Sice už sotva jednou týdně, ale pořád ještě chodím do posilovny, která se za třicet let skoro nezměnila. Tady je svět ještě v pořádku, šatny čpí potem, na stěnách visí Arnold, Chris Cormier a Pavol Jablonický, vedle zrcadla, ve výši očí, čtete: „no pain, no gain“. Stále tu potkávám několik věrných tváří, paží, plecí a trapézů, se kterými jsme společně a plíživě zestárli. Ale i přes boom módních fitnescenter si i sem občas najdou cestu nadšení mladí poďobanci, kteří hekají na strojích i s činkami, s nimiž si systematicky budují svalstvo a huntují záda. Jako bych kradmo nekoukal po nich, ale po sobě před třiceti lety.

Probere se tady celý svět, nejen cviky na prsa a bílkoviny ve stravě. A taky tu není kde se schovat před spoustou bezva muziky a šprochem z komerčních rádií. V reklamním bloku zrovna jakási severočeská restaurace zve k „valentýnské večeři pro dva, s růžemi zdarma“, což způsobí, že se moje vzpomínky vrhnou volným pádem znovu do časů, kdy bych klidně zaplatil i za růže, jen kdybych měl koho pozvat, třeba i do severních Čech.

David Nesnídal
Pěna dní: Hermetická bedna

Mnozí z nás, hochů, sublimovali svou palčivou a nenaplněnou touhu právě ve sportu. Můj kamarád, judista Petr, třeba vzpomínal na jejich někdejšího trenéra, který byl nesmlouvavý, ale zároveň pozorný a chápavý vůči ontogenetickým potřebám dorostenců. „Pamatujte si, vy vemena, že trénink je alfa a omega! Ale to neznamená, že nemůžu chodit s buchtou, ne?“ promlouval k nim trenér otcovsky. „Jenže trénink musím mít pořád v hlavě, chápete mě!?

Tak třeba: Držím holku v kině za ruku, proč ne… Ale druhou ruku mám volnou, ne? Takže v ní jedu gumovej kroužek nebo míček… Vnímáte mě!?“ Skupinka kluků v kimonech něco zahučí a přikývne. „Nebo jsem s buchtou v parku, a je třeba dobrý vzít ji do náruče. Fajn. A když už ji teda zvednu, tak si ji rovnou třikrát čtyřikrát nadhodím, ne? Trénink je alfa a omega, jasný?“

Trenér měl pravdu jako vždycky, bez bolesti není zisku. No pain, no gain…