Alenu Zárybnickou znají diváci České televize už mnoho let jako meteoroložku a moderátorku relací a pořadů o počasí.  Ne každý ovšem ví, že Alena Zárybnická – ač rodilá Pražačka – je doma ve východních Čechách, ve Špindlerově Mlýně, a její spojení s východními Čechami dostalo od tohoto roku další podobu: moderování v Českém rozhlase Hradec Králové a Českém rozhlase Pardubice. Její nový pořad se jmenuje Zálety a měl premiéru právě v neděli.

Od ledna začínáte na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové a Českého rozhlasu Pardubice vždy v neděli po 9. hodině dopolední moderovat svůj pořad Zálety Aleny Zárybnické. Jak se k vám taková nabídka dostala?
Přišlo to naprosto nečekaně. Ale to mě vůbec nepřekvapilo, protože tak je to u mě vždycky. Kdykoli mi totiž osud do cesty postavil nějakou nabídku, byla ze soudku těch nečekaných a vážně překvapivých. Pan ředitel Pavel Kudrna mi volal v okamžiku, kdy jsem točila v Brně a nebyla u telefonu. Ozvala jsem se mu cestou zpátky,  hned na kraji Brna,  a těch 200 kilometrů cestou do Prahy jsem nepřemýšlela o ničem jiném.  Na první otázku, kterou jsem si položila,  totiž jestli by mě to bavilo, jsem si odpověděla kladně hned. Pak jsem zvažovala, jestli rozhlasovou práci zvládnu – to už tak jednoduché nebylo. A pak jsem probírala své časové možnosti. Asi po týdnu mudrování jsem se rozhodla, že požádám vedení České televize o souhlas,  a než se pak šéfredaktor vyjádřil, uvědomila jsem si, že by mi bylo moc líto, kdyby to neklaplo. A klaplo. Díky za to!

Je to vaše první zkušenost
s rozhlasem?
První ve smyslu vlastního pořadu. Hostem jsem byla mockrát. A vždycky jsem přemýšlela, jak to ti moderátoři dokážou – být vlídní, pohotoví, zvídaví a ptát se nejen za sebe, ale taky za posluchače.  Není to jednoduché řemeslo!

Přebíráte žezlo po Jolaně Voldánové, která v Českém rozhlase Pardubice moderovala pořad Rande s Jolanou. V čem se bude váš pořad lišit od toho jejího?
To je laťka setsakramentsky vysoko! Její klidný projev, brilantní čeština,  schopnost vcítit se do druhého… 
S Jolanou se znám dlouho, vždycky jsme si měly o čem povídat, ale každá jsme z jiného těsta. Jolana miluje kulturu, umění, já hory a přírodu.  To se – ať budu chtít nebo ne – jistě v rozhovorech projeví. Moji hosté budou spíš dobrodruzi, vědci, cestovatelé… Do studia s sebou přinesou i fotky, které budou už v průběhu rozhovoru k dispozici na rozhlasovém webu. Posluchači si je můžou hned prohlížet.  
A ještě jednu specialitu jsme nachystali. Každý z mých hostů bude vědět, kdo na jeho místě bude sedět za týden 
a může mu nechat svou otázku. Je fajn slyšet, co zajímá ostatní. A třeba i tím směrem víc zaměřit celé povídání. Už se na to těším.

Jak dlouho trvala vaše příprava na tento formát? A je volba hostů výlučně vaším rozhodnutím nebo je to týmová práce?
Nestudovala jsem žurnalistiku, jsem čistokrevný meteorolog. Novinářskému řemeslu se učím za pochodu.  A pořád je to málo! Od té inkriminované cesty z Brna do Prahy poslouchám Český rozhlas úplně jinak než dosud.  Vnímám daleko víc věcí, než jsem při poslechu stíhala dříve. Četla jsem teorie o vedení rozhlasového rozhovoru, ale jak se mi je podaří realizovat v praxi? Uvidím… Ano, volba hosta je na mně,  ráda se nechám inspirovat. Ještě že jsou kolem mě v Hradci i Pardubicích milí a schopní lidé. Nedávno jsem o rady prosila editorku Zdenu Kabourkovou. Samozřejmě se radím i s vedoucím programu v Pardubicích Zdeňkem Novákem. Oba mají zkušenosti, vědí o rádiu tolik, co se nemám šanci naučit za deset let. Budu k nim na rozumy chodit i dál! Taky jsem poprosila o rady svoji kolegyni meteoroložku, která pracuje v Hradci Králové a žije v Pardubicích. A co mě potěšilo – některé její nápady už realizovala, aniž by věděla, Jolana Voldánová. Další  hosty pozvu co nejdřív sama. Třeba mistra kuchaře Václava Šmerdu – věřím, že takové Zálety budou všem šmakovat!

Několik jmen hostů jsem četla na rozhlasovém webu: souvisejí jak s vaším koníčkem, létáním, tak s horami, kde žijete. Jak jste se vůbec jako rodilá Pražačka octla ve Špindlerově Mlýně?
Ano, lovím logicky nejdřív ve vodách, které aspoň trochu znám.  Ačkoli jsem skutečně rodilá Pražačka křtěná Vltavou, jsem absolutně spokojená, když z okna vidím Kozí hřbety. Špindl má kouzelné okolí, pohled na ty kopce kolem se nikdy neokouká. Místo, kam bych se odstěhovala, kdybych mohla žít na horách, bylo dopředu jasné. A pár let trvalo, než přišel čas. Dneska je to – pokud dobře počítám – osm let. Nelituju!

