Streetworker: 'Říkají, že jsem starej feťák. Je to kompliment'

Nepřemlouvat. Spíš postupně dovést k přesvědčení, že tohle opravdu ne.

Taktika streetworkerů (terénních pracovníků), kteří přímo na ulici pomáhají narkomanům, má daleko 
k represi. „My pracujeme na zdravotní a sociální stabilizaci uživatelů," vysvětluje Jiří Staníček v rozhovoru, jenž je dalším dílem cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

V praxi to znamená: On a jeho kolegové téměř v celém kraji mění narkomanům stříkačky, jehly… „Pro ně je ale nejdůležitější, že s nimi mluví někdo, kdo není jako oni. Jinak je společnost odsuzuje," říká Staníček.

Pohybujete se v prostředí drog. Zkusil jste je někdy?
Ne. Ale oni o mě mluví jako o starým feťákovi. (směje se) Beru to jako kompliment, že jim rozumím, že je tam ta empatie a pochopení. Dřív byla představa, že nejlepší terénní pracovníci jsou lidi, kteří brali drogy, ale podle mě je to špatně. Pracovníci jsou pod velkým tlakem, je tam to pokušení, velká šance se k drogám vrátit. Někdo možná chce přestat, ale zároveň zůstat v tom prostředí. Jenže to nejde.

Varujete před drogami své děti?
Dnes je mnohem větší informovanost než dřív. O sobě bych řekl, že jsem průměrnej rodič. Bavíme se o tom, ale je tam trochu nevýhoda, že oni řeknou: Přece se zase nebudeme bavit o práci. (usmívá se)

Jak se dostanete do kontaktu
s uživateli drog?
Tady je scéna uzavřená. Nejsou žádná shromaždiště jako v Praze – tam se na ulici žije, fetuje. Tady žijí po bytech, privátech, proto je obtížné navázat kontakt. Když ale lidé zjistí, že jsme jim užiteční, přivádějí další známé.

Když s nimi navážete kontakt, co je pak důležité?
Alfa a omega je potkat se 
s nimi a mluvit. Pak pracujeme na sociální a zdravotní stabilizaci. Když jsou totiž 
v pr…, tak nebudou abstinovat. Řeknou si: Proč? Když 
už je to stejně v háji.

Přemlouváte je: Neber to, nemá to cenu?
Pro ně je důležité, že jsou 
v kontaktu s někým, kdo nefetuje. My jim to říkáme jinak. Nemusíš se narvat gramem pervitinu, abys měl pěknej sex. Podívej, máš dluhy, tajíš to před rodinou, 
v práci. Jseš nějakej hubenej, nemáš problémy? My stojíme na začátku pomoci. Po nějaké době všichni začnou říkat, 
že už je to nebaví – a pak jim natvrdo nabídneme další možnosti.

Jaké?
Informace, jak vypadá léčba. Je X variací a každému sedne něco jiného. Někdo potřebuje režimovou, někdo ambulantní. Je to zásadní. Když někomu léčba nesedne, vypadne 
z ní, tak se může utvrdit, že 
je to marný.

Hradec má pověst klidného města. Sedí to i v této oblasti?
Je to tak. V Hradci evidujeme řádově stovky lidí. Musíme si ale říct, o kom se bavíme. 
S drogami má zkušenost přes dvacet procent lidí, ale většinou jde o konopí. Problémoví jsou – laicky řečeno – uživatelé tvrdých drog. Pro nás jsou důležití ti, co užívají injekčně. V Hradci jich odhadujeme na čtyři sta až čtyři sta padesát. Průměrně je 
s námi v kontaktu tři sta.

Které drogy jsou v Hradci nejpopulárnější?
Samozřejmě tráva. Mezi tvrdými je to pervitin. Máme za sebou heroinový boom na přelomu století, řekněme mezi léty 1997 až 2003.

Proč pervitin?
Je to postavené na samovýrobě, stejně jako kdysi. Na farmaceutickém trhu jsou atraktivní prekurzory, léky, ze kterých se dá snadno vařit.

Proč je heroin mimo?
Na Hradecku se prakticky neužívá, je velmi nedostupný. V Čechách prostě není 
k dostání, s výjimkou několika míst, jako je Praha, Brno, Ostrava… Nikdo vlastně pořádně neví, proč to tak je. Já mám soukromou hypotézu: Jsme malý trh a nemáme euro. Proto jsme nezajímaví.

Jak je pervitin drahý?
To je složité. Je to trh se vším všudy, poptávka určuje nabídku – a obráceně. Sezonně jsou velké výkyvy.

Co ještě cenu ovlivňuje?
Záleží, jak je narkoman blízko ke zdroji. Když je blízko, je to nebezpečné, na druhou stranu má lepší cenu i materiál. Důležitá je také aktivita policie. Ale obecně můžeme říct, že gram pervitinu přijde na tisícovku.

Proč vlastně narkomany tak láká pervitin?
Tady v kraji se neberou opiáty, na něž má člověk po půl roce fyzickou závislost. Na pervitin fyzická závislost nevzniká, jen psychická. Je to bažení po droze. Prostě když nemají prachy, tak neberou, ale nic strašnýho se jim nestane. Jen jsou pasivní, nervozní, svět je málo zajímavej. Jinak ho mají dynamický, všechno je v laufu. A mladí lidé chtějí, aby to frčelo.

Existují víkendoví narkomani?
Ano, tak to často začíná. Pervitin je typický tím, že se bere v tazích. Po nějakém čase to tělo přestane dávat, zasekne se. Několik dní odpočívají, spí, jedí, dají se do kondice a jdou znovu do toho.

Mohou lidé s pervitinem v uvozovkách normálně fungovat?
Jsou takoví, kteří to skrývají.  Je to individuální. Někdo tomu propadne rychle, někdo balancuje na hraně, drží to. Ale dlouhodobě to nejde.

Jak se narkoman propracuje až k tvrdým drogám?
Drogová kariéra má klasický model. Kolem desátého jedenáctého roku se začne experimentovat s cigaretami, pak přijde chlast, tráva, tvrdé drogy až později. Jak už jsem říkal, populace je obecně poučenější, má větší přehled.

Čím se to projevuje?
V devadesátých letech chtěli pervitin v patnácti, šestnácti, chtěli si ho vyzkoušet. Teď se kvůli médiím a internetu ví, jak funguje. Tak si jdou zahulit. Tvrdé drogy přicházejí třeba v osmnácti a po dvacítce injekční aplikace. Průměrný věk našich klientů byl vloni osmadvacet let, rozpětí máme od dvaceti do pětatřiceti. Pod osmnáct je to výjimečné, spíše jde zase o víkendové experimenty.

Je to výhodnější?
Ano, protože starší lidé mají víc zážitků. Když začnete brát ve čtrnácti, nevíte, že takový orgasmus je taky fajn. Nebo sport, cestování, dá se vytěžit i ze vztahu.

Jsou vám klienti vděční?
Moc ne, ale nejsou nevděční. Oni berou a jinak nic neřeší. Ale jsou vděční, že je neodsuzujeme. Okolí se k nim staví jako k póvlu. Mám bývalé klienty, které potkávám na ulici, v hospodě, ve školce. Někteří se pobaví, jiní ne. Když se někdo vyléčí, už se nechce vracet. To chápu.