Když má někdo za otce ředitele divadla a matku herečku, je celkem přirozené, že i jemu může múza zvaná Thálie učarovat. To je ostatně i případ mladé pardubické herečky Elišky Dohnalové.

Vaším otcem je ředitel Východočeského divadla Petr Dohnal, matkou pardubická herečka Jindra Janoušková. Lákali vás rodiče k umění nebo vás od něj spíše odrazovali?
Herectví jsem se chtěla věnovat od dětství, ale rodiče mě od něj spíše odrazovali. Chtěla jsem jít studovat na konzervatoř, což mi vymlouvali.

Proč?
Říkali, že v herectví je velmi těžké se prosadit, že herců je strašně moc a práce málo.

A měli pravdu?
Měli. Moje sestra třeba herečkou nikdy být nechtěla, ale nakonec dělá produkci u televizních seriálů. Takže se vlastně do toho našeho oboru nakonec dostala také. (smích)

Jak k tomu došlo, že u vás zvítězil kumšt?
Vždycky jsem si říkala, že bych se herectví chtěla věnovat. A to i přesto, že jsem šla na přání rodičů studovat střední zdravotnickou školu. Od začátku mě to tam moc nebavilo, ale pak jsem si řekla, že když už se tomuto oboru věnuji, chci ho dělat pořádně. Myslím, že jsem si z něj vzala to, co mi mohl dát. Zkusila jsem si něco jiného a obdivuji ty, co této profesi obětují celý život. Je to hodně náročná práce a za málo peněz.

Jak jste dospěla k tomu, že se vrátíte k herectví?
Už během studií na střední zdravotnické škole jsem měla možnost hostovat ve Východočeském divadle. Pak jsem se rozhodla studovat Vyšší odbornou školu hereckou 
v Praze zaměřenou na herectví a moderování. Tím jsem se dostala zpět do hereckého světa. Na konci školy jsem už hostovala v Pardubicích, Olomouci a Příbrami, kam jsem  nastoupila do svého prvního divadelního angažmá.

První divadelní krůčky na profesionální scéně jste však absolvovala v Pardubicích. Jaké to bylo objevit se na domácí scéně, pod drobnohledem celé rodiny?
Naštěstí šlo o postupné kroky, v divadle jsem se objevovala už v dětských rolích. Nejnáročnější byl asi přechod z dětských rolí na ty dospělé.

V Olomouci jste dostala velkou roli Ani ve Višňovém sadu, který režíroval v Pardubicích dobře známý Michael Tarant. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Toto hostování pro mě bylo asi největší školou. Michael Tarant mě naučil hrozně moc. O hereckém řemeslu toho ví hodně a dokáže to herci podat tak, aby se dostal až k jádru celé věci. Různými příběhy
z osobního života se vás snaží dovést až k vaší postavě. To mi hodně pomáhalo, i když někdy to bylo i třeba za cenu slz.

V této inscenaci jste se potkala i s Janou Paulovou, která ztělesnila hlavní roli Raněvské. Jaké to bylo partneřit s ní na jevišti?
Jana Paulová měla do té doby nálepku komediální herečky. Najednou dostala vážnou roli. Bylo na ní vidět, jak jí tato postava baví a jak velkou má chuť se z té komediální škatulky vymanit.

Současně s olomouckým hostováním jste dostala nabídku i do příbramského divadla…
Ano, zavolali mi asi tři dny po sobě. Nejprve jsem kývla na Olomouc a pak přišel příbramský Milan Schejbal s tím, jestli bych u nich nechtěla pracovat. Tehdy šlo o představení Škola, základ života. Do toho jsem ještě začala zkoušet titulní roli v pohádce Pipi Dlouhá Punčocha.

Nebylo toho najednou až moc?
Asi ano, ale mě to tak vyhovuje a baví. Navíc ráda cestuji vlakem, kde si vždycky příjemně odpočinu, takže mi to nevadilo, naopak. (smích)

V Příbrami jste nakonec získala své první divadelní angažmá.
Už jsem tam třetím rokem.

Dá se nějak srovnávat pardubické a příbramské divadlo?
Myslím, že obě divadla fungují úplně jinak. Herci, kteří působí v Příbrami, bydlí většinou v Praze, takže se scházíme v podstatě jen na zkoušky a představení. Není to tak, že bychom pak ještě zůstávali třeba v Divadelním klubu, jako je tomu zvykem v Pardubicích. Většina herců z Příbrami pak ještě hledá další možnosti přivýdělku v Praze, zatímco pardubický soubor je opravdu hodně pracovně vytížený.

