Uspěla v obří konkurenci. Teď balí do Londýna

Rok co rok se jich hlásí zhruba 10 tisíc. Deset tisíc nadějných mladých umělců s velkými sny. Šanci splnit si je právě na prestižní umělecké škole v Londýně dostane  jen asi třicet z nich. Mezi nimi i devatenáctiletá Andrea Vytlačilová, čerstvá absolventka hradeckého Gymnázia Boženy Němcové. V britské metropoli bude studovat módu a textilie. O svém obrovském úspěchu mluví skromně. „Měla jsem štěstí," říká.

Neříkejte mi, že k poražení skoro deseti tisícihlavé konkurence stačí jenom štěstí?
Samozřejmě jenom o štěstí to není, musela jsem tomu hodně obětovat –  pracovat nejen na portfoliu, ale také na svém životopisu. Jezdila jsem proto na různé kurzy, jen v Londýně jsem byla na různých přípravkách před přijímačkami třikrát. V Hradci jsem chodila na stáž k paní návrhářce Jitce Šedové, psala o módě a umění, účastnila se výtvarných soutěží. Samotné přijímací řízení pak byly pěkné nervy, skládalo se totiž z několika kol.

Rozhodlo nakonec portfolio nebo životopis?
V prvním kole byl rozhodující motivační dopis a hlavně doporučení. Ta mi napsali moji vyučující na Základní umělecké škole Střezina a na Gymnáziu Boženy Němcové. Pak jsem posílala výběr prací – asi 10 mých dílek a v poslední fázi se jelo s celým portfoliem na pohovor. Ten byl asi ze všeho nejhorší – mezi všemi postupujícími ten den jsem byla jediná cizinka, učitel, se kterým jsem byla na pohovor domluvená, na mě úplně zapomněl a všichni ostatní mi přišli mnohem talentovanější. Opravdu jsem si nevěřila.

Studovala jste gymnázium, umění jste se věnovala už od svých pěti let na Střezině. Proč jste nešla studovat přímo střední uměleckou školu. Nebyla to nevýhoda?
Od začátku jsem věděla, že chci do zahraničí a o „Boženě" je známo, že jazyky jsou tam na vysoké úrovni. I proto jsem ji nakonec zvolila. Umělecké tvorby jsem se ale samozřejmě vzdát nechtěla, proto jsem pokračovala na Střezině.  Když se na to zpětně dívám, trochu se to jako handikep zdát mohlo. Drtivá většina lidí se totiž na umělecké univerzity hlásí ze středních uměleckých škol. Ale Střezina mi dala nejvíc, co mohla. Bylo to úžasných 14 let, je mi smutno, že tam budu za měsíc končit.

Umělecká dráha dětí není 
v očích rodičů zrovna populární. Jak jste to měla vy, nechtěli z vás rodiče mít třeba doktorku nebo právničku?
Je fakt, že jsem se svou volbou nijak „nepomamila ani nepotatila". Rodiče totiž oba pracují v naprosto odlišných oborech, třeba maminka je ekotoxikoložka. Já osobně k exaktním vědám nikdy nijak zvlášť netíhla, moji zálibu v kreslení a vystřihování rodiče brali spíš jako přechodné období.

Vám ale holčičí období „až vyrostu, budu módní návrhářka" vydrželo. Studovat však budete nejen módu, ale také materiály – textilie.
Ze studia dvou oborů si hlavu nelámu, ono to nějak vykrystalizuje časem. Textil mě pohltil hlavně proto, že je podle mě dokonalým spojením módy a umění. Kdy přesně jsem se rozhodla pro oděvy už si nepamatuji, ale kdy mi učarovaly textilie, vím přesně. Bylo to právě v Londýně, na kurzu střihů. Měli jsme hrozně fajn učitele, který nás v závěru provedl všemi ateliéry ve škole. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy otevřel dveře toho textilního a všude byly ty úžasné barvy a tvary.

Liší se nějak studium umělecké univerzity v Česku a v Londýně? Víte, co vás čeká?
Díky tomu, že jsme členy Evropské unie, se na české studenty nahlíží jako by byli Brity. Jediný problém je v tom, že v Anglii se střední škola končí o rok dřív, než u nás. První rok – ten přípravný je tam tedy pro osmnáctileté zdarma. Mně už je ale 19, ačkoli jsem střední školu skončila regulérně.  Další větší rozdíl pak nastává v průběhu studia, kdy jeden rok tráví studenti na praxi v nějaké firmě. Univerzita spolupracuje hlavně se svými absolventy, kteří dnes mají vlastní rozjeté módní značky a celý rok zaučují.  Hrozně ráda bych se dostala k Zandře Rhodes, která v Londýně založila i textilní muzeum. Je to už sice starší paní, ale je mi velkým vzorem. Právě ona tvrdí, že každý umělec by měl každý den nakreslit aspoň jednu věc. Proto s sebou všude nosím skechtbook.

Takže kudy chodíte, tudy kreslíte?
Tak nějak. Když vidím něco, co mě zaujme, hned si to zanesu do sketchbooku. V momentě, kdy bych si to „jen" vyfotila, přišla bych o to své subjektivní zachycení. Později když tvořím, tak už se inspiruji vlastně sama sebou, což je úžasné. Často mě zaujmou úplné drobnosti a detaily, třeba barva.

Reflektujete nějak svoji tvorbu na sobě?
Hodně dlouho jsem chodila celá v černé, protože mi přišlo  hrozně rušivé nosit barvy. Když jsem si vzala barevné oblečení, bylo pro mě pak těžké cokoli vytvořit. Jednoho dne jsem ale otočila, obarvila si vlasy na fialovo, začala se oblékat barevně a cítím, že mě to posouvá. Jsem připravená prezentovat svoji práci sama na sobě.

Na maturitní ples jste si sama ušila šaty, které jste pak i vystavovala. Jak dlouho vám zabraly?
Začala jsem v září a poslední dodělávky došívala v půl páté před plesem (smích). Nejvíc času mi zabrala ta úplně prvotní fáze – hledání, rešerše. Nechtěla jsem, aby ty šaty byly povrchní, bez nápadu. V prosinci jsem se pustila do samotné tvorby a celé vánoční prázdniny strávila vyšíváním. Toho času ale nelituji, co dělám miluji a strašně mě to baví.