Tak trochu 'jiná' sestra. Obroučková. Tahle léčí smíchem

Zdravotní klaun není práce, ale spíš poslání. A nejde dělat jinak než s obrovským nadšením. Toho má Veronika Bartošová, která je další osobností z cyklu Zajímaví lidé Hradecka, na rozdávání.

Doslova srší pozitivní energií a rozhovor s ní je od začátku do konce jedna velká sranda – zkrátka stejně jako její klaunská vystoupení.

Jak jste se dostala ke klaunskému řemeslu?
Jako slepá k houslím.

Takže úplnou náhodou?
Skončila jsem v práci a nevěděla jsem, co budu dál dělat. Kamarádka mi řekla, že zná klauna Garryho Edwardse. Mě se v tu chvíli úplně rozsvítily oči. Věřím tomu, že  každému, kdo o něm poprvé slyšel. Jela jsem na casting, prošla sítem tří kol. A hurá! Takhle jsem začala dělat klauna.

Co jste dělala před tím?
Před tím? Pracovala jsem v ústavu pro handicapované děti, lidi, dospělé, zvířata,… Né, zvířata ne (směje se).

To by mě nenapadlo, že klaun musí projít takovým výběrovým řízením
No to musíte! To je jasné. Měli jsme i speciální přípravu.

Co všechno musíte znát?
Měli bychom znát sami sebe. Aspoň trošku. Musíme se naučit nemít vůbec žádné hranice v tom klaunovi. Není to prostě jen tak, klauna nemůže dělat každý.

Kolik let už to děláte?
Teď už pátým rokem.

A pořád vás to baví?
Pfff… O tom přece není pochyb. Dělat zdravotního klauna je ta nejlepší práce na světě!

Jak často vystupujete?
Navštěvujeme různé nemocnice v kraji, střídáme se s dalšími kolegy v týmu. Vystoupení nejsou úplně každý den, většinou několikrát do týdne.

Jak takové představení probíhá? Máte ho připravené dopředu nebo improvizujete?
Nepřipravujeme se, je to improvizace. Spíš se dopředu dohodneme, co bude naše mise. Garry nás naučil postupy, jak to může fungovat. Hlavní je mít nasazené červené nosy.

Chodíte jen na dětská oddělení?
Chodíme i třeba na geriatrii navštěvovat seniory. Konkrétně náš hradecký tým chodí do Domova pro seniory ve Sloupnici.

Jaký je rozdíl mezi dětským a seniorským publikem?
Jak se to vezme. Musíme být trošku něžnější, můžeme využívat i klaunský principy, které by na dětském oddělení nešly. Jen musíme zkrátka vynaložit o něco vyšší míru něhy a laskavosti. Jinak se tam dá blbnout úplně neuvěřitelně.

Jak na vás lidé reagují?
Různě. Většinou pozitivně, ale také nás třeba někdo odmítne. Myslíte, že se to dá považovat za negativní přístup?

Těžko říct. Třeba jen nemá pacient ten den náladu.
Právě. Je to svobodná vůle každého.

Co vás ještě baví?
Muzika. Nejvíc na světě.

A trochu konkrétněji? Zpíváte?
Zpívám a hraju trošku na nástroj. Tak to šolichám.

Jen tak pro vlastní potěšení nebo v nějaké kapele?
V kapelo Trio de Janeiro. Hrajeme vesměs latinsko americké rytmy. Jsou tam ale i třeba prvky bigbítu. Fakt si to užíváme. Taky jsme hodně upravovali lidové písničky. Děláme vždycky co nás baví, co nás zrovna napadne.

Na co tedy hrajete?
Na quitalele. Je to kombinace kytary a ukulele. Každý správný klaun by měl umět zahrát alespoň tři akordy na ukulele (směje se).

Nemůžu se nezeptat na váš exotický vzhled.
Přijdu vám exotická?

Přijdete.
Lepší než erotická (směje se). No, já to mám krásně namíchaný. Tatínek je kubánského původu a moje maminka je Romka. Ale narodila jsem se přímo v Hradci Králové. V nemocnici, kde teď vystupuji.

Na Kubě jste se byla někdy podívat?
Ve svých snech hodně často. Vážně. Ale chtěla bych se tam někdy podívat, jenže je to hodně drahá záležitost.

Rodiče už zůstali v Hradci?
Ono je to celý úplně jinak. Je to taková složitější situace. Zkrátka když to shrnu, tak jsem vyrůstala nejdříve v dětském domově a pak u náhradní rodiny.

Jak vzpomínáte na své dětství?
Úplně skvostně. I na pobyt v domově. Měla jsem krásné dětství, nemůžu si stěžovat.

Třeba i díky takovému osudu pomáháte dalším dětem.
Tak já sama jsem vlastně pořád ještě takové dítě (směje se).

Doktor Parník: Klaunem jsem se stal vlastně úplně náhodou

Hradec Králové – Ivo Farský coby Doktor Parník a Veronika Bartošová jako sestra Obroučková. Srandovní duo, které přichází svými vtípky rozveselovat dětské i dospělé pacienty do nemocnice.

„Veronika je jednička," říká Ivo Farský a hned vysvětluje: „Víte, já to musím říkat. Ona totiž stojí vedle mě a pečlivě poslouchá. Proto musím chválit, jinak bych při dalším vystoupení dostal zase pěkně do těla a musel  tancovat třeba hip hop nebo něco podobného," směje se doktor Parník.

Stejně jako jeho kolegyně se ke klaunství dostal úplnou náhodou. „Pořádám vzdělávací kurzy a na jeden jsem potřeboval sehnat klaunské nosy. Tak jsem prohledával internetové stránky, kde by se daly nějaké pěkné koupit a přitom jsem narazil na organizaci Červené nosy," vzpomíná Ivo Farský.

Organizace ho tehdy zaujala natolik, že neváhal a hned vytočil číslo na stránkách. „Chtěl jsem třeba nějak pomoci, přispět. Ani jsem pořádně nevěděl jak," vysvětluje.

A jak to dopadlo? Za čtrnáct dní byl pozván na konkurz a po tříkolovém castingu se stal klaunem. Dělá to dodnes.

V České republice je celkem 83 zdravotních klaunů. „Jsem přesvědčen o tom, že při práci, kterou děláme, nemusíme mít trému nebo se stydět. Klauni jsou potřeba," uzavírá doktor Parník.

Veronika Skřivanová