlenka se naprosto vzepřela?
K tomu dochází velmi často, protože situace v ateliéru je specifická. Pokud se provedení záměru vydaří rychle, je to podezřelé, ale stává se to. Jindy přichází situace, že se idea vzpouzí a člověk s tím nemůže pohnout.

Domníváte se, že slova umělec 
a tvůrčí krize jdou dohromady?
Samozřejmě, každý máme tvůrčí krize. Myslím si, že jsou komety, mladí umělci, kteří se ocitnou na pomyslném nebi, vrcholu. Pro ně může být strašně těžké udržet kontinuitu. Je spousta nových vlivů a ty komety mohou rychle zhasnout. Lidé, kteří vytrvají, i za cenu složitějšího vývoje, nepohodlí a rizik, mají krok po kroku vyšší progresi. Ve středním a vyšším věku jsou takoví lidé méně ohrozitelní. Z mládí jsou totiž zvyklí nacházet se na tenkém ledě 
a ten led jim později už nepřijde tak tenký, jelikož se na něm umí pohybovat. Prohra 
v ateliéru je neporazí, ale posouvá dál.

Jak pohlížíte na angažované umění?
Můj pohled je zásadní. My žijeme v super-mediální době a každým knoflíkem, kterým otočíme, se na nás hrne záplava zpráv  – negativních nebo bulvárních a fádních. Je málo zpráv, které lze vyhodnotit jako přínosné. Vedle mediálního světa se dějí sociální věci, které nejsou v pořádku. Mně nejde sedět v ateliéru jako ve 30. létech minulého století 
a malovat kubistická zátiší, koukat z ateliéru do zahrady. Večer řeším maily nebo se dívám na televizi a jiné informační kanály a naskáče to na mě. Umělec zákonitě musí svojí existencí a duší reflektovat skutečnost. Umělec je zrcadlo doby, což může znít jako fráze, nicméně to platí. Pakliže umělec není egoista 
a přemýšlí o souvislostech, zákonitě odráží situace. Jinak mi to přijde zbytečné.

Jste umělec na plný úvazek. Co děláte, když si potřebujete odpočinout a nabrat sílu?
Výtvarné umění je životní styl. Každý se pohybuje v určitém mikrosvětě, takže koncentrujeme kolem sebe lidi podobného zaměření. Nejen lidé z naší branže se mezi sebou vyhledávají a řeší příslušné záležitosti. Nejlépe mi však poslouží cestování. Odjet pryč, nechat na chvíli vše za sebou, vidět věci jinak. Po návratu z cest možná i vidím své umění jinak.

Očima autora
Na Danielu Peštovi jsem si hned v prvopočátku všiml jeho obdivného zájmu o druhé. Pokud jsem v profesním životě potkal skutečného altruistu a filantropa, byl by to on. Na výtvarníkovi je sympatické, že si na nic nehraje a má v sobě velkou míru pokory.  Schopnost nadhledu, posuzování věcí s odstupem, u něj vypadají samozřejmě.  Při rozhovoru mluvil přirozeně, avšak se zápalem člověka, který ví, ale nemá potřebu ohromovat. V jeho očích a tváři je vepsána nejedna životní zkušenost.

Má podle vás stát podporovat kulturu? A jaká je podpora kultury u nás?
Podpora umění je určitě správná myšlenka. Musí to dělat lidi, kteří jsou spravedliví a spravedlivě jednají. Na festivalu v Karlových Varech letos filmaři mluvili o tom,  jak je to skvělé, že dostali dotace. Bezvadné, ale ptám se, kde jsou dotace spisovatelům, tanečníkům, výtvarníkům 
a ostatním uměleckým oborů. Proč zrovna filmaři. Možná si někdo myslí, že oni jsou povolaní reprezentovat tuto zemi. Proč by to na druhou stranu nemohli být třeba operní pěvci? Ano. Dotace jsou v pořádku. Na druhou stranu stát by mohl fungovat třeba podle německého modelu. Existují tam určité organizace pomáhající umělcům, kteří se nemohou prezentovat jinde. Dostávají tedy šanci prezentace na nezávislých scénách. Dávat však do někoho peníze je přinejmenším komplikované, protože nevím přesně, koho musím podpořit. Jak zhodnotit talent? Já to nevím. Umění by se mělo spolufinancovat samo a nevidím jediný důvod, proč by měl malíř mít jiné podmínky než režisér. Není možná lepší, když peníze jsou, předat je například do léčeben dlouhodobě nemocných a jiných sociálních zařízení, kde jde o důstojnost života? O pár obrazů či filmů méně…kdo chce, tvořit bude.

Pokud se řekne polistopadový vývoj u nás v kontextu společnosti a politiky, co vás napadne?
Je fantastické, že tady proběhly určité změny. Existuje sociální nerovnost. Ta je vždy. Byla i za komunistů, akorát že šikovně zakamuflovaná. Je to vše odhalené. Máme velkou míru korupce, což ví každý. Chybí transparentnost, 
u všech těch státních zakázek, a je nesmírně obtížné s tím něco udělat. Máme všichni možnost se angažovat v občanské společnosti. Občanská společnost je páteří státu. Politici si myslí, že mají patent na hýbání společností, což není pravda. Občanská společnost může naopak státem velmi cvičit a ohýbat ho. Bylo to patrné zejména za první republiky, kdy Sokol, Skaut
a ostatní spolky výrazně ovlivňovaly společenské dění. Z některých odkazů lze dodnes těžit. Mé řešení je tedy angažovaná občanská společnost. Nebát se jít s kůží na trh, nebát se organizovat různá setkání. To vše jde mimo politiky. Hlavně se nenechat otrávit. Jsem optimista a věřím, že jednou v politice budou slušní lidé:  právě z řad občanských iniciativ a spolků.