Její přítomnost působí na člověka až lázeňsky. Těžko přesně říci, čím to je: v každém případě je velmi slunečná, dobře naladěná a velmi vnímavá. Určitě i proto Ivana Lukavská patří k velmi úspěšným fotografům – umí poslouchat, umí se dívat a postřehnout i drobné detaily skryté prvnímu pohledu.

Pochází z Trutnova, ale dlouhá léta už žije v Hradci Králové. Začínala jako velká múza a spolupracovnice dalšího skvělého fotografa Miloše Vojíře. I když se jejich cesty už před lety rozdělily, s nadšením o něm mluví jako o člověku, který ji na začátku její kariéry hodně naučil a taky ji se svými zkušenostmi ušetřil mnoha chyb a slepých pokusů.

Ivana Lukavská se ve svém hradeckém ateliéru věnuje umělecké i reklamní fotografii. Tentokrát jsme ovšem nechaly podrobnosti a detaily její tvorby trochu stranou a probraly její nedávnou třítýdenní cestu do Indonésie, kam vyrazila s dcerou. Cestování je totiž jednou z velkých vášní Ivany Lukavské, kterou si dopřává jak to jen jde.

Říkala jste mi, že jste do Indonésie vyrazily jen tak, na blind. Jste odvážné ženy.
Indonésii jsme poznaly jako nesmírně mírumilovné místo. Koupily jsme si s dcerou letenky a octly se na ostrově Sulawesi. V úplně jiném světě, než je ten náš. Sulawesi je jeden z nejkrásnějších indonéských ostrovů, tvoří jej osm národních parků a je to skutečný ráj pro potápěče.

Proč jste se vydaly tak daleko?
Ctím dávnou radu výtvarníka Pavla Matušky. Když jsme se bavili o cestování, říkal mi: „Dokud máš sílu a jsi zdravá, jezdi co nejdál. Místa za humny si nech, až budeš stará, nemocná a daleko nedojedeš. Musím to zaklepat, zatím to jde.

Vzpomenete si na první dojem, které na vás Indonésie udělala?
Nesmírně zvědaví lidé. To byl neskutečný zážitek. My jsme vůči cizím lidem rezervovaní, odtažití, ale Indonésané jsou na vás strašně zvědaví. Plavili jsme se veřejnou lodí s místními po Togiánských ostrovech  a pokaždé to byl stejný zážitek. Jeden přes druhého se vás ptají, odkud jste, proč jste přijeli, proč máte odřené koleno… A chtějí si na vás sáhnout, poplácat vás po rameni… Vůbec to není nepříjemné, naopak. Stejně otevření jsou i vůči fotoaparátu. Strašně rádi se fotografují, jsou nějakým způsobem pyšní, že vám stojí za to namířit objektiv právě na ně. Ukazují vám svůj domeček, klidně vás zavedou i do ložnice, svolají všechny děti a příbuzné, pózují a moc je pak baví prohlížet si ve fotoaparátu snímky. A děti – to je kapitola sama pro sebe. Mají v obličeji tolik různých rysů a barev.Většinu dne pobíhají nahaté a působí velmi šťastně.

Fotografové často říkají, že různá místa na světě mají svoji specifickou barvu a světlo. Jakou barvu a světlo má Indonésie?
V Indonésii jsou neskutečné západy slunce. Takovou barvu a světlo jsem opravdu ještě nikde neviděla. A pak tisíc odstínů modré v oceánu. Ty jsou tak kouzelné, že je vidíte snad 
i ve spánku.

Mezi spoustou vašich malebných fotografií z Indonésie jsem viděla i pár docela drsných, rituálních snímků.
To jsou fotografie z pohřbu 
v oblasti Tana Toraja, docela vysoko v horách. Žije tam kmen Torádžů, kteří v minulém století sice museli přejít na křesťanskou víru, ale stále dodržují náboženské obřady 
a zvyky svých dávných předků. Úplně nejdůležitější jsou pro ně pohřební oslavy. Jsou našima očima opravdu velkolepé, utratí za ně  spoustu peněz. A dokud jich nemají dost, mají nebožtíka kolikrát třeba 
i několik let doma. Samotný obřad je velmi dlouhý a výpravný, trvá několik dní a zúčastní se ho rodina i lidé z širokého okolí. Jedním z mnoha rituálů, které jsou součástí oslav, je i obětování zvířat, mimo jiné vodních buvolů. Mladí muži je nejprve chytí do lasa za rohy a pak je podříznou. Moje dcera ten pohled nakonec neustála… Není to pro nás běžný zážitek.

A vy podobné věci ustojíte?
Přes sklo objektivu je to trochu jiné, člověk to vnímá jakoby zprostředkovaně. Soustředím se spíše na záběr, některé technické věci… Ale hroší kůži nemám, taky jsem cítila mráz v zádech a trochu slabá kolena.

