Už je to sedmnáct let, kdy se narodila legenda. Petr Kraus, tehdy dvacetiletý kluk z Vamberka, ohromil svět extrémů, sportů, při nichž se tají dech.

Na biketrialovém kole 
(v osmdesátých letech, kdy se tahle disciplína v Československu objevila, se mu říkalo cyklotrial) se při jedné akci v brazilském Sao Pualu projel po hraně mrakodrapu.

„Nikdo to nečekal, ani kameraman," směje se při vzpomínce. Šlo o ostrý kousek, ochoz byl nějakých deset centimetrů široký. Kraus se pomalu rozjel, myslel například na to, že si musí dát pozor na boční vítr. Vyrazil pomalu, vlastně se jen posouval…

„Bylo to nejdrsnější," popisuje. „Jedeš pomalinku, krokem, napravo máš tmu – dvacet osm pater, pod tím ještě skála. Prostě, jasná smrt."

Muž, který dnes bydlí v Blešně nedaleko Hradce Králové, to však zvládl – a tehdy se mu změnil život. Tenhle kousek mu zajistil profesionální angažmá, firma Red Bull mu nabídla smlouvu. Jejím zaměstnancem je dodnes, kdy je ve světě biketrialu pojmem ve stylu Jaromíra Jágra v hokeji.

Co tomuhle kousku vlastně řekla maminka, když jste jí ho pustil?
Tehdy nebyl internet, žádné youtube, takže jsem jí to pustil až po návratu domů. Čekal jsem reakci, a vlastně žádná nepřišla. Mamka nějak nereagovala, neměla slov. (směje se) Věděla, že nemá cenu mi něco zakazovat, věděla, že to stejně budu dělat. Pak už mi věřila, že vím, co dělám.

Riskujete hodně?
Nemá cenu se zrakvit, nemá cenu překročit hranice. Nemá cenu jezdit pro druhý, někomu něco dokazovat. Má smysl jezdit pro sebe, to má pro mě největší význam. Trial je ale celý výzva, najdeš si kameny, terén, přemýšlíš, jak to přejet. Vždycky je to risk, ale tréninkem dokážeš kolo ovládnout na úplné maximum. Dřív se mi některé věci ani nezdály jako risk, ale teď jsem starší, mám malýho kluka a ne tolik času na trénink…

Kousek v Sao Paulu však přece byl velký risk, ne?
Tehdy si v Red Bullu uvědomili, že to myslím vážně, že jsem schopný dělat šílený kousky, které vyhovují myšlení firmy.

Red Bull, to je takový guru extrémních sportů. Sponzoruje například Rakušana Felixe Baumgartnera, který vloni skočil s padákem z téměř čtyřiceti kilometrů, tedy vlastně z vesmíru.
Když jsem k nim přišel, byl to malinkej sponzor. Byl jsem první ze čtyř sportovců na světě – vedle mě ještě právě Felix, anglický pilot formule jedna David Coulthard a nějaký Rakušan, který jezdil horská kola. Ani si nepamatuju jeho jméno. Dnes je to rozjeté trochu víc. (směje se)

Co jste říkal Baumgartnerově veleseskoku?
Líbí se mi, že je starší než já, je mu třiačtyřicet, ale stejně maká a jde mu to. A má štěstí, že je Rakušák ze Salcburku (sídlo firmy – pozn. red.). Lítání, to je prostě Red Bull.

Znáte se s ním?
Jo, známe se, dokonce s ním mám svůj jediný seskok s padákem v tandemu z pěti tisíc metrů. Věděl, že jsem extremista, tak se snažil otevřít padák co nejpozději. Padali jsme volným pádem přes minutu. Čekal, až budu řvát, ale nestalo se.

