Její pozitivní nálada je skoro až nakažlivá. Věčně usměvavá moderátorka PETRA BERÁNKOVÁ je v současné době jednou z největších hvězd Českého rozhlasu Pardubice. Svou profesní kariéru začínala ještě pod svým dívčím jménem POLANSKÁ v pardubickém rádiu Life. Má za sebou i řadu zajímavých televizních zkušeností. Nejen o nich jsme s ní hovořili v rozhovoru pro Deník, jehož unikátní celorepublikový projekt Česko zpívá koledy se rozhodla podpořit.

Ve středu 11. prosince od 18 hodin se rozezní celá republika zpěvem nejkrásnějších vánočních koled a Petra Beránková u toho nebude chybět. Zapojí se do pardubické části projektu, a to jako moderátorka. Spolu s ní se na Pernštýnském náměstí objeví i známý muzikálový zpěvák Marian Vojtko, děti ze zdechovické základní školy, jejímž je Marian Vojtko patronem, a také pardubický komorní pěvecký sbor Orfeus.

Ale pěkně po pořádku…

Petro, jaká byla vaše cesta k moderování?
Odmalička jsem měla touhu moderovat. Tenkrát mě doslova učarovaly televizní hlasatelky, na které jsem si ráda hrála. Navíc jsem byla už tehdy vášnivou čtenářkou. Čtení mě bavilo. Četla jsem po večerech doma pod peřinou a díky tomu jsem se naučila slušně ovládat češtinu. Když k nám někdo přišel na návštěvu, ráda jsem mu jako správná televizní hlasatelka přečetla, jaký bude program, co nás na obrazovce čeká.   Někdy v první třídě základní školy mi tatínek vyrobil můj první mikrofon. Byl zámečníkem, a tak na hliníkovou trubku připevnil ping-pongový míček a ten obalil do molitanu. Zespodu k němu přidělal drát a mikrofon byl na světě. Pamatuji se, jak jsem chodila po domě a na každého útočila s tím, že s ním udělám rozhovor. Podobné to bylo i na různých dalších akcích, například v době, kdy jsem závodně lyžovala.

A jak pokračovala vaše cesta, zůstal ve vás ten dětský sen?
Pak jsem studovala gymnázium a vůbec mě nenapadlo, že bych mohla  jít touto cestou. Zamířila jsem na sociálně-právní školu a myslela, že se stanu sociální pracovnicí. Ale pak přišla má kamarádka Iva Ježková, dnes Vavřínová, s tím, že v pardubickém rádiu Life dělají konkurz na moderátory, že to musíme zkusit, že bude legrace,  když tam přijdou dvě  mladé a potřeštěné holky plné energie jako my. Nelenily jsme a šly na konkurz k Miroslavovi Papežovi, který se pak stal mým prvním šéfem. Vtipné bylo, že si na konkurzu  vybral  dvě moderátorky.  Uspěla jsem  já a Iva… Moje moderátorská kariéra tak začala až po gymnáziu, v roce 1997. Pak už to šlo ráz na ráz, vyhrála jsem další konkurzy do televize Galaxie, pak do České televize, kde jsem uváděla Gladiátora, pak na Primu, kde jsem moderovala pořad Dementi. Bylo to pro mě velmi úspěšné období.

Vraťme se ještě k vašim začátkům v rádiu. Jak tato práce naplnila vaše dětská očekávání?
Začátek byl poměrně tvrdý. Přišla jsem do rádia, které bylo v té době v regionu nejposlouchanější. Začínala jsem na nočních směnách, takže do studia jsem přišla někdy o půlnoci a končila třeba v šest hodin ráno. Přiznám se, že to nebylo zrovna příjemné, protože nejsem nějakým nočním ptákem. Dostala jsem se do rukou skutečných profesionálů, kteří byli ale dost často hodně drsní, takže kolikrát jsem chodila domů i s pláčem. Když jsem udělala chybu, dokázali mi to dát hodně důrazně najevo. Ale byla to pro mě skvělá škola, která mi pak v další kariéře hodně pomohla.

Jak se moderátor při nočních směnách brání tomu, aby za mikrofonem neusnul?
Chodí si pro kávu do automatu, pije energetické drinky. Dnes už bych se asi zachovala jinak, ale tehdy to tak prostě bylo.

Tehdy jste se minimálně v regionu staly v poměrně mladém věku skutečnými hvězdami. Jak se v takovém případě člověk brání, aby neusnul na vavřínech?
Ono se občas na vavřínech asi i trochu usne (smích). Popularitu jsme si ze začátku opravdu užívaly, ale pak nás to snad poměrně brzy přešlo.

Kromě pardubického rádia Life jste pak působila i v hradecké televizi Galaxie. Jak k tomu  došlo?
Zhruba po dvou letech na rádiu Life v pozici moderátorky jsem zamířila na konkurz do Hradce Králové, kde televize Galaxie hledala moderátorku pro celou republiku. Tenkrát jsem ho vyhrála a moderovala hudební a vzdělávací pořad.

