Jak vnímáte návraty do Hradce Králové? Je tady nějaké místo, kam pokaždé zamíříte?
SČ: Ano, jdu kolem hradeb nahoru na Malé náměstí. Tam se narodil můj otec a tam měl Václav Červený, můj pradědeček, svoji dílnu.

Pavle, vy jste tady jako tiskový mluvčí Soni Červené. Kdy vy dva jste se spolu poprvé našli a jak je to dlouho?
PS: To já nevím, to záleží, 
od kdy to tak bere. Ale poznali jsme se před několika lety, když jsem s paní Červenou dělal rozhovor pro časopis Život umělce, který je částečně spojený i s Thálií. Tam jsme se poznali a pak už samovolně vyplynula  další spolupráce 
a setkávání.

Vraťme se do vašich dětských let. Narodila jste se v Praze, ale rod Červených je z Hradce Králové.
SČ: Můj otec byl Hradečák, tak jsme se sem často vraceli za takzvanou babinkou hradeckou a babinka hradecká nás často navštěvovala v Praze a bydlela u nás na nábřeží. Odmalinka jsem spojovala Prahu s Hradcem, byly to moje dva domovy.

Prý jste už někdy v devíti, deseti letech chtěla být herečkou 
a zpěvačkou. Měla jste tedy jasno od malička?
SČ: Úplně jasno. Když se v dvaadvacátém roce v Praze uzavřela Červená sedma, což byl literární kabaret mého otce, čili ještě před tím, než jsem se narodila, tak k nám ti sedmičkáři chodili, muzicírovalo se a recitovalo. Všechny písničky, které se kdy v Červené sedmě vyskytly, jsem uměla nazpaměť. Pod klavírem jsem je vstřebávala. Všechny sedmičkáře jsem tam zažila a obdivovala a říkala jsem si – Ano, já půjdu k divadlu. Potom, když jsem začala chodit už jako desetiletá na bidýlko do Národního divadla, jsem tam jednou viděla odpolední představení Carmen. A ta Carmen byla úžasná. Mery Kabanová se jmenovala, a měla, když si povyhrnula tu sukýnku, dýku za podvazkem. A já jsem byla tak nadšená, že jsem od té doby nosila kapesní nůž v punčoše. A říkala jsem si –  Já jednou budu tady stát jako Carmen.

To se vám poštěstilo,  a nejen 
v Národním divadle, ale v celém světě. Vaše Carmen skutečně projela celý svět. Je to vaše životní role?
SČ: Ano, je.

Byly ještě nějaké další, na které ráda vzpomínáte a které máte hodně hluboko v srdci?
SČ: Já jsem milovala každou roli, kterou jsem toho času zpívala. Byla jsem doma na tom jevišti, kde jsem zrovna stála. Já jsem takový tažný pták. A když si tak vzpomínám, tak například to byl Gluckův Orfeus, za kterého jsem v Německu dostala čestný titul Komorní pěvkyně, které město dává za zásluhy 
v kultuře. Já jsem tehdy byla úplně nejmladší Komorní pěvkyně, kterou tam měli. 
A pak jsem ten titul dostala za třicet let, když jsem skoro končila svoji kariéru, ještě jednou. Čili jsem dvojitá Komorní pěvkyně, ale můžete mi říkat Soňo.

Komu jste se chtěla pochlubit? Když se vám povedla nějaká role, vždycky je na světě někdo, komu se člověk chce  pochlubit.
SČ: Jsem samotář a takové to zadostiučinění a  radost a  pýcha, to je ve mně, nejde to  ven, nýbrž to vstřebávám do sebe. Já jsem žila v emigraci skoro čtyřicet let. Neměla jsem tam rodinu, nezaložila jsem si tam ani domov, ani domácnost. Měla jsem hodně přátel, báječných přátel, ale vlastně jsem se nikdy nepotřebovala pochlubit, já jsem si to užívala sama.

To jste šťastná žena.
SČ: Já jsem šťastná žena. Díky tomuhle jsem těch třicet let přežila a přežila jsem je s takovým optimismem, jaký pořád ještě mám. Mne to nepoznamenalo.
PS: Myslím, že nám  Soňa zapomněla jednu věc říct, a to, že celý život, přesto, že žila sama, nežila sama, protože vždycky ji provázelo nějaké zvíře. Většinou pejsek. A ten  vždycky věděl, co se to se Soňou děje uvnitř.

Zpívala jste a žila v mnoha zemích světa.  Kterou  jste si vysloveně zamilovala?
SČ: Mám dvě  takové lásky.  San Francisco, kde jsem byla jedenáct let angažovaná v opeře.  Tam ráda jezdívám 
a mám tam spoustu přátel a je to úžasné město. A potom mám ráda celou Anglii.

K vaším současným radostem určitě patří účinkování v činohře Národního divadla.
SČ: Teď jsem naskočila na jinou kariéru, na melodramy. Velmi se zabývám tím, co mě kdysi už otec učil, že slovo a hudba mají stejný význam a nesmí se šidit. Samozřejmě v opeře se trošku ta slova šidí, ačkoliv to také nemám ráda, když v opeře nerozumím zpěvákům, co zpívají, ale teď si to užívám. Několik skladatelů pro mě už napsalo melodramy:  Otomar Kvěch, Aleš Březina, Marko Ivanovič. Teď chystám dva nové melodramy pro Smetanovu Litomyšl a potom pro Podzim mezinárodních melodramů v Praze.

A na kterou z vysloveně osobních radostí se těšíte?
SČ: Já jsem těšič absolutně profesionální.Těším se na všechno.

Host na pátek

Moderátoři Lada Klokočníková 
a Miroslav Vaňura přivítají zítra dopoledne v živém vysílání 
z Trutnova hlasového pedagoga Eduarda Klezlu.