V Brazílii, kde jste jezdil po mrakodrapu, jste ale šel až na hranu. Na jaké další podobné zážitky nezapomenete?
Jsou především tři. První jsem zvládl v Kostarice. Ten byl docela drsnej. Byl tam vysoký most, odkud se skákal bungee jumping. Po zadním kole jsem přejel zábradlí. Bylo sice širší, ale byly na něm nýty, po kterých jsem se mohl smeknout. Když to místní viděli, chtěli zabalit tu jejich odvážnou produkci, přišlo jim to jako dětský hřiště. (směje se) Pak jsem ve Vídni v Prátru na střeše kabinky zvládl otočku ruského kola. To mám rekord – byl jsem šedesát metrů vysoko.

A třetí událost?
Ta je spíš sportovnější. Vyskákal jsem žižkovskou věž po schodech, je to asi padesát pater. Dodneška mám rekord, zvládl jsem to za šestnáct minut a jednu vteřinu.

Je to velká makačka?
Byl jsem v nejlepších letech a trénoval jsem na to dva měsíce. Navíc je tam úzké schodiště, člověk se nesmí řídítkem dotknout zdi, to by výkon neplatil. Bylo to jako v biatlonu, kdy zadýchaní přijedou na střelnici. Já jsem ve velkém zatížení musel udržet správnou techniku.

Jak se vlastně kluk z Vamberka stane sportovním profesionálem?
Začal jsem ve Vamberku, pamatuju si, že na prvních závodech jsem byl druhý. V šestnácti jsem ale poznal, že tady ve sportu nic nefunguje – chtěl jsem pryč. Ale ještě jsem musel na vojnu, byl jsem v Dukle Liberec. Hned po ní jsem odcestoval, to byl rok devadesát pět. Předtím jsem vyhrál mistra světa, ale, co se týče nějakého posunu, nic se nedělo.

Kam jste vyrazil?
Neměl jsem peníze, za ty poslední jsem si  koupil letenku 
z Amsterdamu do Kalifornie. Do Holandska jsem jel vlakem, letenku jsem měl čekačku – ta je levnější. Ale byla to jediná možná cesta.

Co jste v Americe dělal?
Bydle jsem v bikerským domě v San Francisku, bylo tam osm kluků. Jeden profík sjezdař, další byli nadšenci, hobbíci. Byl tam i majitel cykloobchodu, kde jsem začal opravovat kola. Samozřejmě na černo, za tři a půl dolaru na hodinu. Neměl jsem vlastně ani na jídlo, žil jsem z nuly. Nenápadně jsem klukům ujídal jídlo, kradl jsem müsli z krabic. Nebyly mobily, nebyl net, jednou za čtrnáct dní jsem dostal dopis z domova. Přežíval jsem a snažil jsem si splnit svůj sen.

Osm kluků v jednom domě. To 
jste museli dost pařit, ne?
Právě, že ne. Nekalil jsem, nepil jsem ani pivo. Všechno jsem podřídil tomu, abych se dostal, kam jsem chtěl. Třikrát týdně jsem chodil do posilovny, dvakrát denně jsem byl na kole. Nejedl jsem hranolky, nic smaženého. Chodil jsem na závody, dělal jsem fotky, snažil jsem se zkrátka upoutat pozornost. Ale nebylo lehký sehnat angažmá, přece jenom jsem z extrémního odvětví. Kvůli sponzorům jsem také přešel z trialu na horské kolo. I to pomohlo.

To jste byl na svůj věk poměrně cílevědomý…
Byl jsem celkem vyspělý, už na vojně jsme s kamarádem poctivě šprtali angličtinu, abychom mohli vyrazit do světa. Dneska se kluci drží domova, bojí se něco zkusit. Ale u mě to byla otázka života a smrti. Buď do toho půjdu a seženu angažmá, nebo se vrátím domů do Vamberka a půjdu do práce.

Váš osud se zlomil po výstupu 
v Brazílii. A dnes jste zase trochu jinde.
Dělají se turné s jasným cílem propagovat produkt. Teď se vše plánuje, dopředu se vyhledají zajímavé objekty, kde bychom mohli točit. Dřív to bylo jinak:  Přijedeme tam a uvidíme, co budeme dělat. Bylo to větší dobrodružství. Nebyly mobily, net. Nedávno jsem našel hromady faxů, kterými jsme se domlouvali.

