Není jich moc: lidí, ze kterých za všech okolností sálá klid, vlídnost, dobrá nálada a velmi nakažlivá schopnost těšit se. Ze setkání, z drobností, z okamžiku. A už vůbec není moc lidí, kteří   o sobě říkají, že jsou šťastní a plní se jim všechny životní sny.

Operní zpěvačka, pedagožka a majitelka královéhradecké umělecké agentury Ema Hubáčková má v té hrstce pevné místo. Strávit s ní kousek času je něco jako dárek pro duši. A neplatí to jen pro mě. Ema Hubáčková totiž stojí za spoustou krásných zážitků, které si návštěvníci jejích komorních koncertů, vystoupení i zprostředkovaných operních a baletních představení ve východních Čechách ještě dlouho uchovávají v paměti.

K rozhovoru jsme se sešly v malebném a klidném atriu hotelu na královéhradeckém Malém náměstí, kde Ema Hubáčková několikrát ročně pořádá komorní koncerty z cyklu Oáza klidu. Objednala si vlažný jahodový džus, aby zbytečně netrápila hlasivky, a rozsvítily se jí oči: „Tohle místo nesmírně miluju – atmosféra, kterou vyzařuje, přesně vystihuje název cyklu našich zdejších vystoupení. Je to skutečná oáza klidu a všeho, co člověku dělá dobře: pohled na kamenné zídky, vodu, nádherné rostliny… Teď tady chybí už jenom hudba."

Vy jste se narodila s láskou 
k hudbě nebo jste se teprve musely –  vy a hudba – potkat?
Já mám lásku k hudbě skutečně v genech, narodila jsem se s ní. V mojí rodině, co pamatuji, každý na něco hrál a hlavně se stále zpívalo. Po večerech, o svátcích i jen tak, když jsme se všichni sešli. Zpívalo se dokonce i při mytí nádobí. A kolikrát to nebylo nic jednoduchého. 
V naší rodině se kolem stolu běžně zpíval i trojhlas…

Vybral si někdo z vaší rodiny, stejně jako vy,  hudbu jako osud?
Myslíte jako profesi? Ne. Moje maminka pochází z dvojčat 
a obě, maminka i teta, měly překrásné hlasy. Mimořádné. Maminka nesmírně toužila studovat hudbu a věnovat se jí, ale v době, kdy byla mladá, to ve většině rodin nepřicházelo 
v úvahu. Získala dokonce společně se svojí sestrou Hanou angažmá v Severočeském divadle, ale babička jim to rázně zakázala. Být zpěvačkou neznamenalo nic lichotivého, takže si nakonec vybrala takříkajíc pořádné povolání.Vystudovala ekonomickou školu.

A všechny svoje nenaplněné sny dopřála vám.
Ano. Byla velmi šťastná, že se ubírám tímto směrem a velmi mě podporovala a povzbuzovala. Ona i celá naše hudbymilovná rodina. Měla jsem velké štěstí.

Vy jste chtěla být odmalička operní zpěvačkou?
Těch snů jsem měla víc. Přála jsem si zpívat, přála jsem si být učitelkou  a také jsem si přála mít v životě krásnou a spokojenou rodinu. A všechno se mi splnilo. Mně se splnily nejdůležitější životní sny.

Takže jste v patnácti letech zamířila na konzervatoř.
Ne. Chodila jsem na gymnázium v Jaroměři a po maturitě jsem začala studovat hudbu 
a český jazyk na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem.  Ale chtěla jsem strašně moc zpívat a studovat hudbu ještě soukromě, v těch nejlepších rukách. 
A tehdy jsem měla také štěstí. Maminka mi poradila, že v Ústí žije paní profesorka Švábová, která vyučuje italskou techniku, která mě už tehdy fascinovala. Oslovila jsem ji, ale nechtěla, měla spoustu práce. 
A pak najednou padlo moje  příjmení, paní profesorka si okamžitě  vybavila moji maminku a řekla: Tak vás samozřejmě beru. Ani mi nic nezpívejte a zítra přijďte do hodiny.  A tehdy se můj život  zásadně změnil.

