Celý předvánoční týden, se o tom mluvilo v médiích. Psalo se o tom hodně v novinách, na internetu. Mnoho rádií a televizních stanic se touto událostí zabývalo. Mnoho bylo napsáno a ještě bude. Do podvědomí celého světa se před Vánoci dostala opět Česká republika. Pohřeb, den před Štědrým dnem, byl slavný, i když slovo „slavný" se hodí spíš pro jiné události. Do Prahy se sjelo mnoho významných představitelů evropských i světových vlád.

Václav Havel poutal často pozornost našeho i světového tisku a hodně zviditelnil ve světě Českou republiku. Byl jsem před nějakým časem delší dobu v Kanadě. Když se mne někdo ptal, odkud jsem, a já jsem odpověděl „Czech republic," domnívala se většina místních, že jsem z nějaké části bývalé Jugoslávie. Když jsem, ale řekl „Havel a Semtex," okamžitě věděli, o co se jedná.

Oslavné články na osobu Václava Havla nechám jiným. Výstižně, a myslím i upřímně, o něm a jeho životě promluvil arcibiskup Dominik Duka v katedrále svatého Víta. Návštěva mnoha světových státníků nebyla, myslím, jen politickou záležitostí, ale i vyjádřením úcty a respektu k významnému člověku, příteli a kamarádu od těchto lidí. Myslím, že to byla i pocta českému národu, ze kterého tento člověk, Václav Havel vzešel. Když jsem ale viděl v televizi při tomto slavnostním aktu skloněné hlavy našich i světových politiků, zamyslel jsem se nad něčím jiným.

Myslím, že u většiny těchto lidí to bylo opravdové vyjádření smutku nad smrtí Václava Havla, nebo alespoň úcty k jeho osobě. Ne vždy se ve své nejvyšší ústavní funkci rozhodl správně, ale nikdo nemůže být ve svých rozhodováních naprosto bez chyby. Napadá mne v tomto případě citát z Bible: „Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem." Dalo by se říci, že i přes některé chyby pro tuto zemi hodně vykonal. Byl to skromný člověk a neshlížel na nás „obyčejné" lidi z výšin nejvýše postaveného muže naší zemně, ale byl jedním z nás. Myslím, že se nikdy nesnížil ke korupci a nevyužil svého vysokého postavení k osobnímu obohacení. Napadlo naše politiky, kteří se svorně skláněli nad rakví bývalého prezidenta bez ohledu na stranickou příslušnost, aby v takovéto shodě zasedli i do poslaneckých lavic? Přemýšleli tito pánové (a i některé přítomné dámy) pod gotickými oblouky chrámu, kterým prošla staletá historie naší zemně, o tom, že až nadejde jejich poslední cesta na této zemi, zda se najde někdo, kdo se bude takto před nimi s úctou sklánět? Nechci tím říct, že bychom měli mít opět vládu jedné strany. Je dobré, že panují různé názory v naší politické reprezentaci, ale možná by této zemi prospěla větší vůle se na zásadních otázkách dohodnout a ne stát proti sobě jako nepřátelé!

V partnerských vztazích, pokud muž a žena nejsou schopni kompromisu a nemohou spolu žít, musejí jít od sebe. V politické reprezentaci země to myslím platí stejně. Jestliže někdo ze zásady nechce akceptovat názor druhého, nemůže s tím druhým být v žádném vztahu. Stejně jako manželství nebo partnerský vztah je věc kompromisu, vztah politických partnerů by měl být na tomto založen také.

Jeden příklad za všechny: Před několika lety nás ve zpravodajství pobavilo hlasování o nějakém zákonu, předloženém koalicí. Tehdejší opozice v čele s ČSSD hlasovala proti. Novináři se ptali jedné poslankyně ČSSD, proč hlasovala proti tomuto návrhu. Tato dáma ani nevěděla, o čem se hlasovalo, ale byl to návrh koalice, tak zvedla ruku proti. Takovýchto případů je jistě víc. Prospěje takové jednání této zemi? Naši zákonodárci jsou „zaměstnanci" této země a my, kteří jsme je volili, jsme jejich zaměstnavatelé. Z našich peněz se platí jejich sáhodlouhá rokování, kdy například ani po půl roce, nejsou schopni se na něčem dohodnout. Někdy mně připadá, že oni to vidí opačně. Za socialismu bylo všechno všech a většina z nás měla pocit, že krást ze společného, státního, tak nějak patří k životu v socialistické zemi. Ti, kteří stojí v čele naší země, si to zřejmě myslí dodnes. Svědčí o tom často zveřejněné případy korupce a rozkrádání státních prostředků.

Prestiž Václava Havla za hranicemi této země nebyla jen v jeho schopnosti nazývat věci pravým jménem a jeho schopnosti mluvit rozumně, bez frází, na různých setkáních světových politiků. Byla to i jeho bezúhonnost a nezatížení jeho působení v politice korupčními aférami. Kéž by si to naši čelní představitelé uvědomili (mnoho z nich ve vrcholové politice stále působí), když tehdy skláněli své hlavy před jeho rakví v katedrále svatého Víta, kde jsou pohřbeni čeští králové a světci. Například císař Karel IV. v roce 1378, jeho syn Václav IV. roku 1419 či císař Rudolf druhý v roce 1612. Byla zde korunovace Jana Lucemburského a jeho ženy Elišky (7. Února 1311) nebo korunovace Jiřího z Poděbrad (7. Května 1458). Kéž by si uvědomili na tomto pro český národ posvátném místě, že jsou tady proto, aby sloužili této zemi ku prospěchu, a ne se stále hádali v poslaneckých lavicích, co kdo řekl či neřekl o tom druhém. Osobní zájem by měl jít stranou zájmu země, a v tom bych viděl odkaz Václava Havla.

Na závěr mě napadají slova z písně Ticho (odkaz na tuto píseň: http://www.mikolasek.cz/ticho/) od písničkáře a skladatele Bohdana Mikoláška. Složil ji po smrti Jana Palacha a byla to jedna z příčin jeho emigrace, protože se nelíbila stávajícímu režimu. Byla to ústřední píseň dokumentu o Janu Palachovi, před nedávnem ho uvedl druhý program České televize. V tomto dokumentu bylo také vidět mohutné shromáždění celého národa, hlavně v Praze, k uctění památky mučedníka. Byl to poslední protest proti duševní devastaci naší země přisluhovači Sovětského svazu.

„Živý člověk zemřel, aby mrtví zůstali žít."

Přejme si do Nového roku, aby naši čelní představitelé nebyli ti „mrtví", aby se konečně probudili a začali pracovat ve prospěch své země a ne ve prospěch své kapsy.

Přeji nám všem do roku 2017, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí a nebylo to jen prázdné heslo.

Miroslav Koláčný