Umělecké školství v Hradci slaví letos 60 let od svého vzniku. Téměř polovinu z toho času – 24 let – vede Základní uměleckou školu Střezina Karel Šust.

Za ta léta se počet žáků vyšplhal o více než sto procent na číslo větší než je dva tisíce a z četných pronájmů se učebny z velké části přestěhovaly kromě původní budovy Na Střezině ještě do prostor Jesliček a nově do bývalé základní školy Jih. „Hrozně rád bych školu jednou úplně sjednotil, prospělo by to všem. Jsem už proslulý tím, jak chodím po různých barácích a plánuji stavby," směje se ředitel. „Ale jsem si vědom toho, že to jen tak nepůjde," dodává.

Školu vedete od roku 1990, jak jste se k tomu vůbec dostal?
Na Střezině jsem učil hru na kytaru od roku 1987. Pak přišla revoluce a my jsme to s Lokálkou hrozně prožívali. Zvučili jsme na shromážděních na Velkém náměstí… Byla to hezká doba.Ale taky doba velkých změn. Tenkrát se ředitelé volili, no a tak mě zvolili. Úplně nadšený jsem z toho nebyl, plánoval jsem tehdy učení tak trochu na vedlejší koleji, chtěl jsem hlavně hrát s Lokálkou.

A šlo to skloubit?
Právě že moc ne. Odcházel jsem z kapely asi rok. Vždycky jsem skončil, ale pak jsem to nevydržel a vrátil se. Jenže to prostě nešlo, pak jsem musel skončit úplně.

S Lokálkou jste hrál od roku 1986 do 1991, jak na ta léta vzpomínáte?
S touhle kapelou jsem udělal asi největší díru do světa (směje se). Ale když jsem tam hrál, studoval jsem dálkově konzervatoř, tak místo abych po koncertu hýřil s muzikanty, piloval jsem na hotelu klasiku.

Střezina je největší uměleckou školou v republice, jak jste to dokázali?
Nějak se to prostě nabalilo, je pravda, že u nás jeden obor má třeba více žáků než jinde celá škola. Já se nebráním novým věcem. Pokud přijde učitel a chce u nás učit nějakou specialitu, pokud bude mít žáky, nemám s tím problém.

Kolik má škola v současné době učitelů?
Zaměstnanců máme osmdesát. Každý učitel je něčím výjimečný, což však s sebou nese i speciální zacházení. Je potřeba s každým vést dialog a umožnit mu, aby mohl dobře pracovat.

Záleží hodně na osobě učitele?
Já bych řekl, že je to naprosto zásadní. Někde vám může na stejný nástroj chodit pět lidí a někde třeba dvacet a je to jen kvůli osobnosti učitele. Když někoho přijímám, tak koukám i na to, aby dobře zapadl do stávající party, to je také hodně důležité.

Zřejmě právě díky vašemu přístupu máte velmi širokou nabídku oborů a to hodně specifických. Pokud vím, učíte třeba i scénografii, produkci, tvůrčí psaní, step…
Tak základní jsou čtyři obory – dramatický, výtvarný, hudbení a taneční. A každý z těch oborů má řadu studijních zaměření. Teď v září bychom třeba rádi nově otevřeli studijní zaměření zvuková tvorba. Tam by se žáci měli naučit tvořit muziku s pomocí počítače. Kdysi jsme jen tak zkoušeli opatrně otevřít obor populární hudby, dnes v něm učí víc jak 11 učitelů.

Mají děti dneska zájem učit se hrát klasiku? Neláká je jen se rychle trochu něco naučit a hned být slavný? Třeba přes soutěže Superstar, Hlas a a podobně?
To víte, že láká, ale ono se prostě nedá nic dělat a ta muzika se musí naučit. Člověk může být tak trochu komediant a dělat třeba estrádu, ale řemeslo musí umět.

Na Střezinu nechodí jen děti, do oborů přijímáte i dospělé…
To je pravda, máme tady třeba paní, které je osmdesát a  spolu s dalšími dospělými k nám  chodí relaxovat na výtvarku. Nebo dvaašedesátiletého stepaře, ten dojíždí až z Mladé Boleslavi.

Řada vašich učitelů jsou i bývalí žáci…
A to mě těší dvojnásob, znamená to totiž, že jim Střezina něco dala  a pořád dává, že se jim od ní nechce.