Lednoví hosté Aleny Zárybnické
4. ledna Karel Vaníček – meteorolog
11. ledna Martin Šonka – letecký akrobat
18. ledna Jana Henychová – musherka
25. ledna Viktor Kořízek – horský vůdce
Specialitou pořadu Zálety na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové a Českého rozhlasu Pardubice bude štafeta otázek. Host Aleny Zárybnické vždy položí otázku dalšímu aktérovi Záletů, který na ni za týden odpoví. Už během vysílání pořadu budou na rozhlasovém webu Záletů fotografie, které hosté přinesli. Posluchačům tak pomůžou dokreslit rozhovor v nové talk-show.

Zajímalo by mě, jak vlastně žijí místní ve Špindlu. Nejste jediná osobnost známého jména, která ve Špindlu trvale žije. Jak vás místní přijali?
Pro normální život to není jednoduché místo. Každý musí mít nějaký důvod, proč tady chce být. Ať už jsou to čistě hory, jako v mém případě, nebo obživa, jako je to u většiny místních. Musíme se smířit 
s tím, že od Vánoc do silvestra není kde před domem zaparkovat, ačkoli parkování dopravní značky nerezidentům zakazují. To je jen jeden příklad. Takových situací je spousta, ale i tak to, co mi hory dávají, stojí za těch pár nepříjemností. Mám na všechny ty pošetilosti, které se tady dějí právě kolem Vánoc a Nového roku, svůj lety osvědčený recept: navzdory počasí a doporučení Horské služby si ordinuji „zákaz vycházení do centra". Do přírody se dá utéct i jinou cestou,  nebo se na pár dní můžu zašít v jiném údolí – třeba v Boudě pod Sněžkou v Obřím dole. A jak mě místní přijali? Jako každého jiného. Žiju úplně obyčejně,  stejně jako oni, ve starém cihlovém domě na Bedřichově. Žádný luxus bytových domů v centru. Tam bych bydlet nechtěla.

Jak vnímáte rozrůstání a proměnu Špindlerova Mlýna do podoby jakéhosi krkonošského Aspenu – s taxíky, drahými restauracemi a módními přehlídkami na sjezdovkách?
Taxíky se občas hodí každému z nás. Jezdí s nimi – když je třeba a nemůžou vyjít kopec – i moji starší rodiče, kteří tu žijí s námi. Ano, drahé restaurace tu jsou,  stejně jako v Praze. Nechodím tam, jsou tu naštěstí i cenově mnohem přijatelnější a příjemnější varianty, než místa, kam se chodí někteří ukazovat, aby bylo vidět, že na to či ono mají. A módní přehlídky? Na ty nechodím ani v Praze, natož tady. Chápu, že pokud má středisko přitáhnout klienty, je třeba jim nabídnout program podle jejich gusta. A to se logicky nemusí líbit každému. Ale když mluvíme o sjezdovkách samotných – mají kvalitnější zasněžování, jsou teď širší a tedy bezpečnější, než bývaly. Můžu i náročným lyžařům vřele doporučit!

Vaše pracovní závazky jsou především v Praze, v České televizi. Jak často pendlujete po trase Špindlerův Mlýn – Praha 
a zpět?
Jezdím tak čtyřikrát měsíčně. A dá se to vydržet, ačkoli to beru jako nutné zlo. 
I když teď, když cestou poslouchám vysílání hradeckého a pardubického rozhlasu,  je to pro mě hodina a půl studia.

Vaše jméno mám spoustu let spojené s létáním: jak to s vaším koníčkem vypadá v současné době?
Od té doby, co jsme na horách, není na lítaní čas. Ač mě to mrzí, uvědomuji si, že ten-hle koníček se napůl dělat nedá. A počkám si, až na to zase bude dost prostoru. Na stará kolena, až mě budou bolet z toho běhání po kopcích.

Žijete na horách a právě horalové umějí z různých přírodních jevů předpovídat počasí: chodí vám radit? Řeší s vámi svoje vize? A věříte vůbec lidovým pranostikám?
Ale samozřejmě, počasí je tady na denním pořádku. Ovlivňuje každého mnohem víc než ve městě. Bez nadsázky – v zimě se tady všechno řídí podle počasí. Bez předpovědi se místní neobejdou. A pranostiky? Nádherná lidová slovesnost, ale pro předpověď počasí nepoužitelné. To umí numerické modely mnohem líp.

Vystudovala jste technický obor, máte ráda létání – tak nelze popsat většinu žen. Máte vůbec nějaké vysloveně ženské slabosti?
Na to byste se měla zeptat spíš mého muže. Občas utrousí, že je dobře, že nemám v mozku centrum kabelek
a lodiček. To má pravdu, mám tam spíš centrum batohů 
a maček, což on chápe a toleruje. A mé klasické ženské slabosti uspokojí moje kolegyně v televizní kostymérně.  Aspoň ušetřím na nový batoh!

Ráda bych věděla, co nejzajímavějšího a nejhezčího vám nadělil uplynulý rok – a jaká přání směřujete k tomu letošnímu.
Těžké otázky… Nejzajímavější byl asi fakt, že mi do cesty přišla práce v rozhlase – to bych vážně nečekala. Nejhezčí bylo zjištění, že můj syn má ve svých skoro devatenácti letech štěstí na fajn slečnu. A když mi dovolíte, tak ty nej… ještě rozšířím. Nejdůležitější bylo, že se všichni moji blízcí ve zdraví prokousali rokem 2014. A nejradostnější byl fakt, že jsem se díky mému muži mohla podívat zase na svět z výšky – z pár kopců v Alpách, kam bych se sama nevyškrábala. A napřesrok bude bohatě stačit, když to takhle půjde i dál.