Internet a youtube zásadně změnily vaši práci?
Dřív jsme točili na kazety VHS, byla strašlivě složitá distribuce. Ještě mám doma šest set kazet, které jsme nebyli schopní distribuovat. Dneska se točí na sledovanost, ne na prodej. Ale je přehršel špatných videí –  a já koukám na kvalitu. Důležité je i prostředí, už mě nebere tolik, když dá někdo lepší trik, ale koukám, jak na mě působí celý projekt.

Také máte za sebou zajímavé cesty. Grónsko, turecká Kappadokie… Co vám daly?
Každá výprava je dobrodružství, klasické exhibice před lidma jsou prostě jen propagace. 
V Grónsku jsme byli měsíc, točili jsme kolo, rybaření, lov. Vesnice žijí z toho, co naloví, bez toho nemůžou fungovat. Přesto si najdou čas a blbnou na 
skútrech, kolech. Tady fakt platí ta fráze o sepětí s přírodou. Lidi jsou nádherně šťastný, nejsou ve stresu. Grónsko mě oslovilo, přesně se potvrdilo, že ho člověk může buď nenávidět, nebo milovat. Není to pro fajnovky, pak se vracíš s pocitem, že máme umělý svět a nevíme co s ním.

Vedle sportu je vaším velkým 
koníčkem také muzika.
Hrál jsem na kytaru, zpíval jsem. Ale teď mě oslovily bicí, doma v garáži mám zkušebnu. 
S kamarádem Radimem Černíkem z Hradce jamujeme, hrajeme převzaté věci. Vždycky mě to bavilo i na kole – při exhibici jsem si vybral muziku, vnímal jsem ji. Snažil jsem se o souhru pohybu s ní.

Takže vlastně tancujete na kole?
(směje se) Myslím, že to je hezký na pohled…

Procestoval jste celý svět. Nechcete se trochu usadit?
Býval jsem i dvě stě padesát dnů v roce mimo domov. Vždycky jsem chtěl žít mimo Česko, například jsem se zamiloval do Jižní Afriky. Ale vidím výhody i nevýhody jiných míst.  Čím víc jsem chtěl ven, tím se mi zdálo, že jsem se víc začal cítit jako Čech. I superzemě mají své zápory, a tak není důvod se stěhovat. Chci bydlet tady.

Kde? Zatím bydlíte v Blešně.
Překopal jsem tam statek, ve stodole jsem si postavil park na ježdění. Ale čím dál víc mě to táhne zpátky do Vamberka. Kopce a lesy hned za barákem mi chybí.

Je vám šestatřicet. Jak dlouho chcete ještě vydržet?
Myslím, že dotáhnout dvacet let jako profesionál by bylo ideální. Tak snad ještě tři roky.

Dotazník

Bydliště: Blešno

Narozen: 22. února 1976

Rodinný stav: svobodný

Vzdělání: střední, stavební průmyslovka v Hradci

Kolika jazyky mluví: anglicky, pár slov japonsky a španělsky

Koníčky: cestování, snowboarding, moto-trial, bicí, živá muzika, tenis, objevování nových míst a lidí

Oblíbená kniha: čtu kvalitní časopisy a věci, co mě zajímají na netu

Oblíbený film: Bod Zlomu, Art of Flight, cestopisné a technické dokumenty

Oblíbený TV pořad: Minuty dobrodružství, Show J. Krause, Přátelé

Životní krédo: „Když chceš něčeho dosáhnout, musíš si za tím jít sám, dlouho a daleko. Musíš objevovat zábavu, kamarády, kontakt s rodinou a okolím. Kvalitní věci jsou ty, co hodně bolí a trvají."

