Teď už se ale blýská na lepší časy, podle jeho mluvčí Ilony Machové si kino po letech znovu získává svého diváka. „Na začátku jsme hodně bojovali s tím, že lidi vůbec nevěděli, že je opět otevřeno. Stálo nás to hodně sil přimět hradeckého diváka, aby se vrátil, o to věrnější ale zase je," říká v rozhovoru pro Deník.

Za pár měsíců oslavíte čtyřleté výročí znovuotevření kina. Co se od té doby změnilo?
Změnilo se toho hodně, především se nám oproti začátkům za poslední měsíce výrazně zvedla návštěvnost. Od minulého podzimu si k nám každý měsíc našlo cestu přes tři tisíce diváků, 
v březnu jsme jich dokonce zaznamenali skoro pět tisíc. Je to podle mě kombinace šťastných faktorů - hrajeme kvalitu a pořádáme zajímavé akce navíc. Na začátku byl ale boj přimět hradeckého diváka k návratu.

Jaký vůbec je typický hradecký divák?
Asi by bylo těžké to zobecňovat, ale my to vidíme asi tak: hradecký divák je 
o hodně konzervativnější než třeba ten pražský, méně vyhledává nové věci a většinou nerad experimentuje. Než vyrazí na nějaký film, prověří, zda má hodně dobrých recenzí a ptá se po doporučení. Prostě jde na jistotu.
U některých titulů se nám stává, že se na ně zpočátku moc nechodí, a tak je z velkého sálu přesouváme 
do Studia Garsonka, kde je menší kapacita. Jenže pak se to úplně otočí a najednou je takový zájem, že se na pokladně dělají fronty a my ho zase vracíme na velké plátno. Tak to bylo například u filmu Saulův syn - diváci na něj začali chodit až v momentě, kdy vyhrál Oscara. Zkrátka potřebují vědět, že jdou na kvalitu. V porovnání s Prahou je v Hradci také mnohem slabší studentská aktivita. Třeba speciálně 
k nám chodí, co se studentů týče, překvapivě víc středoškoláci než vysokoškoláci. Hodně jsme to pocítili například na nedávném festivalu Jeden svět. Ačkoli jsme spolupracovali s univerzitou, na tamní projekce nepřišel ze studentů téměř nikdo.

Filmový festival Jeden svět ale není zdaleka jediným, který pořádáte. Který si podle vás zdejší diváky nejvíce získal?
Co se obliby týče, tak absolutně vede Festival francouzského filmu. Je to tím, že český divák obecně má cokoli francouzského spojeno s pozitivním - známí herci, kvalitní tvorba i příjemný jazyk. Rok od roku větší diváckou základnu má v Hradci i španělská La Película. Ta byla vlastně úplně prvním festivalem, který jsme po otevření uvedli, 
a byl to zároveň impulz, že monotematické festivaly tu mají smysl. Dalším je právě Jeden svět, který jsme do Hradce vrátili před třemi lety. Bylo jasné, že tak velký a důležitý festival tady určitě chceme, co si ale vzpomínám, přípravy byly tehdy hodně hektické. Za normálních okolností se veškerá organizace řeší půl roku dopředu, my jsme měli pouhé dva měsíce. Nakonec ale i přesto přišlo nějakých 600 diváků a bylo jasné, že už si ho necháme. Pak uvádíme samozřejmě i menší festivaly jako Severská filmová zima nebo Dny evropského filmu.

Z filmové nabídky jednotlivých festivalů se v regionech vždy promítá pouze část. Máte nějaký vliv na výběr jednotlivých snímků?
U většiny festivalů to funguje tak, že dostaneme předpřipravený program 
a potom ho konzultujeme. 
V případě Jednoho světa ale máme dokonce možnost filmy nakoukat dopředu 
a vybrat si přesně ty, které chceme.
Například La Película zase poskytuje kompletní program, ke kterému se můžeme vyjádřit a v případě, že se nám něco nezdá, program pozměnit.
V některých případech náš výběr ovlivňuje také to, na jakých nosičích jsou filmy dostupné nebo zda jsou k filmům titulky.

Obecně si vybíráte, jaké filmy do svého programu zařadíte. Třeba Troškovy Babovřesky nebo americký trhák Padesát odstínů šedi jste uvádět nechtěli.
Snažíme se opravdu dodržovat naše krédo, že hrajeme kvalitní mainstream, který má filmařskou i příběhovou hodnotu. Pochopitelně ale vnímáme přání diváků, a tak jsme například zmíněnou Padesátku nebo Lídu Baarovou pro velký zájem nakonec pustili alespoň v pásmu pro seniory.