'V divadle se cítím jako ryba ve vodě,' prozradil herec Sklenář

Když v roce 2001 nastupoval do svého prvního angažmá do hradeckého Klicperova divadla, ani ho nenapadlo, že by mohl být členem souboru i po 13 letech. Nyní patří Jan Sklenář v Hradci Králové k nejoblíbenějším hercům a svůj pobyt na východě Čech si pochvaluje. Po angažmá v pražských divadlech netouží.

Není divu – režiséři ho obsazují do zajímavých rolí a v Hradci Králové se dostane ke klasickým hrám, muzikálům i autorskému divadlu, které v „Klicperáku" prosazuje umělecký šéf David Drábek. Jan Sklenář se nejlépe cítí ve výrazně stylizovaných rolích, ale rád si zahraje i v civilním psychologickém dramatu.

Jak jste se dostal k povolání herce? Byla to vaše touha už od dětství, nebo jste si představoval, že budete něčím jiným?
Já jsem chtěl být po celé dětství učitelem nebo farářem. Vyhnuli se mně takové ty obvyklé dětské sny, jako jsou popelář či kosmonaut. Na gymnáziu mě pravděpodobně na nějakém večírku banda divadelnických dětí „donutila" dát přihlášku na školu. Začal jsem se tomu trochu věnovat, abych nebyl u přijímacích zkoušek za hlupáka. A nakonec mi to vyšlo – na JAMU jsem se dostal. Byla to pro mne výhoda, protože přijímačky byly brzo, tak jsem pak už před maturitou do školy moc nechodil.

Vy pocházíte z Brna a studoval jste tam na JAMU také činoherní herectví. Netoužil jste nikdy hrát ve svém rodném městě?
Ani moc ne, protože v době, kdy jsem v Brně vyrůstal a studoval, jsem neměl pocit, že bych v některém z divadel chtěl pracovat. Lákal by mě hudební obor, se kterým se ale tenkrát u Mrštíků (pozn. red.: Městské divadlo Brno) teprve začínalo. Navíc jsem se chtěl postavit na vlastní nohy. Vzhledem k tomu, že jsem studoval v Brně, tak jsem vlastně celou dobu bydlel u rodičů. Chtěl jsem jít na oblast a kontaktovala mě divadla ze Zlína a Hradce Králové. Když jsem pak viděl v Brně jedno hradecké představení, tak jsem se do jejich poetiky zamiloval a zatoužil jsem jít právě sem.

Celý svůj profesní život jste věrný Klicperovu divadlu. Čekal jste v roce 2001, když jste do Hradce Králové nastupoval, že tu vydržíte tak dlouho? Nebo jste oblastní scénu považoval za takovou mezistanici před cestou do pražských divadel?
Já jsem si v té době ani nedokázal představit, že bych se dožil 35 let (smích). A ono to přitom tak uteklo… Nečekal jsem, že bych byl v Hradci tak dlouho, ale ani jsem moc nepřemýšlel, co bude. Nechal jsem to osudu. Faktem je, že nemám pocit, že bych měl někam odcházet. V Klicperově divadle jsem spokojený, máme tu dobrý kolektiv, dostávám pěkné herecké příležitosti, práce je to hodně různorodá. Když se mě lidé ptají, jestli nechci jít do Prahy, tak já skoro nenacházím žádná divadla, která by se mi v Praze líbila. Jsou tedy dvě výjimky – Dejvické divadlo a Divadlo v Dlouhé. Občas ale v hlavním městě pracuji, když si mě někdo najme. S Michalem Horáčkem jsem spolupracoval na lyrikálu Kudykam nebo teď nově hraji v muzikálu Mauglí od Gabriely Osvaldové a Ondřeje Soukupa. Takhle mi to vyhovuje.

