Je držitelem prestižních novinářských ocenění, celý život se zabývá zahraniční politikou. Působil jako korespondent v mnoha zemích světa. S Ladou Klokočníkovou a Jiřím Kánským si ve studiu povídal o své současné práci a životě.

Jak vypadá váš běžný den?
Chodím pozdě spát. Když je u nás půlnoc, tak na Dálném východě už všechny tiskové agentury fungují. Jsem u počítače a tam si najdu čínskou tiskovou agenturu Sin-chua, ta dneska hlídá svět. Takže si mohu přečíst v počítači všechno v angličtině. Potom si pustím televizi, mám takové dva satelitní talíře: jeden hlídá Východ, tam zjistím, co vysílá Peking. To je na čtyřicítce, přepnu to na 615 kanál, to je Tokio anglicky, to si vezmu, na 53 kanálu mám Jižní Koreu, no a hned vidím, co a jak. Potom si mohu pustit přes počítač zprávy Všeindického rozhlasu, na to jsem zvyklý už skutečně desetiletí, tam mně řeknou, co dělá Střední Asie, potom na kanálu číslo 7 mám Kazachstán, který je ale v opozičním gardu vůči současnému prezidentovi Nazarbajevovi, který tady teďka byl, pak si dám al Džazíru, to je na  devátém kanálu, pak si dám 44, to je Jeruzalém v angličtině, izraelský zpravodajský server,  no a vím prakticky všechno, jen si to zkontroluji na BBC. A potom zjišťuji, co z toho mají české noviny. Většinou tam nemají vůbec nic.

Tohle zvládáte každý den?
Dělám to celá desetiletí. Potom jdu spát, a když se 
v pět ráno vzbudím, dám si některý z ruských programů. Nedávno jsem objevil televizní stanici ERC,  je velice krutá vůči Kremlu. Když vidíte, kolik ruských médií kritizuje Putina, tak už nemáte obavu o to, že si Rusové nemůžou říct, co si myslí.

Co zajímavého vás čeká v nejbližší době?
Mě čeká zase jenom hlídat tuto zeměkouli a sledovat, kam se kutálí, být smutný 
z toho, když vidím dnes 
a denně těžké atentáty, výbuchy, problém na celém světě. Beru to tak, že mně už je jednaosmdesát, takže co. Já už tady dlouho nebudu, moje heslo ovšem je, že člověk má zemřít až na konci života, dřív je to zbytečné.