Tomáš Langr: 'Jako rytíř vítězím nad časem'

Letos slavíte deset let na hradecké divadelní scéně. Není to někdy pro vaše Dobré divadlo tvrdý konkurenční boj?
V Hradci jsou skvělá divadla. Třeba Divadlo Drak je divadlem světové úrovně, které hraje dětem. Klicperovo divadlo je zase velmi úspěšné na národním poli, ale není tady nikdo, kdo by nabízel ty nejlepší amatérské hry, které třeba uspěly na různých festivalech. A přesně tuhle díru, která mezi Drakem a Klicperovým divadlem v Hradci vzniká, se nám už deset let daří plnit.

Jak vybíráte hry, kterými onu díru plníte?
Já osobně nikdy divákům „nepředhodím" hru, kterou jsem sám neviděl. Musí mít myšlenku, musí člověka povznášet, dělat mu radost nebo ho přimět k zamyšlení. Když v té hře najdete svůj osobní příběh, nebo vám třeba jen trošku pomůže v žití, tak taková mě upoutá. Inspiraci jezdím sbírat třeba na festival Jiráskův Hronov.

Dobré divadlo je neziskovka, takže vedení takové organizace asi není žádný med. Neměl jste někdy za těch deset let chuť s tím seknout?
Je to tak, neustále vás při této jinak skvělé práci brzdí nedostatek peněz. Na začátku bylo nadšení. Začínali jsme hrát na Novém Hradci v sále Country Clubu Lucie a já sám jsem ten Nový Hradec neúnavně obcházel a polepoval letáky. Ty jsem si ale sám musel vymyslet a namnožit. Pak jsem musel sehnat herce, ty uvítat, diváky uvítat, všechno zařídit a sehnat nějakou tu korunu od sponzorů. Najednou zjistíte, že diváci chtějí chodit, umělci jsou spokojení a ptají se vás, kdy zase mohou přijet. Načež začnete obcházet různé firmy, žádat o finanční podporu a psát různé granty, které povětšinou nevyjdou.

To nezní zrovna optimisticky…
Ne, člověk to nesmí vidět černě. Shánění peněz teď jde líp, protože jsme se to hlavně naučili a značka Dobré divadlo je navíc už známá. Rádi bychom získali nějaký velký evropský grant, který by pro nás znamenal významný posun.

Kam se chcete posouvat?
Mým snem je mít vlastní dům s divadlem, kde bych i sám bydlel. Abychom si už nikdy nemuseli nic pronajímat a nabízet i další služby – lidi nakrmit, ubytovat, chovat v tom areálu zvířata, mít zázemí pro rodiny s dětmi, a tak dále. Už jsem si pro tento účel koupil i pozemek (usmívá se).

Když nejste v Dobrém divadle, provázíte jako rytíř Toulovec turisty po Litomyšli. Proč zrovna jako rytíř? Není právě pro Litomyšl typický spíš Bedřich Smetana?
O něm jsem taky uvažoval, ale bylo mi řečeno, že se hodím spíš na rytíře (smích).

Když tedy přijedu do Litomyšle, tak se mě ujmete a s kuší v ruce mě provedete městem?
Přesně tak. Když tam přijedete, budete mít třeba den času a budete zmatená, protože nevíte kam jít, kde se dobře najíst, kde mají otevřeno, tak se vás může ujmout právě rytíř, který vás dovede, kam chcete. Doporučí vám, kde se najíst, podíváte se s ním na zámek, vyslechnete různé příběhy, legendy a zastřílíte si třeba právě z té kuše. Podíváte se do tajuplných sklepů a do věží.

Jak na takový příval historie reagují návštěvníci?
Většinou nevědí vůbec nic, zejména o osobnostech. Jako vlastenec trpím, když někdo není schopen nic říct o Boženě Němcové nebo o Jiráskovi. Snažím se v nich to vlastenectví probouzet tím, že si s nimi o těch osobnostech povídám.

Jaká je pro vás osobně role rytíře? Užíváte si to?
Když jdu se zapálenou loučí o půlnoci setmělou Litomyšlí, nikde ani živáček a procházím pod lampami, cítím žár toho ohně, jak mě hřeje do tváře a slyším klapot kožených bot, jak se odráží ve fasádě gotického kostela…V tu chvíli tam jste jen já, kostel, půlnoc a nikde nikdo.  Intenzivně ve svém srdci pak cítím, že vlastně vůbec nevím, jaké se píše století a zažívám ten pocit rytíře. Úplně přirozeně se do něj vžívám.
V ten moment cítím, že všechna těžká rozhodnutí nebo věci, které je v životě nutné řešit, zvládnu úplně lehce a jednoduše.
Jsem připraven pomoci kdykoli a komukoli, cítím pocit neohroženosti. Vám jako ženě je to těžké vysvětlit, ale věřte, že ten pocit, že jste zvítězila nad časem, je velmi povznášející.

Michaela Zumrová