V Klicperově divadle jste zažil dvě slavné éry – nejprve období, kdy byl uměleckým šéfem Vladimír Morávek, a nyní Drábkovu éru. Dají se v něčem srovnat? Čí poetika je vám bližší?
Ta období se samozřejmě srovnat dají, oba režiséři jsou si podobní v tom, že mají svůj výrazný rukopis. U Drábka se mi líbí, že je to rukopis výrazně autorský, na inscenacích se navíc výrazně podílí i herci. U Vladimíra Morávka zase bylo vše předem vymyšlené a člověk se musel vejít do jeho představy. Někdy to bylo dost složité, ale pamatuji si, že z toho vznikly opravdu krásné inscenace, jako byly Akvabely nebo Prodaná nevěsta. Vždycky to stálo hodně nervů, David Drábek hercům více důvěřuje a často z nich vychází.

Klicperovo divadlo má na rozdíl od většiny oblastních divadel hodně progresivní dramaturgii. Jako herec si tak můžete vyzkoušet výrazně stylizované role až po klasické psychologické herectví. Jaká poloha vám nejvíce vyhovuje?
Mám celý život blízko k výrazné stylizaci. Souvisí to i s tím, že mám od dětství rád animovaný film s jeho gagy. Rád si ale čas od času zahraji v civilnější poloze i nějaké psychologické drama. Říká se, že komedie je těžší žánr, ale když hrajete drama, tak zase musíte proniknout hlouběji do postavy, aby člověk zůstal pravdivý v běžných životních situacích. Je nutné se tam zbavit té výrazné herecké stylizace.

Kterou ze svých divadelních rolí považujete za stěžejní?
Vždycky, když se objeví nějaká krásná role, tak ji v tu chvíli považuji za stěžejní. Ale za hodně důležitý okamžik považuji, když mě tehdy ještě hostující režisér David Drábek obsadil do jedné z mých prvních velkých rolí. Dal mně ohromnou příležitost v Čapkově hře R.U.R. Dostal jsem tam ve 26 letech roli, kterou by měl hrát čtyřicetiletý herec. Od té doby mě tyhle velké role už neopustily. Ale vzpomínám i na další role, stále mě provází inscenace Oskar a růžová paní. Bavil mě také Mrzák inishmaanský, kde jsem musel ztvárnit postavu s obrnou. Měl jsem velkou radost, když mi jeden známý ortoped řekl, že na tuto inscenaci bude posílat své studenty. Zásadní a kontroverzní rolí byl také Karel Čapek ve Františákově hře Věc Čapek, která se úplně nesetkala s ohlasem široké veřejnosti. Za roli Macheatha v inscenaci hry Václava Havla Žebrácká opera jsem se teď dostal do širší nominace na cenu Thálie za rok 2013. Úžasné bylo také setkání s režijním duem SKUTR nad činoherní verzí Labutího jezera.

Jste stále ještě nervózní, když večer vstupujete na jeviště? Nebo už se z toho po těch letech stala rutina?
Jak kdy. Nervozita u mě většinou souvisí s množstvím textu, které ve hře mám. Třeba Žebrácká opera je pro mě textově nesmírně složitá. Tuhle inscenaci jsem si ještě pořádně neužil, vždy cítím zodpovědnost za to, abych tam řekl všechno, co mám v textu. A stejně se mi to snad ještě nikdy nepovedlo splnit stoprocentně. A pak jsem také nervózní při premiérách.

Jakým způsobem se od takového stresu odreagováváte?
On to ani není stres, já jsem v divadle jako ryba ve vodě. Nemám pocit, že bych se musel nějak odreagovat. Mám dům, zahradu, rád zajdu na ryby, setkám se se svými přáteli. Občas zajedu do Prahy na nějaké jiné divadlo, to člověka občerství. Samozřejmě se také těším na divadelní prázdniny, protože program je nekompromisní – máme asi 280 představení ročně, do toho člověk neustále zkouší, učí se nové věci, pak občas přijde nějaký nezdar nebo umělecký konflikt…Ale nikdy jsem neměl pocit, že bych se netěšil zpět do práce. Odpočinu si a jede se dál.