Nejoblíbenější osobnost: spíše ze sportovního světa - Jordi Tarres, Shawn Palmer, Jaremy McCraft, Maria Sharapova, z historie Jan Hus a Jura Jánošík

Nejoblíbenější jídlo a pití: sushi, čerstvě vymačkané džusy, na party Red Bull s vodkou

Nejdůležitější rada, kterou dostal: „Dělej, jak myslíš! Víc věcí jsem zjistil postupně sám. Hodně věřím na individualitu osobnosti, kterou často ničí nastavené systémy lidstva jako takového."

Osvědčený způsob, jak se zbavit chmurné nálady: sport, muzika

Nejkrásnější místo, které navštívil: Jižní Afrika, Střední a Jižní Amerika, Karibské ostrovy, Skandinávie, Grónsko, Japonsko.

Očima blízkých

Helena Krausová, maminka a majitelka cukrárny na náměstí ve Vamberku:
„Dobře si pamatuju, když mi pustil video, jak jezdí po hraně mrakodrapu v Brazílii. Na to se nedá zapomenout, neměla jsem slov, i když se mi to moc často nestává. (směje se) Byla jsem v šoku. Další přišel, když jsem se ho zeptala, jestli byl nějak jištěný, a on řekl, že ne…
Postupem času si člověk zvykne, trochu otupí, i když samozřejmě strach mám pořád. Snažím se na to nemyslet a na videa se podívám, až když se Petr vrátí.
Měla jsem obavy i při závodech, které vypadají bezpečnější. Když jsme přijeli poprvé do Španělska, a já viděla tu rampu, rovnou jsem se skácela. Ale zvládl to.
Hned po vojně odešel do Ameriky, v tom jsem ho podporovala, i když jsem se bála, že se mi nevrátí. Ale on je Čech jako poleno. Dokonce se nám podařilo zařídit, aby šel na vojnu co nejdřív, jako branec nemohl odjet."

Ondřej Kotyza, kamarád, spolu vyrůstali ve Vamberku a začínali „blbnout" na kole:
„Jezdili jsme po celém městě. Kola se vyráběla pokoutně, v ábíčku vyšel návod, podle kterého jsme se řídili. Taťka byl dost zručnej, ale plánek úplně přesně neokopíroval.
Jestli jsme riskovali? Dělali jsme různý věci, různý blázniviny. Při trialu to nebylo tak hrozné, horší bylo, když jsme začali jezdit sjezd na horských kolech. To bylo divoký. O hubu. Začínalo se, jezdili jsme bez chráničů, bez helem.
Jako kluk byl Petr trochu raubíř, stejně jako my ostatní. Cílevědomý začal být tak v patnácti, šestnácti, kdy začal makat na fyzičce. Bylo vidět, že se prosadí i na mistrovství světa.
V kontaktu jsme doteď, navštěvujeme se, oba máme děti. Jsem rád, že se chce vrátit do Vamberka, vyrazíme na kola."

Šimon Čapek, marketingový manažer firmy Red Bull, Krausova zaměstnavatele:
„Známe se šestnáct let, jsme kamarádi, i když se kvůli jeho cestování, a proto, že žiju v Praze, tak často nevidíme.
Petr je po profesní stránce perfektní. Jako sportovec má disciplínu, a tak dokáže skvěle propagovat produkt i trial. Je kontaktní, příjemný, při exhibicích jsou do něj holky okamžitě zamilovaný (směje se). Dokáže navázat kontakt s lidmi. Pokaždé má jinou choreografii, lidi jsou unešení. Vezme si klidně obyčejný kolo s odpruženou vidlicí, postaví ho na přední kolo a suše řekne: Dobrý kolo…
Některý sportovec je holt sportovec, ale Petr je chytrý, navíc má perfektní angličtinu, což mu umožňuje cestovat a pracovat venku. Zájem o něj má spousta lidí z celého světa.
Učil mě jezdit na zadním kole,  ale to moc dobře nedopadlo. Já jsem spíš na cross country na horských kolech. Myslím, že do kopce bych ho udělal."

Za týden si můžete přečíst rozhovor s odborníkem na etiketu Ladislavem Špačkem.