Teď slaví umělecké školství v Hradci významné výročí, o Střezině vznikl i krátký spot…
Právě u něj jsem si uvědomil, co je vlastně největším přínosem školy. Spot se totiž jmenuje „Střezina – prostor pro radost". A o tom to je. A museli to vynést na světlo světa až tvůrci toho spotu, což jsou všechno mimochodem naši bývalí nebo současní žáci. My zevnitř si to při vší té práci až tolik často nestihneme uvědomit. Pobyt u nás by prostě měl být hlavně o radosti a pohodě.

Například v Divadle Jesličky Josefa Tejkla (stálé scéně ZUŠ Střezina) se hraje skoro každý den, stíháte si zajít alespoň na některé představení?
Dřív jsem chtěl vidět všechno, jednak mě to zajímá a jednak je to pro učitele prezentace jejich práce. Jenže to prostě nestíhám, tak zajdu jen někdy. V současné době máme často na několika místech třeba i čtyři různé akce najednou.

Dají se vysledovat módní trendy? Je třeba v nějakém období větší zájem o housle a pak zase o kytaru?
Je to tak, jsou to takové vlny. Před lety byl například díky osobnosti profesora Žilky velký zájem o hru na zobcovou flétnu, měli jsme třeba sto žáků, nevěděli jsme, co s nimi. Dnes se jich každoročně hlásí tak patnáct dvacet. Jeden čas zase poněkud slábl zájem o smyčcové nástroje… Záleží na osobnostech, pokud někdo hudební nástroj zpopularizuje, odrazí se to na zájmu veřejnosti.

Jak jste spokojen s prostory, které má škola k dispozici. Přestěhovali jste se do bývalé základní školy Jih…
Jsem rád, protože jsme sjednocenější. Je to znát i na práci učitelů. Když jsou v jednom prostoru, najednou zjistí, že si jednotlivé obory mohou pomáhat a spolupracovat. Muzikanti mohou skládat hudbu pro divadelníky, výtvarníci vyzdobí chodbu tanečníkům, vědí o sobě a to je dobré. Když byl každý obor  jinde, tak se ani neznali. Zkoušelo se po různých pronájmech, sklepích, nic hezkého. Rád bych ještě stávající prostory více přizpůsobil našim potřebám, ale to záleží samozřejmě na financích a vůli města.

Jak relaxujete, co vás baví kromě práce ve škole?
Mám rodinný domek ve Smiřicích a spoustu domácích zvířátek. To je pro mě největší odpočinek. Nemusím ani jezdit nikam na dovolenou, takhle doma na zahradě je to nejlepší.

Vizitka
Jméno: Karel Šust
Datum narození: 27. 4. 1960
Vzdělání: Konzervatoř Brno, obor kytara
Koníčky: malá domácí farma, rybář teoretik
Oblíbená kniha: podle četnosti používání by to měla být asi „třídní kniha"…
Oblíbený film: děj každého filmu vzápětí zapomínám a pak se upřímně znovu raduji při opakování
Nejoblíbenější jídlo: bramborový guláš vlastní výroby
Nejkrásnější místo, které jsem navštívil: všude dobře, doma nejlépe
Nejdůležitější rada, kterou jsem dostal: chovej se slušně
Životní krédo: zdravý selský rozum

Očima blízkých

Tomáš Krečmer, dlouholetý přítel:
„Karla lze stručně charakterizovat slovy: laskavý, náročný a veselý dříč. Náročnost k sobě i druhým a mimořádná schopnost dotahovat věci do konce, zdobí všechno Karlovo činění. Neznám jiného podobného dříče. Ráno časně vstává, nakrmí všechna svá zvířata…  To samé se opakuje večer, o víkendech, v létě, v zimě. Ve volných chvílích se pak rýpe v hlíně nebo dále vylepšuje věci, které všichni kolem již považují za dokonalé. On tomu všemu říká odpočinek. Pro někoho by už toto byla práce na plný úvazek. Ne pro Karla. Stejným způsobem vede dlouhá léta i Střezinu. Když Stvořitel rozdával, šel si naštěstí Karel několikrát nejen pro píli, ale také pro humor a laskavost. Tím se ta jeho urputná pracovitost stala alespoň trochu snesitelnou. Každý, kdo Karla zná, ví dobře o čem mluvím."

Jana Portyková, jeho zástupce v ZUŠ:
„Karel, kterého znám už nejméně třicet let, je pro mne velkým vizionářem, stavitelem, buldozerem, vstřícným demokratem, trpělivým, nekonfliktním přesto pevným a rozhodným člověkem. Je vlastně věčným pastýřem, věnuje svou lásku stejným dílem svým kozičkám ve Smiřicích, tak i nám, svým ovečkám ze Střeziny. Neznám ve svém okolí tak všestranně pracovitého člověka."