Ještě dříve, než se rozběhla sportovní klání letošní pařížské olympiády, veřejný prostor byl plný mnoha témat s olympiádou souvisejících. Nechci teď komentovat módní diskuse na téma olympijské kolekce, které se pak ve světle mezinárodního úspěchu ukázaly jako poněkud „zápecnické“. Stejně tak se nechci soustředit čistě na otázku blokování účasti ruské a běloruské reprezentace.

Ostatně není to poprvé ani naposledy, kdy politika promlouvá do olympijských her, a spíše je otázka, jestli tomu bylo někdy jinak. My máme v hlavě bojkoty her 1980 nebo 1984, ale můžeme sáhnout mnohem hlouběji, třeba k hrám 1936 za Adolfa Hitlera, které byly velkým propagandistickým dílem nacismu.

Michal Stehlík
působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se především českými dějinami 20. století. Je také ředitelem Památníku národního písemnictví.

Když se diváci dívali na defilé národních výprav, otevíral se nám bohužel smutný obraz aktuálního světa. V řadě lodí na řece Seině tak byla jak izraelská, tak palestinská reprezentace a nešlo nevzpomenout na aktuální konflikt. Stejně tak při nástupu ukrajinské výpravy nelze zapomenout na ty sportovce, kteří namísto olympiády padli nebo se prostě nemohou v Paříži objevit právě z důvodů války.

Mnohem méně informací máme o tom, co se nyní děje v Súdánu – a mohli jsme si všimnout, že nastoupily dvě súdánské reprezentace – jak vypadá situace ve Východním Timoru a na dalších místech planety, které jsou mimo náš evropský fokus.

A jakkoliv jsou ideály olympiády ideály světa bez válek, ani rok 2024 a olympiáda „nového věku“ nedokáže naplnit tuto ideu. Lidstvo se v rámci svých vládců, národních a státních zájmů, diktátorů a byznysových zájmů nezbavilo bolestivých problémů ani po více než sto letech od „otců zakladatelů“ novodobých olympijských her.

Navíc velmi často sledujeme olympiády pohledem propojení s politikou a mnohem méně propojení s finančním světem, velkými značkami, firmami a jejich celosvětovou propagací. Olympiády patřily dlouho ke ztrátovým podnikům a hledala se cesta, jak propojit veřejné finance s těmi soukromými. Nyní jsme svědky největšího celosvětového „podniku“, který přitahuje pozornost doslova celé planety. A to, co platí o světě financí, platí i o světě médií, včetně těch nejnovějších v rámci sociálních sítí.

close Olympiáda nového věku? info Zdroj: Koláž: Deník - Jiří Bušek, foto: Shutterstock zoom_in Olympiáda nového věku?

Olympiáda zahltí na několik týdnů bezpochyby doslova svět a nezbývá než doufat, že hlavním tématem stále zůstanou výkony sportovců. Ty jsou zprostředkovávány většině světa televizními kanály, u kterých lze i na této olympiádě sledovat jistou proměnu. To, co by kdysi byly „neškodné“ komentáře týkající se například tradičně vnímaných společenských rolí či vlastností mužů a žen, může mít již na letošní olympiádě své důsledky. A tak zde máme i případ odvolaného komentátora Eurosportu, který se vyjádřil nevhodně vůči australským plavkyním. Opět se můžeme ptát, zda jde o správný přístup, nebo jistou míru přecitlivělosti. Za mě je to doklad toho, že mnohé automaticky zažité přístupy nejsou dnes prostě vhodné a jsou vnímány mnohem citlivěji než v minulosti. I to je ukázka proměny doby v zrcadle olympiády.

Dalším momentem, který vzbudil hned v rámci zahájení velkou pozornost, byl formát kulturního programu, během kterého se objevily i výrazné odkazy na diverzitu, sexuální identitu, včetně fenoménu Drag Queens (což je většinou muž, který svým oblečením a chováním karikuje ženu, a to pro zábavu nebo s uměleckým cílem).

Podle reakcí na sociálních sítích i jinde ve veřejném prostoru šlo o doklad úpadku naší civilizace. Případně se ještě připomínalo, že došlo k nemístné parodii na Poslední večeři od Leonarda da Vinci a urážku křesťanů. Nu, existuje již tolik parodií na daný obraz, že tato byla vlastně krotká. Jak si ale poradit s onou explicitní „tekutou“ sexualitou, vymykající se „tradičním rolím“. A je to skutečně ohrožení našeho západního světa zevnitř. Tak především asi není nutné povyšovat každý veřejný kulturní program (jakkoli v tomto případě skutečně globální) na vyjádření politiky a podstaty kultury daného civilizačního okruhu.

Navíc je třeba připomenout, že šlo o část programu, nikoliv jeho deklarovanou podstatu. Byla by naopak na místě otázka, čeho se vlastně bojíme. Diverzity, která je reálná a vychází právě ze svobody, kterou máme?

Olympijské zahájení přece nikoho nenutí, aby se stal fialovým Dionýsem, nevnucuje to přece jako většinový názor, který budeme všichni sdílet. To, co lidé před více než sto lety možná chodili obdivovat do Moulin Rouge (a co obdivujeme například v obrazech Toulouse-Lautreka), to se teď v mediálním světě může prostě objevovat ve veřejném prostoru. Osobně si z toho celého beru prosté zjištění, že je dobře, že normou se může stát diverzita, což přes všechny aktuální světové problémy může být nakonec i dobrá zpráva.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.