Kromě divadla účinkujete i v televizním seriálu Ulice, kde hrajete postavu Kamily. Jak vznikla tato příležitost?
Tehdy seriál Ulice točil i režisér Otakar Kosek, který nás učil na škole. Říkal, že mě doporučí televiznímu štábu a asi týden na to mi volali, jestli bych mohla za tři dny nastoupit. Zrovna byly divadelní prázdniny, takže jsem měla čas. Původně to mělo být jen na půl roku. Jsem ráda, že jsem si to o trochu prodloužila. (smích)

Jak dlouho už v tomto nekonečném seriálu působíte?
Už to budou skoro čtyři roky.

Jak často točíte?
Asi třikrát do měsíce. Je to výjimečný seriál už tím, že
v televizi běží denně. Ti, co na něm pracují, spolu musí skvěle vycházet. Nejde, aby tam přišel někdo, kdo by tu atmosféru nabourával. Pokud se to stane, nevydrží zde většinou dlouho. (smích)

Objevila jste se i ve filmu. V roce 2014 měl premiéru snímek 10 pravidel jak sbalit holku, kde měl hlavní roli Matouš Ruml.
Do tohoto filmu si mě vybrali přes castingovou agenturu.

Nově jste si zahrála rovněž ve snímku Teorie tygra, kde hlavní role ztvárnili exPardubák Jiří Bartoška a Eliška Balzerová.
Nabídku na film Teorie tygra jsem dostala díky produkci, která mě znala z natáčení televizního seriálu Ulice.

Jaké jste měla z tohoto snímku dojmy?
Měla jsem jen jeden natáčecí den, ale přišlo mi, že i v tomto případě na place panovala velmi příjemná atmosféra. Opravdu se o nás moc hezky starali a mám pocit, že je to znát i na plátně. Jsem přesvědčena o tom, že je to po delší době opravdu povedený český film. Alespoň já mám na něj samé pozitivní ohlasy.

V minulosti jste se věnovala také dabingu…
Ten už teď moc nedělám.

Za to ale vystupujete také v divadelních pohádkách.
Vedle pohádky Pipi Dlouhá Punčocha jsme s mými spolužáky ze školy napsali autorskou pohádku Do hajan.

Jaký je dětský divák?
Děti jsou upřímné a nic vám neodpustí. Snažíme se na ně na jevišti reagovat, takže někdy docela dost improvizujeme. Naštěstí se známe docela dlouho a mám pocit, že na sebe hodně slyšíme, takže si to snad můžeme dovolit.

Je těžší hrát pro děti než pro dospělé publikum?
Myslím, že ano. Když děti představení přestane bavit, tak to dokážou dát najevo a už těžko pak získáme jejich pozornost zpátky. Nesmíme ani na chvíli povolit. Ale hrát celý život jenom pro děti bych asi nemohla. (smích)

Co vás čeká dál?
Jsem stále v příbramském angažmá a uvidíme, co přijde dál. Třeba nastane nějaký nový impulz, který mě posune někam dál. Sama jsem zvědavá na to, co dalšího mě čeká a těším se na to.

Vizitka Elišky Dohnalové
Eliška Dohnalová se narodila 12. února 1991 v Praze, ale vyrůstala 
v Pardubicích, kde vystudovala Střední zdravotnickou školu. Pochází z herecké rodiny. Možná i proto měla již od mala sen dát se na stejnou cestu jako její rodiče, kterými jsou ředitel Východočeského divadla Petr Dohnal a herečka Jindra Janoušková.
Eliška navštěvovala literárně-dramatický a hudební obor Základní umělecké školy v Pardubicích a Přelouči. Zahrála si také několik menších rolí ve Východočeském divadle. Po maturitě její kroky směřovaly na Vyšší odbornou školu hereckou v Praze, kde vystudovala obor herectví a moderování pod vedením Rity Jasinské a s pěveckou přípravou u Gally Macků.
Během studia herectví hostovala ve Východočeském divadle v Pardubicích, v Moravském divadle Olomouc a v Divadle A. Dvořáka Příbram, kde od ledna 2014 nastoupila do stálého angažmá.
Můžete ji vidět v oblíbeném televizním seriálu Ulice. V minulosti se věnovala rovněž dabingu. Menší role si „střihla" také ve filmu, naposledy ve snímku Teorie tygra.