Tomáš Zdechovský: 'Pozitivní myšlenka je hybnou silou života'

Představte si, že pouhá myšlenka stačí k tomu, abyste hýbali věcmi, rozsvítili si v místnosti nebo zapnuli či vypnuli kávovar. Říkáte si, že takové věci jsou možné leda v knihách Raye Bradburyho? Pak vás dnešní rozhovor vyvede z omylu. Výzkum v oblasti neurotechnologií pokračuje kupředu mílovými kroky a tempo tomuto bádání pak v Česku udává Tomáš Zdechovský z Hradce Králové.

Nicméně již v úvodu je třeba zmínit, že zdaleka nejen neurotechnologie jsou profesním zájmem čtyřiatřicetiletého podnikatele. Je tedy nejen badatelem, ale i novinářem a spisovatelem, pracuje v marketingu a radí politikům či firmám, jak komunikovat. Přednáší na univerzitě, trénuje sportovce, zabývá se také vědou o znacích a vlajkách. Při té vší práci je navíc šťastně ženatý a doma má tři děti.

Váš den asi nebude moc stereotypní.
Přesně tak. Mám rád, když se věci mění a stereotyp nesnáším. Také nerad slyším, že něco nejde. Myslím, že věci se dají neustále posouvat, je to hodně o vůli. A také je potřeba umět se koncentrovat, když něco děláte. To jsou věci, které trénujeme s pomocí neurotechnologií.

O vašem výzkumu v této oblasti je poslední dobou docela slyšet. 
V čem tedy spočívá?
Máme takové tři linie. První je o tom, že impulsem z mozku dokážeme čímkoliv hýbat, což ukazujeme pomocí robotiky. Věřím, že třeba lidé s poruchami páteře tak brzy budou moci kolem sebe rozhýbat svět. Druhou oblastí, kterou se občas zabýváme, je čtení myšlenek. To znamená, že se snažíme určitým myšlenkám přiřadit číslo, matici. A do třetice je to mentální trénink, kdy za pomocí neurotechnologií učíme například sportovce lépe pracovat s koncentrací a využívat kognitivní schopnosti.

Máte nějaké konkrétní výsledky?
Chodíme třeba trénovat pardubické basketbalisty, kteří byli někde na osmé příčce v tabulce. Po nějakém tréninku už byli třetí a jsou také vicemistry v poháru. Ale chodí k nám i jiní lidé než sportovci. Třeba maminka jednoho českého miliardáře. Když ji sem přivedli, byla dezorientovaná, neměla zájem o život. Nejdříve jsme tedy začali hledat nějaký smysl života a další fází byl trénink paměti. Zatímco u prvního testu si zapamatovala asi čtyři věci z padesáti, asi po sedmi měsících už jich rozpoznala čtyřiačtyřicet. Obrovský posun.

Slavíte úspěchy. Otevíráte pobočky v zahraničí, nedávno jste se vrátil z jednání v USA…
Dá se říct, že jsme se dostali na světovou špičku. Sestrojili jsme třeba malou létající helikoptéru ovládanou pomocí jednoduché čelenky s jediným senzorem. Až rok po nás přišli v USA s něčím podobným, jen jejich výzkum byl tak stokrát dražší a na ovládání mají složité přístroje s dvěma sty senzory. V USA teď ale vznikají moderní výzkumná centra, a já chci být z těch, kteří tam přinesou to know-how.

V čem tedy spočívá ten rozdíl? Co ostatní nemají a vy ano?
Algoritmus, podle kterého ty věci reagují na impulsy z mozku. Ten máme jen my v hlavě, není nikde v psané formě, aby nebyl zcizitelný.

Jak jste se vůbec dostal k neurotechnologiím? Vždyť to s vašimi dalšími profesními zájmy nemá mnoho společného.
Pracoval jsem pro silová ministerstva a tehdy nám přišly nějaké studie v anglickém jazyce, což nikdo neměl zájem číst, a já jsem měl možnost si to projít. Hodně mě to zaujalo, třeba studie o americkém detektoru lži. Chtěl jsem, aby u nás vznikla neurolaboratoř třeba pro trénink lidí z bojových jednotek. Neujalo se to, tak když jsem v toce 2010 skončil na ministerstvu vnitra, začal jsem to rozvíjet sám. Také jsem jednou kamarádovi slíbil, že sestrojím vrtulník ovládaný myšlenkou. Takhle si ve svém životě plním sny.

