Rozhodl jsem se v této rubrice otevřít volný cyklus o těch nejběžnějších slovech, která vyjadřují nebo utvářejí naše vztahy. Jako první mne napadlo slovo „důvěra“.

Důvěra je jako dítě, je hýčkána, s velikou pečlivostí opatrována a dlouho vychovávána. Komu se podaří vyhloubit studnici důvěry, získal křišťálově průzračný zdroj osvěžení. Když má někdo v druhém svou důvěru, vlastní ohromné bohatství svobody a jistoty. Ví totiž, že se na důvěryhodného člověka může naprosto spolehnout.

Důvěru je však možné ztratit v jediném okamžiku. Jako kdyby do oné studnice někdo nalil jed, jako kdyby někdo zničehonic znehodnotil střádané bohatství. A stačí opravdu nepatrné semínko nedůvěry, které pak klíčí a roste do obludných rozměrů. Jeho ovocem je nenávist. Důvěra je vratká a dokáže ji zmařit i nepravda. Vždyť kdo se pak ptá, jak to bylo. Nálepka „nedůvěřovat“ připomíná cejch, který jde těžko smýt.
A přesto je to možné. Silou, která je schopna znovu nabýt vztah důvěry, je láska. Láska je totiž dialogická, ptá se, snaží se pochopit, porozumět, odpustit, napravit. Takže jestliže jsme ztratili důvěru, snažme se trpělivě čekat. Má-li nás ten druhý skutečně rád, bude hledat přetrženou nit vztahu. Jestliže jsme přestali sami cítit k někomu důvěru, hledejme, zda jsme nebyli oklamáni ještě někým dalším, nebo zda jsme si jen neporozuměli.