Byl to velký skok z rádia?
Televize mě bavila, ale byl to ze začátku poměrně drsný vpád do reality. Když se člověk někdy viděl… Jsem k sobě velmi kritická, mám ráda perfektně odvedenou práci, takže jsem se dost pozorovala. A občas vám hlavně ti závistiví vaše chyby dokážou hezky od srdce vytknout. Ale většina naštěstí tvrdila, že kamera mě má ráda.

Co bylo pro vás nejtěžší?
Asi sladit gesta se slovy. Když člověk sedí v rádiu, nemusí se tak hlídat. V televizi to je jiné. Když jsem  zjistila, že si nevědomky mnu v živém vysílání ruce, nevypadalo to moc dobře.

Jak velký byl poté skok z regionální televize do celostátní? Zvláště, když jste měla štěstí na moderování pořadů vysílaných v těch nejsledovanějších časech…
Bylo to náročné. Pořad Gladiátor  běžel v České televizi přímým přenosem, v hlavním vysílacím čase. Konkurz na moderátorku jsem vyhrála snad v pětadvaceti letech a porazila mnohem zkušenější a známější moderátory či herce. Dramaturgovi Aleši Ulmovi se tehdy líbila moje spontánnost. Prohlásil, že jsem neskutečný živočich a éro, které rádo blbne. Snažila jsem se okolo sebe šířit dobou náladu a pozitivní energii. Tehdy to bylo takové zdánlivě bezstarostné období. Užívala jsem si ho.

Měla jste tehdy velkou trému?
Trému mívám i dnes. Myslím si, že kdybych ji neměla, tak bych překročila nějakou zdravou hranici, což podle mého názoru není úplně dobře.

Po Gladiátorovi jste přešla na soukromou televizi, na Primě jste uváděla pořad Dementi. Lišily se od sebe tyto dvě práce hodně?
Jiné to bylo v tom, že pořad Dementi byl pojat jako zábavný. Očekávala se ode mě určitá nadsázka a hlavně velký všeobecný přehled.  Kolikrát jsem mohla narazit, protože se tam hodně sledovala politická situace, přitom já se tenkrát ještě o politiku tolik nezajímala. Ale měla jsem za sebou perfektního dramaturga  Ivo Šmoldase a báječné nahrávače, jako byl třeba Aleš Háma. Oproti veřejnoprávnímu Gladiátorovi se navíc tento pořad předtáčel, takže byl větší prostor pro případné vychytání nějakých drobných chybiček.

Potom přišla další štace – zpravodajství ve veřejnoprávních médiích, opět zcela jiný žánr. Co vás zaujalo na této práci?
Po konci pardubického rádia Life, které tehdejší majitel Luděk Král, co už dnes není mezi námi, prodal, jsem pochopila, že moje angažmá v nově pojaté stanici asi není úplně to, co hledám. Zjistila jsem, že už  jsem trochu jinde, že se zajímám o jiné věci. Proto jsem se rozhodla přejít do veřejnoprávního média. Už jsem nechtěla být moderátorkou rozjuchaného rádia, cítila jsem, že mě to nenaplňuje tak, jak bych chtěla. Řekla jsem si, že bych ráda zkusila číst v Českém rozhlase Pardubice zprávy. Je pravdou, že to byl velký skok. Uvědomila jsem si, že na sobě musím hodně pracovat. Nevzdala jsem to, a tak jsem nakonec své místo mezi zprávaři našla a zjistila, že právě zpravodajství je teď to, co mě hodně naplňuje a baví.

Potom přišla další výzva – uvádět televizní zpravodajství…
Jeden můj kamarád mi tehdy řekl, že si myslí, že bych měla zkusit zpravodajství na veřejnoprávní televizi. Poslala jsem e-mail tehdejšímu řediteli zpravodajství ČT24 s tím, že pracuji v Českém rozhlase Pardubice a že by mě zajímala práce moderátorky zpravodajství na ČT24. Přišel mi od něj ne úplně vstřícný e-mail, kde mi zdůrazňoval, že televize teď sice nikoho nehledá, ale že pilotní zprávy mohu zkusit přijet natočit. Rozhodně prý však mám počítat s tím, že pokud budu úspěšná, čekají mě maximálně noční směny. Ani to mě neodradilo. Se svou urputností a cílevědomostí a také svými rodiči, kteří mě na konkurzy vždycky doprovázeli, jsem zamířila na konkurz do České televize. Natočila jsem své pilotní zprávy, někdy kolem jedné hodiny ráno, kdy už v televizi skoro nikdo nebyl. Pak mi Michal Petrov, ten původně poměrně neochotný a poté snad nejúžasnější šéf, kterého jsem kdy poznala, napsal, že takový výkon opravdu nečekal a že by chtěl, abych uváděla denní zpravodajství. To bylo i pro mě příjemné překvapení. Tak jsem se dostala k moderování zpráv v České televizi.

Bylo to pro vás asi hodně šťastné období, že?
To rozhodně. Navíc jsem v tu dobu poznala v pardubickém rockovém klubu Žlutý pes svého současného manžela. Zkrátka, jak to tak bývá, všechno mi tehdy vycházelo.

