Nechci hodnotit důvody čtvrteční stávky, dokolečka omílanou věc, zda s vládními reformami souhlasím či nikoliv. Zaujalo mě něco jiného. Blamáž, v jakou se stávka proměnila. Ve východních Čechách totiž stála pouze železnice. Je už skoro trapným koloritem, že „ajzboňáci“ si za posledních 20 let nenechali ujít snad jedinou příležitost k zastavení vlaků. Tu za režijky, tu za platy, tu za nevím co ještě. Do jejich dopravní stávky se však v našem regionu nepřipojil už nikdo jiný. Autobusáci i MHD ve všech městech normálně jezdila. Odboráři hradeckého dopravního podniku nestávkovali ze strachu, aby si nezhoršili pozici při vyjednávání o růstu mezd. Inu, bližší košile než kabát. Odboráři mě tak nepřesvědčili ani o tom, že se za své požadavky umí skutečně rvát, že umí táhnout za jeden provaz. Vždyť i v „ochromené“ Praze, kde včera byla podle novinových titulků největší stávka od revoluce, jezdila bezmála polovina tramvají. A z desetimilionového národa věčných nespokojenců se sem sjela pouze pársethlavá skupina demonstrantů s rajčaty. Naprosto vlažní a nepřesvědčiví byli včera bojovníci za sociální jistoty i ve východních Čechách. Uvažované srocení na hradeckém Baťkově náměstí odboráři nakonec zrušili, protože zjistili, že by jich přišlo jen dvacet. Podporu čeští odboráři nemají, stávkovat prostě neumějí a jejich počínání ve výsledku působí především úsměvně.