Málokdo z nás má představu, jak vaše mise vypadá. Můžete nám říci, v jakých podmínkách pracujete a co je vlastně smyslem vašeho působení?
Například vloni  jsme letěli do Lusaky, což je hlavní město Zambie.  Pak jsme vypůjčenými auty projížděli venkovem,  následně jsme přejeli hranice do Mosambiku a severním Mosambikem jsme přejeli do Malawi, takže jsme ujeli stovky kilometrů. Byla to  taková atypická vyhledávací mise.  Byli jsme připraveni na to, že zůstaneme někde v buši,  vytáhneme moskytiéry a pověsíme je někam na větev a zůstaneme spát v přírodě. To ale v Mosambiku nebylo možné, protože po občanské válce místní lidé nemají rádi, když se tam toulají  cizinci bez ohlášení. Na druhou stranu to je přesný způsob, jak  vyhledávat ty nejchudší lidi.

Jak to probíhá prakticky?
Podle statistik. My totiž chceme pomáhat v nejchudších oblastech světa, kterých je hodně. Vezmeme si zdravotnické statistiky, ekonomické statistiky a z těch deseti nejchudších zemí světa 
s nejhorší zdravotní péčí vybereme ty, kde se neválčí.

Při své práci jistě podstupujete velké riziko.
To je samozřejmé, ale my jsme se zatím s ničím dramatickým nesetkali. Samozřejmě – stane se, že na vás někdo míří samopalem, ale vždycky se z toho nějakým způsobem dokážeme dostat.

Jak na vás reagují místní lidé?
Oni jsou za všechno strašně vděční. Lidé, kterým pomáháme, jsou ti nejchudší z nejchudších. Mají k nám naprostou úctu  jako pacienti. Nemáme problém s tím, že by  nevěřili naší léčbě. Spíš se snažíme přizpůsobit naši léčbu jejich podmínkám. To jsou lidi bez vzdělání, nemají hodinky, nikdy se neorientovali podle času, musíte jim dát tabletku, nakreslit sluníčko, měsíček 
a budou to brát dvakrát denně, ráno a večer.  Má to spoustu takových specifik, na které musíte myslet. Nevědí, kdy se narodili. Ani děti. Takže vlastně nevíte, jestli to dítě má tři nebo šest, protože těžce podvyživené šestileté dítě může vypadat například o dva roky mladší. Těch věcí je spousta, na které musíte myslet. A náročné je to, že tam neseženeme léky, takže všechno musíme vozit s sebou.

Když se dívám na fotografie malých dětí, se kterými se setkáváte, říkám si, že to pro vás často musí být velice těžké.
Je to náročné a nemůžu říci ani po osmi letech misí, že by se na to dalo nějak zvyknout. Já jsem se mezitím stal otcem a od té doby, co mám syna, tak to snáším trošku hůř. Každý si kolem toho musí najít svoji cestu. Když se necháte do toho příliš vtáhnout, tak v ten moment jste skončila. A můžete  nasednout do letadla a odletět zpátky domů, protože nebudete schopna pomáhat.

Máte na to nějaký recept?
Přes den ani moc času nemáme, protože zájem lidí je obrovský. Přicházejí za námi 
z obrovské dálky, pěšky dva dny. A s dětmi na zádech.  
V Malawi jsme měli za jeden den stovky pacientů, byli jsme na to tři lékaři a jeden medik.  Čas tak utíká, že nemáte šanci to nějakým způsobem zpracovávat. Až pozdě večer se to všechno člověku začne honit hlavou. To už si musí každý vyřešit sám za sebe. Musíte mít sám za sebe pocit, že jste udělal maximum.  To trochu pomůže vyčistit mozek. Máme jedno rčení – Když zachráníme jeden lidský život,  jako bychom zachránili celý svět. Zní jako fráze, ale když se nad tím zamyslíte, tak kdybych ten den zachránil jenom pár  dětí, tak jsme těm dětem zachránili jejich budoucí svět. 
A snad budou mít mnohem lepší život a budoucnost, než měli jejich rodiče.