Jaké další sny jste si splnil?
Můžu říct, že všechno, co jsem si vysnil, se mi podařilo. Psával jsem si takový deník… Vždycky jsem chtěl mít tři děti, mám tři děti. Chtěl jsem mít firmu na učení lidí komunikovat, to se mi povedlo. Vždy jsem se chtěl podívat do USA, nedávno jsem odtamtud přiletěl. Myslím, že jednou z našich nejdůležitějších vlastností je vůle. Pokud ji dovedeme ovládat, dokážeme velké věci.

Líbilo se vám v USA?
Líbí se mi hlavně to, že Američané respektují práci každého člověka. Můžete mluvit s veledůležitými lidmi, ale vůbec se nad vámi nepovyšují. Berou to jako vzájemné předávání poznatků a názorů. Čím víc toho v životě děláte, tím větší plus pro vás. Je to tam bráno za normální. U nás na mě někdy lidi koukají spíš jako na exota. Pěstuje se tady průměrnost a na každém se hledá to špatné. Snad se to ale s nastupující generací změní. Také se tu hodně kouká, jak co obšlehnout a obejít.

Vraťme se ještě k té mnohosti vašeho života. Zdá se to být takové nesourodé, to jste měl takhle vždycky?
Vystudoval jsem tři různé obory. Na teologické fakultě, papežské univerzitě v Římě a pak ještě mediální studia v Brně. Navíc když jsem začal studovat na vysoké škole, zemřel mi táta. Jednoho dne jsem přišel z divadla, kde jsem hrál, a našel jsem ho doma mrtvého. Bratr byl nemocný, a já jsem se tedy musel postavit na vlastní nohy a převzít zodpovědnost za rodinu. Zatímco ostatní chodili do hospod, já jsem pracoval. V novinách, časopisech, spolupracoval jsem s Českým rozhlasem i Českou televizí. V Římě jsem se také začal obracet k public  relations a marketingu. Pomáhal jsem tam neziskovkám dostat se do médií. Hned po studiích jsem pak dostal nabídku od Jana Kasala z KDU-ČSL a začal jsem pracovat v Poslanecké sněmovně. Ten mi pak dal také impuls k založení vlastní firmy.

Vybral jste si studium teologie. Jste tedy věřící?
Jsem katolík, ale ne odjakživa. Můj bratr byl v roce 1988, kdy víra byla zakázaná, na banální operaci slepého střeva. Na operačním sále se ale probudil z narkózy, lékař zpanikařil a takzvaně ho připíchnul, dal mu dvojnásobnou dávku. Z té se pak bratr neprobudil pět měsíců. Až jednoho dne se moje mamka rozhodla vzít ho domů na revers. Do druhého dne se zázračně uzdravil a dnes žije relativně normálním životem. Tehdy jsme začali věřit, že jsou věci, které nevysvětlíte.

Jak s vaší vírou zahýbala smrt tatínka?
To bylo týden poté, co jsem nastoupil na teologickou fakultu. Bylo mi osmnáct. Musel jsem s tím hodně bojovat, jestli zůstanu věřící. Dokonce jsem si trochu přestal vážit života. Začal jsem lézt po skalách, vezl jsem humanitární pomoc do Kosova, které tehdy bylo ještě válečné. Rozbombardované silnice, neuvěřitelná bída. Na trochu mouky a brambor se tam stály kilometrové fronty.

Co vás tedy přivedlo zpátky?
Měl jsem takový zážitek na skále. Uklouzla mi noha a kamarád mě zachytil za jeden prst. Tehdy jsem pochopil, že život má cenu a začal jsem nad věcmi přemýšlet zase trochu jinak.

To znamená pozitivně?
Je to tak. Ty nejhorší věci jsem překonal tím, že jsem si nastavil nějaký pozitivní cíl. Jsem zastáncem terapeutického směru zvaného logoterapie, který v Rakousku založil Viktor Emanuel Frankl. Ten člověk si prošel koncentračním táborem, a tvrdil, že i ty nejhorší věci se dají překonat, když má člověk vůli ke smyslu. Já třeba v rámci svého volného času chodím pracovat s dětmi, které mají rakovinu. To jsou teprve borci. Nebo jsou tam krásný mladý holky, bez nohou nebo s implantáty místo prsou. Přitom tihle lidé jsou velmi optimističtí. Vždycky od nich odjíždím nabitý pozitivní energií.

