S ironií sobě vlastní ocenila matka citlivost mého bratra, s níž odtajnil největší dárek – prý aspoň pro ni – až po Vánocích. A to, že si koupil motocykl. Den nebo dva vládlo ticho, občas rušené jen matčiným posmrkáváním. Když se však oba dosyta namlčeli, jako na zavolanou jsem přijel já – s dobrou a smířlivou náladou. V ní jsem bratra podpořil a s nadhledem se pokusil matce vysvětlit, že boj s krizí středního věku není snadný a má mnoho podob.

Za chvíli už jsme se všichni tři smáli, takže bylo bezpečné matce připomenout, že po smrti svého muže a našeho otce při jejich společné autonehodě chodila později postupně s motocyklovým závodníkem, rogalistou a horolezcem. A to ve věku, kdy muži riskují a chovají se mnohem nezodpovědněji než strejdové nedlouho před padesátkou. Bratr Jan si také nepořídil žádnou raketu, ale s ohledem na svou tělesnou konstituci si koupil mohutný ojetý cruiser, takže se spíš obávám, aby za jeho řídítky neusnul.

David Nesnídal
Pěna dní: Psát příběh těla

„Co je to za značku?“ zeptala se konečně matka, což byla otázka, kterou nám udělala radost. „Yamaha,“ úlevně odpověděl bratr. A ona hned připomněla dávného přítele – závodníka, který už někdy v sedmdesátých letech jezdil na suzuki či kawasaki. Zároveň dělal u policie a jeho nadřízeným se moc nepozdávalo, že sedlá stroj z kapitalistické ciziny. „Poslyšte, soudruhu,“ uhodil na něj velitel, „řekněte mi – jak se práce socialistického příslušníka bezpečnosti slučuje s ježděním na západním motocyklu?“ A mladý muž, který se převlékal z kožené kombinézy do uniformy, opáčil: „Náčelníku, vždyť nic východnějšího než Japonsko si už nelze představit.“

Dusno se vyvětralo, klábosíme, pijeme čaj a venku se mezitím setmělo. Pod okny chodí Tři králové a my čekáme, jestli zazvoní i u nás. Christus mansionem benedicat…