'Točit filmy je sranda, ukočírovat živou show je mnohem těžší,' říká režisér

Režisér, dokumentarista a dobrodruh Steve Lichtag je známý díky filmům s přírodovědnou a ekologickou tematikou, a to i v zahraničí. V současnosti pracuje kromě dalších filmů i na velkolepém projektu Hlasy světla. K němu složil hudbu Robert Jíša, Steve Lichtag jej režíruje. Světová premiéra této 4D show se uskuteční v pardubické Tipsport aréně 8. října 
v předvečer Velké pardubické. Na tomto unikátním počinu se podílí mimo jiné i Komorní filharmonie Pardubice či královéhradecký chlapecký sbor Boni pueri.

Jak jste se dostal k režírování Hlasů světla?
Robert Jíša, autor hudby, je můj dobrý známý. Dělal jsem s ním i můj poslední film Aldabra. Oslovil mě, zda bych se režijně nechtěl ujmout Hlasů světla. Když jsem si to nechal projít hlavou, kývl jsem na jeho nabídku. Robert mě naložil 
do auta a odvezl do Pardubic, kde měl již domluvenou spolupráci se zdejší Komorní filharmonií.

Pro ní budou Hlasy světla jedním z největších projektů v její historii. Jak jej vnímáte vy osobně?
Původně to měl být komornější projekt, ale když jsem analyzoval různé prostory, zjistil jsem, že pro 3D vizuál a takto ambiciózní projekt není vhodný žádný komorní sál a že potřebujeme odpovídající prostor. A to i z ekonomických důvodů. 
V sále pro dvě stě lidí prostě není možné pořádat takto nákladnou akci. Neříkám, že aréna je prostorem dokonalým, ale je určitě nejblíže našemu ideálu.

Jak se vám spolupracuje 
s pardubickou filharmonií?
Je to velmi profesionální soubor. Dokonce mohu říct, že profesionálnější, než jsou mnohá pražská tělesa. Se spoluprací jsem spokojen.

Co je pro vás na tomto projektu nejzajímavější?
Nejvíce se mi líbí, jakou mají Hlasy světla ambici. Je to opravdu náročný projekt, gigantické lego, které se musí správně složit. A já jsem přesvědčen, že se nám to podaří. Prodáno je už skoro dva tisíce vstupenek. Měli jsme trochu obavu, aby bylo dost 3D brýlí, ale to je starost, která se dá vyřešit. Dlouho jsme přemýšleli, jak to udělat, aby lidé, co tyto brýle nechtějí nebo jim nedělají dobře, viděli smysluplný obraz i bez nich. Nakonec se to podařilo! Budou mít sice trošku jiný vjem, který nebude tak silný, ale obraz bude i pro ně ostrý, ne rozmazaný. To je skvělé a jsem na to hrdý. Vím totiž, že jsou lidé, kterým je 
z 3D obrazu špatně a nechci, aby po zhlédnutí Hlasů světla někdo řekl, byť by to bylo jen pár lidí, že ho z toho bolí hlava. To by nebyla zrovna dobrá vizitka.

Proč jste vůbec zvolili 3D plastický obraz?
Dávno už je pryč doba, kdy lidé byli z plastického obrazu celí paf. Dnes už nikdo nechytá při 3D filmech kulky, když se v něm střílí. Už ani tolik netáhnou akční 3D filmy. My se spíše budeme snažit diváky pomocí 3D vtáhnout hluboko do děje a připravit jim tak ohromující celostní zážitek, než abychom je chtěli nějak šokovat.

Show je uváděna jako 4D, co je tím čtvrtým rozměrem?
K prostorovému, plastickému obrazu 3D se přidávají ještě další vjemy, jako je například vítr. O každém dalším vjemu bychom mohli hovořit jako o dalším „D", ale pro zjednodušení mluvíme o 4D.

Jak daleko jsou přípravy?
Je to teď takové ticho před bouří. Ale motyka už spustila a na projektu nyní pracují desítky lidí. Hlasy světla jsou živým vystoupením, což je velmi náročné na přípravu i na samotné provedení. Je to hodně technická záležitost. Nemůžeme vše jenom předtočit. Při živém provedení musí být přítomna lidská ruka, která koriguje synchron 
s živým orchestrem a počítačovými sekvencemi. Obrazně řečeno, někdo musí ten vůz plný lidí kočírovat.

Co byste rád, aby si návštěvníci Hlasů světla odnesli?
Určitě nechci, aby to byl jen koncert nebo pouze efektová záležitost. Rád bych, aby si diváci odnesli komplexní zážitek z velké show a dostali za vstupné, co si zaslouží a prožili noblesní večer se vším všudy.

Je pro vás těžší režírovat takovouto akci, nebo točit film?
Při natáčení filmů jsem si užil kopec srandy. Myslím, že je to jednodušší než režírovat živé vystoupení. Ve filmu něco natočíte a když je něco špatně, můžete to přetočit nebo si pomoct střihem. To ovšem u živého vystoupení nejde. U něj je velmi důležitá příprava a pak při samotném provedení se už nesmí vyskytnout žádná chyba, což je obtížné.

Máte nějakou vzpomínku na Pardubice?
Nevím, jestli mám úplně vzpomínky. Ale přednášel jsem na zdejší univerzitě vizuální antropologii, občas sem vlastně ještě jezdím učit. Mám tu i spoustu kamarádů, zejména mezi muzikanty – sám jsem také aktivní muzikant. Nejvíce teď ovšem z pochopitelných důvodů znám arénu.

Co říkáte na to, že se představení koná v předvečer Velké pardubické?
Pro nás je to velká čest, což říkám upřímně. Myslím, že je to správné a že to bude důstojný výkop před Velkou pardubickou, což je světový pojem. Ale spíše mi to ještě úplně nedochází, protože jsem teď plně vytížen zařizováním 3D vizuálu a dojde mi to, až bude po vystoupení a vše klapne.

Zavítal jste na „Velkou"?
I když mám hodně kamarádů, kteří se dostihy zabývají, třeba Jaroslava Boučka, nikdy jsem na ní nebyl. Ale v mé rodině skoro všichni na koni jezdí a mám koníky servírované jako povinnost téměř každý víkend. Sám jsem na koni také jezdíval, ale už jsem toho nechal. Každopádně mám ke koním hezký vztah.

Na jakých dalších projektech nyní pracujete?
Cestuji po světě se svým filmem Aldabra. To je něco jako vyvádění dítěte do svě-ta. Nedávno jsem se vrátil 
z Cannes. Kromě toho pracuji na dalších třech filmech, například na snímku Blue Escape či na Zkáze lodi Baron Gautsch. Mimochodem, jeden ze scénáristů tohoto filmu je Pardubák. On je chodící encyklopedie. Mám pocit, že na té lodi byl, když se potápěla. Každopádně teď mě nejvíce zaměstnávají Hlasy světla.

Jaroslav Praisler