Ještě jsme se nezmínili o psaní, přitom nedávno jste vydal svoji už čtvrtou knihu.
To s tím vším, o čem se teď bavíme, také souvisí. Když jsem vydával svoji první básnickou sbírku, tak mi vydavatel říkal, ať s ničím nepočítám, že básně teď nikdo nečte a nekupuje. Vydávali jsme tu sbírku v tisíci kusech a za tři měsíce byla vyprodaná. Pak se mě vydavatel ptal: Hele, nemáš tam ještě nějakou?

Vraťme se na závěr ještě trochu k našemu prvnímu tématu. Mluvili jsme tu o síle myšlenky. Nejsou vlastně neurotechnologie jakýmsi jejich hmatatelným důkazem?
Stoprocentně. Víte, my v západní kultuře jsme ti nevěřící Tomášové. Měli jsme tady ale mnicha z Indie. Říkal nám o lidech, kteří dokážou hýbat věcmi bez jakýchkoliv přístrojů, jen myšlenkou. Ale dejme si praktický příklad. Kolikrát se vám třeba stalo, že jste někomu zavolali, a on říká, že zrovna držel v ruce telefon a chtěl volat. Přenos myšlenek prostě funguje. A síla pozitivní myšlenky je největší hybná síla a energie života. My jsme jen technicky dokázali, že to funguje.

Očima blízkých

Ivana Zdechovská, manželka:
„Tomáš Zdechovský je člověk mnoha tváří na první pohled velmi rozporuplných. Na jedné straně milující manžel a otec, a na druhé nekompromisní krizový manažer a mentální kouč. Je až neuvěřitelné, jak zvládá všechny své životní role skloubit dohromady. Ač je to někdy s vypětím všech sil, rodina je pro něj na prvním místě a čas s ní strávený žije naplno. Vlastně prožívá naplno úplně vše. Nic ho nenechá chladným. Ať se na něj obrátíte s jakýmkoli problémem, vždy se bude snažit najít cestu, jak vám pomoci nebo alespoň poradit. Manželství s ním je jeden velký boj se světem i s každodenním životem. Je to ale boj bok po boku, ve kterém nikdy nejsme já a on, ale vždy jsme to my. A tak to má přece být. A čeho si na svém muži nejvíce vážím? Že ani v dobách nejtěžších neztrácí víru a nikdy, věřte, nikdy se nevzdává."

Martina Honsová, projektová manažerka:
„Tomáš Zdechovský je velký vizionář. Kdybych využila citátu ze své oblíbené Alenky v říši divů, řekla bych, že je to právě on, kdo je „do rána schopen uvěřit až v šest nemožností". A hned po snídani je začne realizovat. Myslím si, že přístup, který ho dokáže nejvíce pobouřit, je tvrdit, že něco nejde. A taky neustálé hledání výmluv. Tomáš je doslova muž činu a vzhledem k neuvěřitelnému množství aktivit, do kterých je zapojen, mu nezbývá než věci řešit maximálně rychle a efektivně.  Pominu-li Tomášovo hodnocení z pohledu zaměstnance, který stejně o svém šéfovi nemůže tvrdit nic špatného, ráda bych vyzvedla jeho osobní kvality: z krizového manažera se ve vteřině promění v kamaráda, který je schopen s vámi probrat jakýkoli problém. Cením si toho, že zaměstnanci pro něj nejsou jen pracovní silou, ale skupinou přátel, kteří se na sebe vzájemně mohou spolehnout."

Vít Ulrych, kamarád, lékař:
„Tomáš je můj velmi dobrý kamarád, kterého jsem poprvé potkal před více jak deseti lety, když nastoupil jako manažer do pardubické KDU-ČSL. Již tehdy jsem oceňoval jeho pracovitost a tah na branku. Obdivuji na něm celkový rozhled a jeho skvělou vybavenost cizími jazyky. Velmi si cením jeho ochoty a férového jednání, poznal jsem ho jako člověka, který vždy dodrží to, co slíbí. Těším se na to, až budu moct využít služeb jeho neurolaboratoře. Spojuje nás spolu i fandění basketbalovému klubu BK Pardubice. V poznání jeho osobnosti ještě vidím rezervy v tom, že jsem zatím nenašel čas ke studiu jeho bohaté básnické tvorby, přestože jsem byl v mládí členem recitačního kroužku a moje maminka byla dlouholetou učitelkou českého jazyka."