Konečně jste se mohla stát operní zpěvačkou.
To byl mnohem větší přelom. Myslím si, že paní profesorka Švábová mě ovlivnila úplně ve všem. Měla nádherný hlas 
a učit se u ní byl opravdový dar. Naučila mě zacházet s hlasivkami, také  velmi důležitou věc – nesnažit se zpívat věci, které by mi mohly ublížit. Její práce s hlasem byla fantastická –  uměla dostat z každého hlasu to nejlepší, nejkrásnější,  a navíc zachovat mu přirozenost, žádné násilí a přepínání. Kromě toho byla ovšem skvělý člověk: za všech okolností dáma, měla nevídaný optimismus, sálala z ní radost, vlídnost, byla velmi vzdělaná, kultivovaná, sečtělá… Byla mým velkým vzorem
i jako člověk, ukázala mi cestu a cíl.  Dodnes si na ni často vzpomenu.

Vypadá to, že na žádné studentské radovánky jste moc času neměla.
Ale to rozhodně ještě nebylo všechno! Kromě studia na Pedagogické fakultě a u paní profesorky Švábové jsem ještě získala angažmá v Severočeském divadle. Bylo to náročné, ale já byla šťastná.

Z Ústí nad Labem jste se v polovině devadesátých let přestěhovala do Hradce Králové. Čekala bych, že vás to bude táhnout spíše do Prahy, kde jsou pro operní zpěvačku příležitosti a role.
Já jsem měla řadu rolí i na pražských a zahraničních scénách, ale narodila se mi dcera Ema. Nedovedla jsem si představit, že by trávila čas s chůvou, chtěla jsem být stále s ní. Tak jsem ji s sebou nosila na zkoušky, na představení, všude. A jí se to líbilo. Jenomže mě se přestalo líbit v Ústí nad Labem, především kvůli strašnému ovzduší, které tam tehdy 
z chemiček bylo. A nechtěla jsem, aby v tom moje dcera vyrůstala. Navíc, pokud jde o Prahu –  bála jsem se cestování 
s malou holčičkou sem a tam po tak velkém městě. Tak jsem odešla do Hradce, za maminkou, která se sem tehdy přestěhovala z Děčína.

Jak se cítila operní zpěvačka 
v Hradci?
Máte pravdu, opera mi časem začala nesmírně chybět. Až tak, že jsem se rozhodla vozit si sem operní představení sama. Založila jsem uměleckou agenturu a začala pořádat komorní koncerty společně s klavírním virtuosem Vladimirem Županem. Pečlivě vybíráme skladby 
a krásná místa a o posluchače od samého počátku nemáme nouzi. Velmi mě nabíjí energií, když vidím, že si lidé udělali čas, přišli na vystoupení a odcházejí s pocitem krásného večera, ke kterému jsme přispěli. Velmi podobnou, navíc sváteční atmosféru mají i předvánoční koncerty Ave Maria, které pořádám vždy v adventním čase nejen v Hradci Králové, 
v Chrámu svatého Ducha, ale 
i v kostelích v řadě východočeských měst.

Koncerty Oáza klidu a Ave Maria pořádáte bezmála patnáct let. 
Stejně dlouho hradeckému divákovi zprostředkováváte i operní 
a baletní představení, jak jste si předsevzala a slíbila…
Přivézt do Hradce Králové velké operní nebo baletní představení znamenalo naučit se   být manažerem, vyjednavačem, produkčním… Na co si vzpomenete. To je opravdu velké sousto a jsem moc ráda, že se to tolikrát povedlo.

