Samuraj si zamiloval Japonsko. A zároveň svoji Hanako

Jeho dódžó se jmenuje Nozomi. Že nerozumíte? V překladu: Hradecký klub (dódžó), v němž Martin Fritz, nejlepší český bojovník prastarého japonského umění kendó, působí, si dal do názvu slovo nozomi, tedy naděje.

S ní jede tenhle týden pětadvacetiletý mladík na mistrovství Evropy do Francie. „Kendó není jen sport, ale i umění. Není to jen o tom vyhrávat závody. Kendó je smysl života, pomáhá nám v naší cestě," říká český samuraj číslo 1 v rozhovoru, jenž je dalším dílem cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

V jeho případě to platí doslova. S Japonskem, kde kendó vzniklo, spojil život. V létě si vezme svoji přítelkyni, slečnu Hanako.

Jak jste se poznali?
Od roku 2005 jezdím pravidelně do Tokia k panu Ozawovi – do jeho dódžó. Tam jsme se v roce 2009 seznámili.

A teď se budete brát.
Ano, v Čechách. Vídat se, to je docela nákladná věc. (usmívá se) Jezdím do Japonska v létě, ona k nám zase 
v zimě. Přijela sem poprvé 
v roce 2010, nikdy nebyla 
v zahraničí, trochu se bála, protože jsme se neznali moc dlouho, ale moc se jí tady 
líbilo.

Kde budete žít?
V Čechách. Čekali jsme, až dostuduju. Hanako dělá personalistku, stejně jako já.

Jak vás vzali její rodiče?
Z toho jsem měl obavu. Japonci chtějí pro svou dceru Japonce, který má dobré zaměstnání, aby se postaral o ni, ale také o ty rodiče. Ale oni mě přijali moc hezky, snažíme se k nim vždycky jet, aby viděli, že to myslím opravdu vážně. (usmívá se) Když jsme se rozhodli, že se vezmeme, poděkovali mi, že se o Hanako postarám.

Proč jste si vlastně zamiloval Japonsko?
Kendó dělám od šesti let. Asi po roce a půl jsme začali bojovat a po čtyřech letech jsem se poprvé dostal do Japonska na měsíční stáž. Trénovali jsme, ale také cestovali, viděli jsme známá místa jako Kjóto nebo Kumamoto. Ale zlomilo se to až při druhé návštěvě.

Kvůli čemu?
Je tam úžasné jídlo. (usmívá se) Jiná architektura, jiné chování lidí. Necháte někde peněženku a nikdo ji neukradne… Chtěl bych tam zkusit žít, ale není to jednoduché.

Proč?
Mám vystudovanou ekonomku a sehnat práci je pro cizince hodně složité. Problém je i s jazykem.

Jak s Hanako mluvíte?
Japonsky, česky a anglicky. (usmívá se) Učím se dva roky, ne úplně intenzivně, protože jsem dodělával vysokou školu, ale je to hodně těžké. Mají dvě abecedy a k tomu používají ještě čínské znaky – je to fakt složitý jazyk.

Jezdíte do Tokia, což je megapole. Jak se v ní žije?
I s aglomeracemi má 30 milionů obyvatel. Je to betonové šílenství, kde je pár parků. Ale jezdíme také do Niigaty k rodičům Hanako, což je asi 400 kilometrů od Tokia. Je to podobné město jako Hradec, akorát má 400 tisíc obyvatel. Ale je to takové typické Japonsko: rýžové plantáže, okolo hory…

Jsou Japonci opravdu tak pracovití, jak se traduje?
Hanako brácha dělá ve firmě, která vyrábí klimatizace. Chodí v sedm ráno, domů 
v jedenáct večer. Víkendy a svátky nezná.

A jsou poslušní?
Mají úctu k šéfovi, tady je volnější režim. Když šéf řekne jdeme do hospody, jdou.

Kendó, čili cesta meče – to je boj, ale i etiketa

Muži, kteří střeží bezpečí japonského císaře, ho musí umět. Kendó, starobylé japonské umění a v překladu cesta meče, je povinnou naukou pro císařské policisty.

„Všichni mají minimálně pátý dan," říká Pavel Štěpán, bojovník kendó z Hradce. Dan je stupeň vývoje, nejvyšší je označen číslem osm. „Pětku mají jen dva Češi," upozorňuje Štěpán.

Naopak osmých danů, jak se jsou nejzkušenější bojovníci označováni, je na světě pouze dvě stě padesát. Všichni se narodili v Japonsku…

Stejně jako celý sport, jehož počátky sahají do 12. století. Do nynější podoby se začal formovat o sedm století později. V Japonsku se jím zabývají 2 miliony lidí, v Česku tři stovky. Ale i ti musí dodržovat jasná pravidla, podle nichž se žije v takzvaných dódžó, tedy klubech.

Ty vede sensei (učitel), jemuž pomáhají senpaiové, což jsou nejpokročilejší žáci. Další členové jsou označováni slovem kohai (žák). „Hierarchie se velmi pečlivě dodržuje," říká Štěpán. „A to i v Čechách," ujistí.

Vedle hierarchie jsou jasně dané i zákonitosti zápasů. Bojovníci mají na sobě bógu (brnění) a v rukou šinai, čili bambusový meč. Jím se snaží trefit soka do jednoho ze čtyřbodovaných míst – do hlavy, rukou, krku a trupu.

U zásahu navíc musí zaznít kiai, výkřik. „Ten je projevem energie," vysvětluje Štěpán. Duel končí, když jeden ze samurajů dosáhne na jeden bod. Nebo po pěti minutách či při remízy po prodloužení.

Provokace i nefér údery jsou zapovězeny. „Reiho, neboli etiketa, je důležité. Stejně tak respekt k soupeři. Projevy radosti z vítězství jsou nepřípustné," ujišťuje Martin Fritz, další Hradečák a nejlepší Čech.

Poklona před bojem – i po něm – je samozřejmá.