Malý velký herec, žijící legenda československého herectví, letošní sedmdesátník. Ale také řidič Pávek v oblíbené filmové komedii Vesničko má středisková, král Ubu ve stejnojmenném snímku režiséra F. A. Brabce, obchodní cestující Walden ve filmové adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále, svérázný Rom Roman v Romingu nebo třeba jeden ze zasloužilých andělů v zatím posledním titulu režisérky Alice Nellis Andělé všedního dne. To všechno je Marián Labuda, který byl jedním z patronů letošního patnáctého ročníku celorepublikové přehlídky nejlepších divadelních komedií. Ta dnes večer ve Východočeském divadle v Pardubicích končí slavnostním galavečerem, na němž budou předány ceny včetně té nejcennější – Komedie roku 2014.

Jak se díváte na myšlenku Grand Festival smíchu, který je celorepublikovou přehlídkou nejlepších divadelních komedií?
Myšlenku festivalu považuji za velmi dobrou a funkční. Grand Festival smíchu velmi oceňuji. Smích nebo aplaus se nedá zorganizovat a zde jsou pečlivě vybrané ty nejlepší divadelní komedie z celé České republiky. Věřím, že si každý divák určitě najde tu svoji komedii, u které se zasměje a pobaví.

Letos jste byl patronem hry Listopad, s kterou do Pardubic přijelo pražské Divadlo ABC. Co jste na tomto komediálním titulu nejvíc ocenil?
Představení se mi líbilo, vše šlo plynule, mělo šmrnc. Byla to konverzační komedie, která diváky potěší. Na této hře mě zaujalo, jaké množství textu se museli herci naučit. Před představením jsme se bavili o tom, že čím je člověk starší, tím je těžší učit se takto dlouhé texty. Na hlavní roli prezidenta Spojených států amerických věkově Michal Dlouhý ještě stačí, ale otázkou je, jaké by to bylo za dvacet let.

V jakém představení jste měl hodně textu k učení?
Doteď mám mnoho představení, kde je potřeba naučit se velmi dlouhé texty, paměť tedy procvičuji neustále. Velká zkouška pro mě byla, když jsem hrál právě v Pardubicích s místními herečkami Krejčovský salón a hned poté na Slovensku stejný titul s názvem Krajčírky. Jeden večer jsem hrál česky a druhý  slovensky, to byla z mého pohledu opravdu velká zátěž.

Proč jste se rozhodl opět zavítat do Východočeského divadla na Grand Festival smíchu?
Humor mám rád. Vyrostl jsem na něm a těší mě, že právě ve městě koní a perníku se koná právě takový festival. A vždycky, když jedu do Pardubic, tak mám pocit, že tak trochu splácím dluh.

Proč?
Činohru Slovenského národního divadla v Bratislavě, 
v níž dodnes působím, totiž přišel založit divadelní soubor z Pardubic. Už když jsem tu v minulosti hostoval v inscenaci Krejčovský salón, říkal jsem si, že to Pardubicím alespoň trochu vrátím. A kdyby se náhodou, nedej Bože, stalo, že by nad pardubickým divadlem zapadalo slunce, přijedu rád znovu. (úsměv)

Proto jste přijal pozvání i na letošní Grand Festival smíchu?
Ano. Ale chvíli to vypadalo poměrně dramaticky, že do Východočeského divadla nedorazím. Přijel jsem do Pardubic, ubytoval jsem se v hotelovém pokoji a chtěl se dát trochu do pořádku. Řekl jsem si, že se ještě před představením vykoupu v nové vaně. Byla jednou tak velká jako já. Natočil jsem si vodu, lehl si a liboval, jakou mám perfektní koupel. Jenže jsem si neuvědomil, že z té vany jednou také budu muset vylézt. Neměl jsem se čeho chytit, všechno se mi hrozně smekalo, takže jsem měl obavu, jestli se mi to nakonec povede. Tato situace mi připomněla jedno představení, které jsem hrál na Slovensku. Jen tak ležérně jsem si hodil do krku cukřík, ale ten se mi tam tak vzpříčil, že jsem najednou začal bojovat o holý život. Všichni se smáli, jak skvěle to hraji, někteří diváci se až za břicho popadali. U srdce mě hřálo jedině to, že ti, co se smáli ze všech nejvíc, pak budou mít po mé smrti výčitky. Nikdo mi do poslední chvíle nevěřil, že se dusím. Něco podobného se mi klidně mohlo stát teď v Pardubicích, že bych zůstal ležet ve vaně a nikdo by mi nepomohl. Možná o tom třeba napíšu nějaké monodrama. Vidět mě ve vaně je totiž zážitek. A když teď o tom tak přemýšlím, tak bych za tuto scénu i obětoval svůj život. Za humor se vyplatí obětovat život. (smích)

Jaký máte rád humor?
Mám rád laskavý humor, který nikoho neuráží. Humor, který je poučný a moudrý. Humor celkově vždy měl a má neuvěřitelnou perspektivu.

Představení pražského Divadla ABC, jehož jste byl patronem, bylo také o politice. Znáte nějaký politický vtip?
Když bylo na Slovensku nejhůř a zvolili jsme si Vladimíra Mečiara, politický satirik Milan Markovič tehdy vyprávěl vtip o tom, jak volí slovenský volič. Vypadá to asi tak, že si vezme své volební lístky, neochvějně přijde k urně, vhodí lístek do urny a potom se jen hrozně lekne a praví: „Ježíšmarjá, co jsem to udělal…".

Máte nějaký svůj oblíbený citát?
Čas plyne a neuteče, všechno vyřeší bez nás.   (sev, td)

Vizitka Mariána Labudy
Filmový a divadelní herec Marián Labuda se narodil 28. října 1944 v obci Hontianske Nemce na Slovensku. Vystudoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Působil v Bratislavě ve Slovenském národním divadle, od roku 1967 v Divadle Na korze a poté na Nové scéně. Pravidelně vystupuje v českých i slovenských filmech. Příležitostně spolupracuje s českými divadly, například v pražském  Divadle na Vinohradech a ve Východočeském divadle v Pardubicích pohostinsky účinkoval ve hře Jeana–Clauda Grumberga Krejčovský salón. Režisérem obou inscenací byl Petr Novotný.
Marián Labuda si stále uchovává oblibu u českého publika, především díky řadě nezapomenutelných rolí, které vytvořil v českých filmech. Jedna taková je jistě postava šoféra Pávka, již ztvárnil v komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková (1985), ta byla nominována na Oscara pro nejlepší zahraniční film. S Jiřím Menzelem spolupracoval ještě na filmech Konec starých časů, Žebrácká opera a na snímku Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1995 získal Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Zahrada. Vidět byl také v adaptaci Jarryho předlohy Král Ubu, v pohádkách Lotrando a Zubejda nebo Čert ví proč. Vytvořil zajímavé role rovněž v televizních seriálech a inscenacích.
(cs.wikipedia.org)