Díky vám jsme měli v Hradci Králové v posledních letech možnost vidět například Čajkovského balet Labutí jezero v nastudování baletu Státní opery Praha a navíc ve skvělém evropském obsazení. Ve stejném roce 2011 jste hradeckému publiku zprostředkovala ještě Bizetovu operu Carmen s Andreou Kalivodovou v titulní roli a pak baletní pohádku  Sněhurka 
a sedm trpaslíků z repertoáru Národního divadla Brno. V dalším roce následovala Pucciniho Tosca 
a nádherný světoznámý balet Giselle. Co bylo na této práci nejtěžší?

Všechno. Sladit všechny termíny umělců a  jejich představení s volnými termíny v sále Filharmonie Hradec Králové, sladit technické možnosti, přizpůsobit představení možnostem nepříliš velkého hradeckého jeviště a samozřejmě zaplatit takové představení, což jsem vždy vnímala jako chůzi po tenkém ledě. Nemám milionový rozpočet, musela jsem jít s vlastní kůží na trh. A dopadlo to dobře.

Kolik takové představení stojí?

Statisíce korun.

Když jsme spolu před třemi lety mluvily o vašich plánech přivézt hradeckým divákům špičková operní a baletní představení, zmínila jste se, že vaším snem je založit v Hradci Králové operu. Kamenné divadlo s operním a baletním repertoárem a vlastním souborem. Jak to dnes s tímto plánem vypadá?
Máte pravdu, byl a je to můj sen, který ovšem dnes vypadá jako nesplnitelný. Zatím se mi nepodařilo o této myšlence přesvědčit lidi, kteří by mohli rozhodnout a pomoci.  Myslím si, že Hradec by si podobnou scénu zasloužil – lidé operu a balet milují, což ukázal zájem
o představení, která jsem sem 
v posledních letech přivezla. Zasloužili by si ji hlavně lidé. Vždyť několik generací nemělo možnost cestovat a tím pádem srovnávat představení u nás a v zahraničí, neměli možnost rozeznat a ocenit dobrou hudbu. Proto dnes lidé často chodí na různé produkce včetně muzikálů, které jsou nekvalitní po všech stránkách… Ale mě se sny v životě plní, tak uvidíme za pár let.

Vizitka - Ema Hubáčková
Místo narození: Děčín
Rodinný stav: Vdaná
Rodina: V centru pozornosti je nyní moje úžasná dcera a její přijímací zkoušky na vysokou školu.
Hobby:  Má práce je celý můj život.
Oblíbená kniha: Robert James Waller – Madisonské mosty
Oblíbený film: Mám velmi ráda dva  britsko – francouzské filmy:  Anna Karenina s Vittorií Puccini 
v hlavní roli a  Pýcha a předsudek.
Oblíbená muzika: Oblast krásné hudby, a to především dramatické příběhy s hudbou  působící na city a překrásné italské melodie: tedy opery  G. Pucciniho.
Životní krédo: Člověk dokáže vše, co chce, ale musí chtít a mít při tom pokoru. A neexistují slova nevím, neznám, neumím.
Nejoblíbenější historická osobnost: Maria Callas, nejslavnější operní pěvkyně 20. století.
Osobnost, kterou pohrdám: Pohrdání je projevem arogance
a aroganci a pýchu nemám ráda.
Nejoblíbenější jídlo a pití: Mám ráda česká domácí jídla jako od maminky a také tak sama vařím – hovězí polévka s domácími nudličkami a řízek s bramborovou kaší, na to se doma těšíme všichni, a ze světové kuchyně vede španělské gaspacho a paella.  A za nejlepší pití považuji čistou vodu.
Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostala: Co mám v hlavě, to mi nikdy nikdo nevezme. A když si člověk myslí, že už nemůže, může ještě dvakrát tolik. Je to naše rodinná filozofie a předávám ji dál.
Čím vždy potěším svoje blízké: Láskou, zájmem o ně, optimismem a radostí.
Nejkrásnější místo, které jsem 
v životě navštívila: Mé sny.
Co jsem se dodneška pořádně nenaučila: Mít lokty.
Šetříte si na důchod? To slovo neznám.