Němely jste s dcerou ani jednou během tří týdnů na opačné straně zeměkoule strach nebo obavu 
z neznámého?
Opravdový strach, nebo spíš pořádnou obavu, jsme měly jenom jednou. Vydaly jsme se původně na krátkou procházku do džungle. Měly jsme mapu a spoustu informací o okolí,  chtěly jsme se dostat na jednu malou pláž, o které jsme tušily, kde je. A z krátké procházky se postupně stávala dlouhá, protože jsme začaly trochu bloudit a když jsme se chtěly vrátit zpět stejnou cestou, jakou jsme přišly, zjistily jsme, že to nezvládneme. Když se totiž v džungli ohlédnete, zjistíte, že se za každým vaším krokem zavře. Nevidíte žádnou cestičku, protože tam vlastně ani žádné vyšlapané trasy nejsou. A my měly jenom jednu láhev vody, ze které rapidně ubývalo a tušily jsme, že nebude trvat dlouho a začne se stmívat…  Nakonec jsme šťastně cestu našly, ale dobrých devět hodin pochodu o žízni v drsném terénu bylo docela zdrcujících. Připadaly jsme si jako hlavní postavy televizního seriálu Přežít!"

Mobilní telefon vám byl asi k ničemu.
Tam vůbec není mobilní síť.

Indonésie a konkrétně ostrov Sulawesi je prý také rájem pro potápěče. Podívala jste se i pod hladinu oceánu?
Mě potápění moc baví, podmořský svět v Indonésii byl vlastně jedním z důvodů, proč jsme se tam s dcerou vydaly. Pod hladinou najdete nevídané korály, žijí jich tam desítky druhů. A tisíce druhů ryb, pro které snad ani nemáme české jméno. Jedna z nich mě docela vyděsila – vídala jsem ty rybky pokaždé spíše z dálky, až jednou jsem se jí octla téměř tváří v tvář. A vycenila na mě tlamu plnou takových zubů, že se mi zatmělo před očima. Naštěstí na mě nezaútočila, nejspíš to ani neměla v plánu. Stačilo jí pouštět hrůzu těmi zuby. Nedovedu si představit, že by se do mě zakousla. Tak rychle jsem na břehu ještě asi nikdy nebyla.

Dovedete si představit, že byste se na podobném místě jednou usadila?
Často si na podobných místech říkám, že by bylo fajn žít 
v tak krásném prostředí, dívat se na moře, užívat si tepla, radovat se z běžných každodenních věcí – to je totiž jedna 
z vlastností, které se mi u domorodců v podobných zeměpisných šířkách líbí. Ale vždycky poznám, že všichni chceme to, co nemáme. Ostrované naopak často považují svůj život za určitou izolaci. Náš svět, naši civilizaci považují za místo bohatství, tak trochu nám závidí možnost cestovat přes půlku zeměkoule, studovat a jak říkají – vydělávat peníze. Pro ně je obživa každodenní nekončící kolikrát i těžká práce bez vyhlídky na to, že by někdy vydělali dost na cestu ven z ráje.

Ideální je, když si člověk může vybrat. Na rozdíl od nich někteří 
z nás tu volbu mají. Četla jsem  příběhy několika Čechů, kteří odjeli na dovolenou do Indonésie
a už se zpátky nikdy nevrátili, respektive jen jednou, aby tady prodali majetek a obešli úřady.
Dovedu to pochopit. Pro nás, zvyklé spěchat a orientovat se na výkon a soutěžit, je tamní atmosféra strašně uvolňující. Nikdo nikam nespěchá, nikdo nic nemá, takže si v podstatě nezávidí ani se nemordují kvůli světským statkům… Nezamykají domy, protože v nich není co ukrást. A lze tam žít
z našeho pohledu za pár peněz. V přepočtu naše tisícovka jsou pro ně obrovské peníze, za které může celá rodina měsíc 
v klidu žít. Člověk by se tam musel smířit s absencí některých civilizačních vymožeností, což by podle mě zase tolik nevadilo – bez televize, mikrovlnné trouby a multivitamínu jde přece krásně žít. Nicméně jsou okamžiky, kdy se vám zasteskne po zdánlivé maličkosti. V Indonésii například člověk není nikdy sám. Všichni tráví čas společně a stejnou společnost dopřávají i vám, přijde jim to naprosto normální. Uvědomila jsem si, že s mojí potřebou být čas od času sama se vlastně nemám kam uchýlit.

Takže měnila byste?
Někdy se na chvíli zasním, ale spíš se snažím vozit si z dálek domů v sobě nějakou důležitou souvislost nebo pocit, který jsem na tom místě získala. To jsou nejlepší suvenýry, nepodléhají zkáze. Vrátím se vždy domů a alespoň nějaký čas se mi daří zvolnit, užívat si života, nezabývám se zbytečnostmi a už vůbec nelpím na blbostech.  Člověk nemusí mít v životě všechno – nemusí mít ani moc. Pak je volnější, svobodnější a šťastnější.

