Konečně strhnu náplast ze vpichu po kanyle a v nemocničním bufetu usednu s kávou. Uvažuju, jestli jsem se už nepřiblížil věku, od kterého budu už zase vděčný za to, když mě k lékaři doprovodí někdo s větší vyřídilkou, než jakou vládnu sám (že by opět matka?). Ale říkám si, konec dobrý, všechno dobré, káva mi vrací klid a nervozita přepouští v hlavě místo myšlenkám, podobně jako se střídají zákazníci na židlích v bufetu.

Nechci být nespravedlivý vůči lékařům a všem zdravotnickým profesím, které chovám v úctě. Buď objektivní – jako by mi vůně kávy tu připomínku vháněla nosem přímo do mozku. Jenže s ní připomene i to, že zatímco sebe svým rozumem ovládnout můžeme, své pocity a dojmy neovládáme, ty jsou mimo naši kontrolu. Našim pocitům jsou objektivita a spravedlnost ukradené. A tak ani já nic nezmůžu s tím, když si ve zdravotnickém prostředí často vzpomenu na zvláštní termín, se kterým jsem se kdysi poprvé setkal v eseji sociálního ekologa Bohuslava Blažka – iatropatogenie. Stručně řečeno jde o zhoršení somatického či duševního stavu pacienta (dnes se často zdůrazňuje spíše – klienta), na kterém má podíl nevhodný zákrok nebo i chování zdravotníka.

David Nesnídal
Pěna dní: Večer tříkrálový

Jen tuším, že iatropatogenie nabízí celou škálu závažnosti od pacientovy/klientovy smrti přes zmrzačení až po jeho pocit ponížení či pouhého nedůstojného jednání. Sám jsem měl v dosavadním životě štěstí, že se mi vždy, když jsem to potřeboval, dostalo vhodné odborné pomoci, a můžu se proustovsky nimrat jen v nejjemnější oblasti iatropatogenie. Úroveň naší zdravotní péče je skutečně vysoká. Když ale sedím na chodbě ambulance, kde se ustavičně tříská dveřmi a kde sestry (a někdy i lékaři) s lidmi v úzkých mluví jako hokyně, přestože rád odkývám klišé, že práce ve zdravotnictví je jedinou, o jejímž smyslu se nepochybuje, říkám si, že právě ti, kteří ji vykonávají, projevují své neochvějné přesvědčení o jejím významu a své úloze v něm – tak nešťastným způsobem.