Očima blízkých

Ema Hubáčková, dcera:
„Chtěla bych vám všem říct, jak moc si vážím své maminky. Již prakticky od narození jsem byla zvyklá být vždy s ní. Ať to bylo na cestách, na koncertech či hned pod divadelním pódiem v místě nápovědy, odkud jsem jí s úžasem pozorovala. Vždy jsem na ní obdivovala, že kdykoliv upadne, dokáže se hrdě zvednout. A tak mi jde tím nejlepším příkladem, že nic není tak špatné, jak se zdá a vždy závisí pouze na nás, jestli uspějeme, či nikoliv. I když se naplno a se vší radostí věnuje svému povolání operní pěvkyně a profesorky zpěvu, vždy měla čas na mne a já se nikdy necítila sama, či snad zanedbávaná. Moje maminka je milující, krásná osoba, která vidí na všem a na všech jen to nejlepší, vždy se všem snaží vyjít vstříc a ráda dělá svou rodinu šťastnější. Kdykoliv jsem projevila zájem o nějakou činnost, či sny o vzdělání, pokaždé mne velmi podporovala a udělala vše pro to, aby se mé sny naplnily. A vždy zde byla pro mne, připravena mi pomoct. Jednou se například naučila celou roční látku matematiky jen pro to, aby mne mohla doučovat. Stejně tak, jako jsou krásné tóny, které zpívá, je krásná i ona a to nejen z venku, ale i zevnitř. A proto je pro mne ta nejlepší inspirace a matka, jakou jsem si mohla přát."

Renata Hübnerová, galeristka, kamarádka:
„Ema Hubáčková je umělkyně s velkým talentem,kterému podřizuje celý svůj život. Talent uplatňuje nejen ve své koncertní a agenturní činnosti, ale i v oblasti pedagogické. Ema má velké sny,vysoké cíle a schopnost tvořit smělé umělecké projekty. Myslím si, že nezná slovo „nejde".Vždy hledá cestu, jak dosáhnout svého cíle. Má velkou životní energii a v její přítomnosti se člověk cítí dobře. Naše přátelství s Emou se utvářelo společnými zájmy o hudbu a výtvarné umění. Obě oblasti se krásně vzájemně propojují. Děti z její hudební školičky vystupují na vernisážích v Galerii Barbara. Dále děláme malé výstavky originálních šperků na koncertech. Zajímavý projekt Emy Hubáčkové, na kterém se Galerie Barbara podílela, byla dětská výtvarná soutěž pro ZŠ v Hradci Králové o nejlepší návrh plakátu na baletní představení Sněhurka a sedm trpaslíků.Výtvarné práce posuzovali profesionální výtvarní umělci. V poslední době připravujeme návštěvy různých měst,kde budeme domlouvat koncerty a navštěvovat ateliéry. To jsou jen střepiny společné práce. Moc mě naše přátelství těší a obohacuje."

Vladimir Župan, klavírní virtuos:
„Mám ji rád. Mám rád její charakter, laskavý přístup k lidem, čisté a upřímné myšlení, i to, že nikdy nejedná nečestně. Stojí si za vším, v co věří, dokáže jít za svými sny a přeměnit je ve skutečnost. Její krása je opravdová a její osoba není šedivá, ale velmi barevná. Raduje se  z maličkostí,  a ve všedních věcech života vždy najde krásu. Krásu rozdává nejen svou osobností, ale i svým jedinečným hlasem. S láskou doprovázím její zpěv. Obdivuji její tvrdohlavost na zkouškách, profesionalitu,  touhu po dokonalém projevu  a  neustálém zdokonalování. Je partnerkou, která i mne povznáší. Její hlas si zaslouží jen to nejlepší, a o to se na našich koncertech, kde ji publikum miluje, snažím."