Tématem rozhovoru moderátorky Jany Házové s Alešem Žďárským bylo zákulisí velkého atletického mítinku.

Atletika je vaším koníčkem 
a také povoláním už desítky let. Můžete porovnat vybavení, se kterým jste začínal kdysi vy
a které teď mají k dispozici mladí atleté?
Já jsem nezačínal jako atlet, hrál jsem jako dítě fotbal.  Pokud jde o podmínky, na které jste se ptala: těsně po revoluci tady skutečně velký výběr ve sportovní obuvi nebyl. Pamatuji si, že když náhodou někdo donesl nějaké jiné boty než botasky, tak na to všichni doslova zírali s velkým nadšením a všichni si je zkoušeli. V současné době je ta nabídka nepřeberná, řekl bych, že přímo šílená, takže spíš je problém si vybrat, co vlastně koupit. To trošku profiluje mladou generaci.  Dost často se vybavení posouvá do té sféry, jestli to je nebo není trendové, jestli to je nebo není  v kategorii, která se zrovna nosí.

Prostě dobře vypadat za každých okolností. Řekněte – vybavení, které mají sportovci dnes k dispozici, ovlivňuje nějakým způsobem samotné výkony?
Jsou lidi, kteří, i kdyby si na nohy vzali cokoliv, tak jim to není nic platné. Na druhou stranu, když už pak máte závodníky, kteří mají nějakou úroveň, tak ta obuv hraje poměrně značnou roli. Dnes jsem měl v ruce tretry, které si koupil jeden můj svěřenec.  Je to v podstatě pár bot, ale váží asi jako jeden dopis, který běžně posíláte.  Prakticky to neváží vůbec nic. Je to naprosto ultra lehký materiál. Můžete v nich samozřejmě jenom závodit, nic jiného.  Perfektní revoluční materiál má v tomto případě určitě vliv na výkon.