Samotného ředitele hradeckých speciálních škol Pavla Svobodu ale prý prezidentova slova tolik nepopudila. Ačkoli ho podle svých slov v lásce příliš nemá, říká: „Myslím si, že to byly nešťastné řeči."

S handicapovanými dětmi pracujete přes třicet let, máte obrovské zkušenosti. Jak se díváte na názor prezidenta republiky, který je proti jejich integraci 
do klasických škol?
Bezezbytku bych s ním souhlasil, kdyby ale v úvodu řekl jednu velmi podstatnou věc! A to, že má na mysli děti, u kterých integrace není možná. On to zobecnil, a to je špatně, protože většina dětí s nějakým handicapem integrovat jde.

S jakým handicapem například?
Zrakově, sluchově nebo tělesně postižení. Kde je zdravý intelekt, tak tam by ty děti měly být začleňovány v co největší míře. Na druhou stranu  existují děti, u kterých je právě ona integrace naprosto nevhodná, dokonce bych řekl kontraproduktivní. U těžkých mentálních postiženích se o nějaké integraci nemá vůbec smysl bavit, u těch lehčích jsem potom hluboce přesvědčen, že jim bude lépe ve speciální škole. Jenom tam dostanou speciální péči, speciální přístup, čímž myslím především upravený vzdělávací program a  speciální pomůcky, které potřebují. Jsou v menším kolektivu a kantor na ně má víc času.

Pedagog na klasické základní škole by tedy zbytečně tříštil síly?
Přesně tak. Vezměte si kantora na základní škole – vždyť to je nešťastník! Ve třídě má někde dvacet, jinde třeba i pětatřicet dětí. Dítě se speciálními potřebami přitom vyžaduje toho času a péče více. To znamená, že pokud v tom počtu bude mít kantor třeba tři takové děti a bude svoji péči v hodině dělit mezi handicapované a majoritní část třídy, tak logicky bude horko těžko stíhat odučit, co má. A i ta maximální péče, kterou jim bude schopen za daných podmínek poskytnout, pro ně stejně nebude dostačující.

Tvrdíte tedy, že integrace těžko začlenitelných dětí je nevýhodná pro obě strany?
Tempo třídy se tím zpomalí, to je jasné. Navíc pokud ty handicapované děti mají určitou hranici výkonnosti, tak nedosáhnou na onu soutěž, která se odehrává kolem nich a je jen otázkou času, kdy to dítě pochopí, že se učí úplně jiné věci. A teď mu vysvětlujte, proč tomu tak je. To mu řeknete, že je hloupější? Všichni ve třídě budou řešit trojčlenku a on jediný sčítání do deseti? Každému snad dojde, že to dítě za chvíli pochopí, že nestačí na zbytek a je z toho pochopitelně nešťastné. Jiná situace je například na venkově, kde si ty děti spolu hrají od útlého dětství a dokonale se znají. Pak se počítá s tím, že ono dítě bude mít ty a ty limity, pokud navíc spolupracuje rodina, tak proč neintegrovat. Já osobně k tomu výhrady mám, ale dokážu to pochopit.  Hrozně záleží, jaká je konstelace.

Cítí to tak i rodiče dětí s nějakou formou mentálního postižení, nebo naopak po začlenění svých ratolestí touží za každou cenu?
Je to velmi individuální. Někdy mám ale pocit, že u některých rodičů je mnohdy touha začlenit jejich dítě do „normálu" mnohem silnější, než všechny naše vyšetření a mnohaleté zkušenosti. Pamatuji si na maminku, která svého syna do naší speciální školy třikrát přihlásila a on nakonec nikdy nenastoupil, začal opět chodit do klasické základní školy. Po těch několika letech váhání nastoupili u nás a maminka se později přiznala, že předchozí prodlevy byly chybou. Syn byl u nás nejenom úspěšný, ale především šťastný.

Co podle vás tuhle někdy až urputnou rodičovskou snahu o integraci způsobuje?
Často se to děje u rodin, které jsou sociálně dobré, ekonomicky zajištěné, rodiče dosáhly vysokého vzdělání, mluví třeba několika jazyky. U jejich dítěte se ale genetika, když to tak řeknu, vydala jinou cestou. Pro takové úspěšné a ambiciózní lidi je potom těžké se přes ten fakt přenést a někdy jim trvá i několik let, než ho přijmou.

Michaela Zumrová