Když v roce 2003 ohlásila svůj konec, vypadalo to, že se na koncertní pódia už nikdy nevrátí. Naštěstí však hudební skupina Vltava nevyschla úplně. Po sedmi letech přišel comeback, a tak teď kapela kolem originálního zpěváka, herce, kytaristy, skladatele a textaře Roberta Nebřenského poctivě objíždí různé kouty naší vlasti tak, jako to dělala od doby svého vzniku – od roku 1986. Při jedné ze svých poutí republikou zavítala i na náměstí v Ústí nad Orlicí, kde se konal festival Město v pohybu aneb Týden dobré pohody. V sobotu 21. června se pak Vltava objeví na pardubickém dostihovém závodišti.

Jak se Vltavě hraje po sedmileté přestávce?
Je to úplně jiné. Změnil se celý svět. Už to, že tento rozhovor nahráváme na mobilní telefon, bylo v době, kdy jsme končili, tedy v roce 2003, něco nepředstavitelného. Změnil se i přístup lidí ke kultuře, bohužel ne zrovna kladným způsobem. Z toho jsem smutný. Lidé mají pocit, že se dá žít bez kultury, což je podle mého názoru jeden velký omyl.

A dříve to tak nebylo?
Dříve se přece jen dalo trochu spolehnout na to, že si vás publikum vyhledá. Mělo potřebu kulturu zažívat, aby získalo pocit nějaké plnosti života. Chápalo, že kultura člověka může obohatit. Domnívám se, že tento dojem u řady lidí ochabl.

Co s tím?
Musíme s tím bojovat. Pro nás je to i otázka udržení kapely. Dneska je to tak, že člověk 
v podstatě hraje za to, co se vybere ze vstupného, přitom náklady na činnost kapely jsou vysoké. Ale člověk se dal na vojnu a musí bojovat.

Ale určitě jsou i věci, které vás stále těší…
To ano. Jsem třeba moc rád, že stále ještě existují akce, jako  třeba ta, na které jsme vystupovali v Ústí nad Orlicí. To bylo moc fajn. A je to dobré i proto, že někdo si po takovém koncertě na náměstí, kde je vstup zdarma, může najít cestu také jinam, kde pak kapela běžně vystupuje a je dokonce ochoten zaplatit i vstupné.

Jenže zaplatit vstupné, to už občas bývá v dnešní ekonomicky složité době problém. První, na čem lidé šetří, většinou bývá kultura…
Vím, že situace není jednoduchá a že se třeba složitě shání práce, ale na druhou stranu pak vidím, že lidé nemají problém zaplatit spoustu peněz za pivo a panáky. Asi je to důsledek celkové frustrace ve společnosti. S tím my asi těžko něco uděláme. Můžeme jen nabídnout alternativu, radost po dobu našeho koncertu.

Dá se podle vás s touto situací něco dělat? Jak byste ji řešil?
To je složitá otázka, ale odpovím jednoduše. Musíme být připraveni bojovat. A až společnost dopadne na úplné dno, tak věřím, že se zase nějak obrodí a lidé zjistí, že bez kultury nelze žít. Nejsme na světě přece jen proto, abychom tu pouze jedli, pili, pracovali, odváděli daně, platili složenky a pak umřeli. Stále jsem přesvědčen o tom, že člověk potřebuje zemřít jiný, než se narodil –  lepší, obohacenější. Proto mají být lidé kulturní. Je to prostředek k tomu se zdokonalit, zlepšit.

To ale asi není problém jen české kultury, že?
To je aktuální problém celé západní kultury, ke které momentálně vzhlížíme.

Pojďme teď od filozofičtějších věcí k těm konkrétnějším. Co vás čeká o letních prázdninách?
Čeká nás spousta koncertů. Ubylo festivalů, kterých se účastníme, protože jsme zjistili, že se z nich staly jakési Matějské poutě. Ty už bohužel s muzikou mají jen velmi málo společného. Hudba se tam mění jen v nějakou spotřební záležitost, která je zde k dispozici vedle dalších atrakcí. My bychom ale chtěli s lidmi komunikovat hudbou a ne být součástí tohoto byznysu. Proto hrajeme spíše na menších festivalech, kde lidem ještě jde o hudební setkání a hlubší společné prožívání.

Jak se vám daří skloubit muziku s herectvím?
To je jen otázka termínů a schopnosti přepínat mezi režimy. To mi dělá trochu problém a nemám to moc rád. Třeba když se mi sejde natáčení a večer koncert, s tím mám maličko potíž. Přece jen je lepší, když se člověk do věci, kterou právě dělá, může ponořit, naladit, pořádně se připravit…

A jak pak takový souběh, když nastane, zvládáte?
Prostě to zkouším zvládnout.

Z hereckých příležitostí jsou určitě hodně vděčné ty, které jste dostal v kultovním pražském Divadle Sklep.
Sklep je spíš společenství přátel. Tam jsme si domluvili nádherný princip, že ve Sklepu hraji, když můžu. U práce pro televizi se takhle domluvit bohužel nejde. (usmívá se)

V čem má pro vás Divadlo Sklep největší kouzlo?
Příčina fungování Sklepu a mého setrvávání v něm je ta, že jde o rodinu, kde se máme rádi, což je pro mě nejsilnější motiv. Energie, kterou v tomto divadle společně vytváříme, nás baví a drží nás v nějaké mladistvosti.

A skupina Vltava?
Ve Vltavě je to ještě silnější než u Sklepu. Vltava je moje dítě. Je to něco, bez čeho se mi nechce žít. Když jsem v roce 2003 činnost této kapely ukončil, tak mi těch sedm let bez ní pomohlo k tomu, abych zjistil, jak moc mi chybí. Samozřejmě i impulzů od fanoušků bylo hodně, ale já jsem byl prostě přesvědčený, že Vltava je pro mě uzavřená kapitola. Ale pak jsem poznal, že jsem se mýlil.

Vizitka
ROBERT NEBŘENSKÝ se narodil 8. února roku 1964 v Praze. Je to oblíbený český herec, textař a kytarista. Od roku 1986 do roku 2003 účinkoval v hudební skupině Vltava, v níž složil většinu písní. Kapela po sedmileté odmlce obnovila svou činnost v roce 2010. Robert Nebřenský je dobře znám také návštěvníkům kultovního pražského Divadla Sklep, v němž účinkuje od roku 1990. Zahrál si také v reklamách, filmu a televizi. A to například v oscarovém snímku Edith Piaf nebo ve filmech Mazaný Filip, Ro(c)k podvraťáků, O život či Tobruk. Objevil se rovněž v televizních seriálech Bazén, Letiště, Vyprávěj či Gympl s (r)učením omezeným.