A pak?
Začala jsem vysílat zprávy na ČT24 a vzápětí zjistila, že jsem těhotná. (úsměv)

Jak se taková práce dá skloubit s rodinou?
S jedním dítětem to ještě šlo, ale se dvěma malými dětmi už je to přece jen obtížnější. Ale určitě bych neměnila. Rodina pro mě znamená nejvíc a mateřství si opravdu užívám. Nejmladší dceři nejsou ještě ani dva roky, ale nikdy jsem neměla chůvu, vždycky jsem si vystačila s úžasnými babičkami. Zatím to mám tak, že jednou týdně uvádím zprávy v Českém rozhlase Pardubice a uvidím, co bude dál. V tuto chvíli opravdu nepřemýšlím o tom, jestli se do televize vrátím nebo ne.

Moderování se ale nezříkáte. Příležitost vidět vás naživo budou mít velmi brzy ti, kteří dorazí ve středu 11. prosince od 18 hodin na pardubické Pernštýnské náměstí, kde se uskuteční akce Česko zpívá koledy. Společně se zajímavými hosty, zpěvákem Marianem Vojtkem, pardubickým pěveckým sborem Orfeus a dětmi se zdechovické základní školy si zazpíváme pět nejkrásnějších koled. Jak se na tuto akci těšíte?
Moc se na moderování projektu Česko zpívá koledy v Pardubicích těším. Jsem velkou pardubickou patriotkou a když se naskytne nějaká smysluplná akce, která může něco zajímavého obyvatelům či návštěvníkům města nabídnout, tak účast na ní neodmítám. Navíc miluji vánoční koledy. Souhlasím s tvrzením šéfa pěveckého sboru Orfeus Josefa Línka, že Češi mají nejkrásnější koledy na světě. Těším se na tu kouzelnou předvánoční atmosféru na Pernštýnském náměstí. Jen doufám, že nebude velká zima. Ale i kdyby byla, tak když si všichni vezmeme teplé kabáty a beranice, užijeme si to stejně.

Vizitka
Jméno: Petra Beránková
Bydliště: Pardubice
Narozena: 19. 12. 1977
Rodinný stav: Vdaná, dvě dcery
Nejvyšší dosažené vzdělání: Vyšší odborné
Povolání: Moderátorka
Koníčky: Zajímám se o film, muziku a sport
Oblíbená kniha: Čtyři dohody
Oblíbený film: Magická hlubina
Oblíbený televizní pořad: Události
Životní krédo: V klidu
Oblíbená historická osobnost: Tomáš Garrigue Masaryk
Kým pohrdám: Adolf Hitler
Nejoblíbenější jídlo a pití: Šišky s mákem a pivo
Nejkrásnější místo na Zemi, které jste viděl: Nemám jen jedno. Líbí se mi italské lyžařské středisko, kam pravidelně jezdíme, ale třeba i Kréta, kde jsem byla na zatím poslední dovolené
Osvědčený způsob, jak se zbavit chmurné nálady: Stále se usmívat
Čím uděláte radost svým nejbližším? Když jsem usměvavá a mám dobrou náladu. A samozřejmě i tehdy, když uvařím něco dobrého
Šetříte si na důchod? Moc ne. K čemu bych měla manžela? :-)

Očima blízkých

Iva Vavřínová, moderátorka:
,,To, co Petru charakterizuje, je její hyperaktivita, a to ve všech směrech. Samozřejmě jen v těch pozitivních stránkách. Je to upřímný člověk, který nezkazí žádnou legraci. Známe se od šesti let, takže to můžu dosvědčit. Provázely jsme se i pracovním životem, navzájem jsme se podporovaly a vždy mi byla velkou oporou. Prošly jsme spolu všechny nástrahy, což je opravdu neocenitelné. Petra je člověk, který dokáže být pozitivní na rodinu i kamarády, ale jako moderátorka i pro širší veřejnost."

Pavel Cejnar, moderátor:
„Byl jsem u toho, když Petra začínala moderovat v pardubickém rádiu Life. Zaučoval jsem ji a říkal, co a jak. Vždy se mi na ní líbilo, že je učenlivá a vše jí jde od ruky. Vždy věděla, co chce, ale zároveň byla příjemná a milá. Mám pocit, že nemá snad žádnou špatnou vlastnost. Pracovali jsme spolu asi šest let, dělal jsem ranní show a ona mě vždy střídala."

Jiří Ševčík, lídr kapely Pirate Swing Band:
„Petru znám velice dobře řadu let. Společně s Miroslavem Papežem jsme ji přijímali do tehdejšího pardubického rádia Life, byl jsem dokonce i u jejího konkurzu. A už tehdy vysoko vyčnívala nad dalšími uchazeči. Vůbec nelituji, že jsme ji přijali, bylo to správné rozhodnutí. Dodnes jsem jejím fanouškem. Hodně  spolupracujeme, potkáváme se na pódiích. Je to výborný člověk."