Vizitka
Jméno: Ivana Lukavská
Datum narození:
1. dubna 1959
Rodinný stav:
Rozvedená.
Rodina:
Přítel a dcera se svými třemi psy.
Vzdělání:
Střední uměleckoprůmyslová škola v Jablonci nad Nisou.
Koníčky:
Fotografování, cestování, kolo, lyže, motorka.
Oblíbená kniha:
Zánik městečka Olšiny od Jaroslava Havlíčka 
a také Já, Claudius od Roberta Gravese.
Oblíbený film:
Rain Man a pohádka Malá mořská víla.
Oblíbený televizní pořad:
Taxík.
Oblíbená muzika:
AG flek a Divoký Bill.
Životní krédo:
Štěstí je vlastnost.
Nejoblíbenější historická osobnost:
Alžběta I. Anglická.
Osobnost, kterou pohrdám:
Nevím, tím se nezabývám.
Nejoblíbenější jídlo a pití:
Všechna možná zelenina s kusem masa a exotická ovocná pitíčka.
Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostala:
Pomocnou ruku najdeš na konci vlastní paže.
Čím vždy potěším svoje blízké:
Když po nich nic nechci.
Nejkrásnější místo, které jsem 
v životě navštívila:
Mayské sídlo  Tulum v Mexiku.
Co jsem se dodneška pořádně nenaučila:
Méně mluvit a víc poslouchat.
Šetříte si na důchod?
Trochu šetřím a hodně doufám, že budu schopná do smrti pracovat.

Očima blízkých

Dagmar Lukavská, dcera:
„Moje maminka mě nenaučila vařit ani uklízet. Nevychovala ze mě pilnou hospodyňku ani vzornou pečující manželku, za což by jí asi moji partneři nepoděkovali :-) Dala mi však jiné hodnoty a pohled na svět. Dala mi možnost svobodné volby a vlastních úvah o životě. Moje maminka nikdy nezapadala do společensky přijatelných šablon a ani já do nich nezapadám. Někdy jsem jí za to vděčná a někdy to bývá těžké. Občas když ji pozoruji, uvnitř se musím smát, jak jsme si podobné. Její velmi rychlá mluva, energické rozhazování rukama, zbrklost a roztržitost. Kolikrát mě v dětství peskovala, že ztrácím věci a zapomínám je. A já,  když ji dnes sleduji očima dospělé, tak se musím usmívat a vím… po kom tohle vlastně mám :-) přiběhnout do pražského divadla bez lístků… nechat kabelku s letenkami v taxíku někde v Asii… splést si datum cestovatelské přednášky a čekat pak marně na začátek… to se může stát mně… a mojí mamince :-) Obdivuji její schopnost, se kterou si umí naplno užívat přitomné okamžiky a radovat se. Vnímat krásu krajiny nebo si naplno vychutnávat jídlo. Nenechá se svazovat konvencemi, zbytečnými obavami nebo strachem, co si o ní asi kdo pomyslí. Jako malé dítě bude svištět na tobogánech a tajně si přinese do bazénu čokoládovou tyčku :-) tímhle vás možná nakazí… a vy jí za to budete vděční…"

Lenka Kvasničková, grafička, kamarádka:
„S Ivanou se známe asi deset let a troufám si tvrdit, že ona je jedním z lidí, kterým bych mohla zavolat o půlnoci, kdybych byla v nesnázích a ona by mi pomohla. Často se scházíme při práci a já vidím, jak má svoji práci ráda, jak je nadšená procesem tvoření a vymýšlení. Má jednak dar estetického cítění a potom nadání pro práci s lidmi. Myslím si, že fotografování u ní v ateliéru by měly některé ženy dostávat na recept :) Ivana se dokáže správně dívat. I v ženě, která má dojem, že je na ní všechno špatně, umí najít to krásné a správně to zachytit na fotografii.Většina mých kamarádů jsou muži, dobrých kamarádek žen mám velmi málo a už několikrát jsem přemýšlela, proč ona je tou výjimkou. Možná proto, že se nebojí udělat si ze sebe srandu, nebere se smrtelně vážně a nečeká, že se z ní někdo „posadí na zadek". A to by mnoho lidí s úspěchy, které má Ivana za sebou, nedokázalo."

Darja Čejková, keramička, kamarádka:
„S Ivanou Lukavskou se známe patnáct let. Poprvé jsme se potkaly v Unii výtvarných umělců a vzpomínám si, že mi byla od první chvíle velmi sympatická. Je stále dobře naladěná, vlídná, nikdy jsem ji neviděla naštvanou. Má vysloveně slunečnou povahu a tu pozitivní energii umí přenášet i na lidi kolem sebe. Vážím si jí také jako skvělé fotografky – před časem fotografovala moje keramické objekty a byla jsem nadšená, jak přesně pochopila i některé skryté významy, detaily… Z jejích fotografií je znát citlivost a něha, jsou velmi jemné a pro mě na první pohled poznatelné. Před Vánocemi se nám narodil vnouček a Ivana ho fotografovala i s jeho rodiči. Byly to překrásné, něžné fotky. Když si je prohlíželi zeťovi rodiče, objevili se u nich sousedé a na pár metrů koukali na jednu z fotografií, na které byli moje dcera, zeť a vnouček v takovém pevném objetí nebo propletenci. „To vypadá jako Rembrandt!" zvolali prý pochvalně. Moc mě tahle historka potěšila. Od té doby je pro mě Ivana hradecký Rembrandt."