Zeptám se na aktuální situaci v Klicperově divadle. Po této sezoně bude ze zdravotních důvodů končit na postu ředitele Ladislav Zeman. Jak to vnímají herci?
Chod divadla by to neovlivňovalo, kdyby se někdo nesnažil mediálně zdiskreditovat naši kolegyni, ekonomickou náměstkyni Evu Mikulkovou. Striktně jsme se proti tomu ohradili a teď už je všechno zase v klidu. Klicperovo divadlo je instituce na velmi vysoké úrovni a pro leckoho by bylo zajímavé získat funkci ředitele. Očekávám, že o tenhle post bude razantní boj. Musíme doufat, že lidé, kteří budou o obsazení tohoto místa rozhodovat, vyberou toho správného člověka a divadlo neztratí ten „drive", který tu stále cítím.

Hodně vašich hereckých kolegů si přivydělává v televizi, ať už v reklamách nebo televizních seriálech. Jak jste na tom v tomto ohledu vy?
Mám velkou touhu točit nějaký film, ale je to hodně odlišná herecká profese. Musel jsem se tomu začít věnovat  – shánět kontakty, objíždět castingy a podobně. První vlaštovkou je role, kterou mi dal režisér Robert Sedláček v seriálu České století. V díle o Sametové revoluci mám hrát Alexandra Vondru. Rychlokvasnou seriálovou tvorbu ovšem z principu odmítám. Myslím, že vám to kazí herectví a zároveň se tím kazí i celá divácká obec. Reklamy vítám, protože je samozřejmě velmi příjemné si trochu přivydělat. A když má člověk štěstí, tak ta reklama třeba není úplně blbá.

Očima blízkých

David Drábek, umělecký šéf Klicperova divadla Hradec Králové:
,,Honza řečený Skleny byl Harrym Dominem v mé první klicperovské inscenaci – Čapkově R.U.R. A už tehdy mi bylo jasné, že je Skleník ELEKTRICKÝ JEZDEC. Že má přesně tu dávku talentu, exhibicionismu, svéhlavosti a perfekcionismu, jakou má mít hvězda souboru. Ale v malém českém rybníčku nahraďme raději výraz „hvězda" alibističtějším „tahoun". Je to člověk, který si zaslouží početný fanklub a který mě rozplakal v roli Karla Čapka ve Věci Čapek. Přes několik úspěšných spoluprací jsem ale stále cítil, že je Honza hercem režisérů typu Františáka, že o mně si myslí, že jsem takový kabaretní otesánek, že všechno ve špás přetavím. Asi že jsme se nesetkali při  práci na Mašínech či Jedlících. Ale to se mění právě teď u Romea a Julie, kde hraje přes líbezný vzhled reálné monstrum Kapuleta. A čeká nás Velká mořská víla, kde to definitivně „docvakne". Alespoň si to moc přeju. Na Honzovi opravdu žeru to, jak se cítí na forbíně při muzikálech typu Marilyn. Jak ho je při hudebním čísle plno, jak se umí přesně postavit a obejmout celé divadlo, jak je charismatický a hudba do něj z kosmu prší jak do futuristické fontány na Broadwayi."

Pavlína Štorková, herečka Klicperova divadla Hradec Králové:
„Honza Sklenář je pro mě citlivý a velice pracovitý kolega. Hodně spolu partneříme, a tak jsem se mohla od něj spoustu věcí naučit a i díky němu na sobě pracovat. Velmi se mi líbí, jak o své práci přemýšlí a zároveň se nad ni dokáže povznést."

Ladislav Špiner, herec Východočeského divadla Pardubice:
„Honzu Sklenáře znám, protože hradecké divadlo jezdí do Pardubic často hostovat, pravidelně tady soutěží i na Grand Festivalu smíchu. Je to bezvadný herec i člověk. Neznám se s ním tak dobře, ale vždycky, když jedu do Hradce, tak se s ním rád sejdu a prohodím s ním pár slov. Mezi pardubickými a hradeckými herci není žádná řevnivost, jsou to fajn lidi. Honza se mi líbil snad ve všech rolích, ve kterých jsem ho viděl."