Kde se vzal autor, jehož debut ve čtyřiapadesáti letech zaujal fenoména české poezie Miroslava Kováříka?

Tedy ptám se - kde, odkud?
Ano, ve čtyřiapadesáti jsem najednou mladý, perspektivní poeta (smích)… Tedy, pořád si hlavně nemůžu zvyknout na to spojení mého jména s přízviskem básník. Básníkem je Kainar, Nezval, Seifert, Žáček, někdo, kdo to „dotáhl do čítanek". Pro mne je to čestný titul pro mistra literárního řemesla, než označení jakési profese. Psát texty nakonec umí každý. Ale uhnul jsem od otázky. Prostě jsem si tak dlouho psal pro sebe, až jsem před lety dospěl k opovážlivosti to zveřejnit. Poslal jsem některé texty do legendárního Divokého vína a laskavý Ludvík Hess mě s nimi nevyhodil. Od té doby jemu i Divokému vínu zůstávám věrný. Loni mě při křtu básnického almanachu XXX odchytil Miroslav Kovářík, který z něj tehdy recitoval. Vyzval mě, ať své věci konečně dám dohromady, a když jsem oslovil pana nakladatele Hodka, ten mě neodmítl vydat. A nesmím zapomenout na kamaráda Honzu Horkého, který dodal zajímavé a opravdu inspirativní fotografie.

To máme zrození autora. A kde se vzaly básně?
První „báseň" jsem napsal, dávno tomu, týden před maturitou. Pak se občas objevovaly další, nicméně propadly sítem času a kvality. To je asi nezbytné. To, co čtenář najde ve sbírce, je vybraný sběr za poslední zhruba tři čtyři roky, možná s nějakou výjimkou.

Co zdroje inspirace? A také - jaké podle vás vlastně jsou vaše básně? Čtenář si bezesporu udělá vlastní názor, ale jak je vidí autor?
Zdroje jsou, jak pravil jeden politik. Já dodávám, že je jich mnoho a většinou ani nevím, odkud se berou. Verše si chodí samy, to je ta spontánní část tvoření. Někdy přijde jeden a připadá mi zajímavý, jindy přijdou v houfu. A následně ve fázi konstruktivní nad nimi sedím, skládám, rozděluji, měním, škrtám, doplňuji, ubírám, cizeluji, brousím, leštím anebo naopak zdrsňuji. Hledám myšlenku, melodii, rytmus, hledám a preferuji pevný tvar. Hledám různé barvy, vůně, chutě. Každá báseň je jiná, o něčem jiném, protože takový je život. Trochu smutku, trochu štěstí, láska, neštěstí, smrt, vážnost, něžnost, laskavost. A také humor, nadsázka, ironie a sarkasmus. Snažím se, tak jako malá Alenka, následovat svého Bílého Králíka a doufám, že se mi neztratí.

Kdo všechno vás ovlivnil? A vůbec - nakolik může být dnes tvorba osobitá?
Těch, co mě ovlivnili, je mnoho, a stále přibývají, protože pořád je koho a co číst. Na ramenou obrů stojíme… A těch „obrů" naštěstí česká poezie, když zůstaneme jen u ní, má mnoho. Skoro bych raději ani nejmenoval, ale dají se u mě jistě vysledovat. A dostat do toho vlastní osobitost, vlastní slovník, vidění – všechno už tu sice bylo, prostor tady přesto pořád je velký jako vesmír, protože jazyk - a český podle mého obzvlášť - je neskutečně bohatý a dynamický. Imaginace a hledání jsou dvě klíčová slova.

Jaký je vlastně vztah humoru a poezie? Je to manželství, milenectví či kamarádství?
Hezká otázka. Poezie je ta nejsvobodomyslnější bytost, ta s nikým žádný registrovaný svazek neuzavře! I s humorem má vztah milenecko - kamarádský, plný škádlení. Humor je ostatně podobně nespoutatelný brach. Asi bych nemohl psát jen a jen „vážnou" poezii.

Jaké to je vystupovat s autorským čtením jako autor?
Přiznávám, že vlastně teprve uvidím. Měl jsem se sbírkou dvě čtení, ovšem s Miroslavem Kováříkem po boku, to je jistota. Teď to bude něco jiného. Proto na to radši nebudu sám, a to nejen na čtení. S kytarou nám spoluvytvoří atmosféru Káťa Vyroubalová a promítneme i některé filmy z východočeské amatérské dílny.

Jaký důvod by vůbec měl mít člověk, aby zašel na vaše autorské čtení, nebo si koupil knihu?
Důvod… Tak to jste mě dostal. Pro mě je to složité. Na jedné straně o sobě musíte dát vědět, že vy a to dílko existujete. Vždyť na pultech je mnoho knih. Na druhé straně nemám rád to, čemu říkám „marketingový umělec" - někdo, u kterého máte dojem, že převažuje jeho umění marketingové nad skutečným. Spoléhám na takové, jako jsem já, na ty, co rádi hledají, třeba na zapadlých policích knihkupectví, kde se dnes poezie většinou vyskytuje. A ve skutečnosti nemůžu slíbit nic. Já osobně přece jen tiše doufám, že když už se pokouším o díru do literatury, tak ta díra aspoň nebude pod čarou ponoru.

Ptáš se, lásko, jaká je má koncepce.
Chtěl bych napsat silnou báseň,
tak silnou jako hovězí bujón Maggi:
Tisíc volů v jedné polévce!
(úryvek z díla R. Opršala)